Osmnáctého května, jen pár dní před oznámením nového alba SUPERBLOOM, Mandy Lee a Etienne Bowler z newyorské skupiny MisterWives prozradili, že se po devíti letech společného života rozhodli romanticky rozejít.

„Bylo to více než zdrcující dojít k tomuto srdcervoucímu rozhodnutí, ale nezbytné pro nás oba a naše štěstí,“ napsali ve společném prohlášení zveřejněném na instagramové stránce kapely. „Psaní tohoto alba bylo smrští slz, vzteku, strachu, bolesti a ztráty. Ale zrodilo také nové naděje, radost a oslavu toho, že jsme tím vším prorostli.“

Pro mnohé by takové oznámení předcházelo nevyhnutelné zprávě o rozpadu milované skupiny, ale když se o několik týdnů později telefonicky spojím s Lee, rychle mě ujistí, že MisterWives se rozpadat nehodlají. Ve skutečnosti SUPERBLOOM – jejich nadcházející devatenáctiskladbový epos, který vznikl v době, kdy se Lee a Bowlers rozešli – kypí proudem obnovené, oživené energie. Třetí studiové album skupiny, které rozšiřuje jejich EP mini bloom z roku 2019, prochází optimistickým, energickým popem a vroucími baladami, aby vykreslilo portrét kapely, která nově rozkvetla skrz trhliny. Zdánlivě rozchodové album SUPERBLOOM spíše odhaluje růst svých tvůrců, od Leeovy vlastní cesty rozchodem, která se vryla do textů písní, až po lineární poznámky k desce, které odhalují rozšířené obsazení spoluautorů a spolupracovníků.

„rozhodnout se být šťastný“, nový singl MisterWives, který měl premiéru ve středu, pochází z druhé poloviny alba, právě když tón desky začíná opět vypadat veseleji. Na pozadí flažoletů a hřejivého doprovodného sboru hlasů si Lee vybírá své štěstí nade vše ostatní. „Květiny nerostou bez deště a dobro neroste bez bolesti,“ zpívá.

Z domova v Los Angeles Lee podrobně popisuje tvůrčí výzvy, které vyvstaly po jejím rozchodu s Bowlerem, proč se rozhodla na albu experimentovat s novými zvuky a jakou katarzi přineslo zdokumentování její bolesti do hudby.

Protože MisterWives vydali poslední desku v roce 2017, asi největší novinkou je, že jste se s Etiennem rozešli. Jak jste se dostali k tomu, že jste se odhodlali vydat novou desku?“

Hodně vtipné je, že i když můj a Etiennův romantický vztah skončil, naše přátelství v žádném případě ne. Pořád jsme kapela. Pořád spolu každý den mluvíme. Lidi se na nás dívají, jako bychom měli deset hlav. Ale máme opravdu velmi zvláštní vztah. Nikdy to nebylo úplně mimo mísu, že bychom si řekli: ‚Dobře, neměli bychom natočit desku‘. „Bude kapela pohromadě?“ nebylo na pořadu dne. Věděli jsme, že to všechno bude v pořádku.

Já a Etienne jsme v podstatě vždycky dělali desku společně. Já píšu hudbu a on ji produkuje a bylo to poprvé, kdy tahle část tvorby hudby v tu chvíli nemohla existovat. Jak chceš napsat písničku o tom, že jsi zničený z nějakého vztahu, a pak jít a natočit o tom s tím člověkem písničku? To je příliš brutální. Už tak bude dost těžké hrát ty písničky naživo dva metry od sebe, natož je společně dotvářet ve studiu. Tlačilo mě to k tomu, abych šel mimo svou komfortní zónu. Nikdy jsem nedělala spoluautorství a říkala jsem si: „Musím jít pracovat s novými lidmi, abych se otřepala a prostě nastartovala svůj systém.“ A taky jsem si říkala: „Musím jít pracovat s novými lidmi, abych se otřepala.“ Takže v tomto smyslu to byla věc, která mi řekla: „Dobře, některé věci se budou muset změnit.“ A tak jsem se rozhodl, že budu muset jít dál.

Jaké to bylo změnit tvůj tvůrčí proces a experimentovat s novými spoluautory?

Zpočátku bylo super děsivé jít mimo to, co jsme dělali kolik let a jak jsem věděl, jak se dělá album. Jít a pracovat s novými lidmi, kdy nejprve vejdeš do místnosti a řekneš: „Ahoj, já jsem Mandy, ráda tě poznávám. Tady je celý můj životní příběh.“ V podstatě terapeutické sezení s někým, koho jste právě potkali, a pak si řeknete: „Dobře, pojďme to všechno vzít a udělat písničku.“ To pro mě bylo opravdu šílené, prolomit ty zdi a být tak pohodlný a zranitelný s lidmi, které jsem neznal.

Ale rozhodně mě nutili říkat věci, které bych normálně neřekl. Psala jsem repliky nebo mě někdo vyzýval a říkal: „Ne, ne, ne, to musíš říct.“ A tak jsem se snažila, abych to řekla. Nebo se nebát písničky, která zněla jinak, protože jsem cítil věci, které jsem nikdy předtím necítil. Takže to album jde určitě úplně všude. Ale když si ho poslechnete od začátku do konce, cítíte ty přechody a zvukové progrese. Opravdu vás provede všemi jeho částmi. Jsou tam taneční, drzé nahrávky. Jsou tam balady, je tam naštvaný vztek, prostě čisté zkreslení, které se tam děje. A pak máš opravdu povznášející, vítězné, krásné jako „SUPERBLOOM“ nebo „decide to be happy“, kde to působí jako sbor andělů a jako bys to dokázal. Zní to trochu šíleně, když řeknu, že všechny tyhle věci žijí pod jednou střechou, ale když si tu písničku poslechnete od začátku do konce, doufám, že to dává smysl.

Máte obavy z živého provedení těch písniček?

Měl jsem, ale před naším posledním turné před milionem let jsme vydali EP, mini bloom, a na něm byly některé opravdu zranitelné písničky, jako „stories“, „the end“ a „find my way home“. Bál jsem se zpívat a staly se z nich moje nejoblíbenější písničky, které jsem hrál v setu.

Myslím, že na pódiu se děje něco super katarzního. Když jsi na pódiu a zpíváš s lidmi jako jeden, dostává to prostě vyšší význam a vidíš, jak ty písně rezonují s ostatními lidmi. Tak nějak to přehodí výhybku něčeho tak osobního, u čeho by sis říkal: „Nechci, aby si někdo četl můj deník.“ A taky si říkáš, že bys chtěl, aby si někdo četl můj deník. Ale pak je tu něco, co se týká deníku každého z nás, všichni píšeme to samé a číst to nahlas společně se stává méně děsivé, když ty písně hrajeme naživo. Takže to mi tak trochu pomohlo od strachu z opravdu těžké písně. Neříkám: „To je skvělý.“ To je skvělý. Rozhodně brečím pořád. A u „whywhywhy“ brečím pokaždé. „Stories,“ brečím pokaždé. Ale neděsí mě to. Je to prostě součást toho procesu.

Další singl, který vydáváš, je „decide to be happy“. Jak pro tebe tato skladba zapadá do alba?“

Původně to měla být jiná píseň, ale v současném stavu světa jsem si řekla: „Nevím.“ Tak jsem si řekla, že to bude něco jiného. Myslím, že mysl každého z nás je neuvěřitelně unavená a prostě rozháraná a potřebuje nějakou jiskru pozitivity a naděje. Ta písnička je pro mě super výjimečná, ať už procházela rozchodem, nebo ne. Bojuju s depresí a úzkostí a štěstí je taková zvláštní věc, o které si myslíme, že přichází přirozeně. Jako třeba: „Aha, měla bys být šťastná díky okolnostem nebo úspěchu, nebo když máš hezké věci, nezáleží na žádných materialistických předmětech.“ Ale to není pravda. Je to volba a není snadné být šťastný. Takže jsem tu písničku napsal tak trochu jako mantru, abych si to připomněl.“

První verš zní: „Hudba mě zachránila, ale přivádí mě k šílenství,“ protože mě nutí podívat se do očí a vidět, že se musím rozhodnout být šťastný, což je v mé hudbě tak upřímné. Není tak snadné být šťastný a člověk musí podniknout kroky, aby se staral o svou mysl, aby byl ke své mysli laskavý. Je v pořádku mít těžké dny a najít způsoby, díky kterým se budeš cítit lépe. Myslím, že to je něco, čeho se teď všichni musíme opravdu chytit, protože je těžké najít něco, co je pozitivní nebo je majákem světla. Musíte to aktivně hledat.

Jaké jsou vaše majáky světla v těchto dnech?

Jsou to maličkosti, víte? Jsou to opravdu maličkosti. Mám tolik dní, kdy si říkám: „Nemůžu se vyškrábat z podlahy.“ A vy se jdete projít. Vím, že to zní tak hloupě, protože je to tak základní, ale procházka po mém okolí je opravdu jen, já nevím, čerstvý vzduch a květiny, a teplo slunečních paprsků je jako objetí, a dodává energii vaší mysli, dostanete nějaké endorfiny. Něco tak základního, jako je procházka, mě doslova resetuje, když mám opravdu těžký den a hlava je neuvěřitelně zamlžená a já se prostě nemůžu dát dohromady.

Takové věci jako cvičení a správné stravování a všechny tyhle věci, a stoprocentně to všechno podporuji, ale tyhle věci mi někdy připadají tak skličující. Takže začít s tou nejmenší věcí, která okamžitě změní chemii vašeho mozku, je to, čím vždycky začínám. Jsem člověk, který se hodně orientuje na seznamy. Člověk je ambiciózní a říká si: „Udělám milion a jednu věc, abych resetoval svůj život, změnil se a stal se lepším člověkem.“ To se mi líbí. Ale myslím, že začínám od toho nejzákladnějšího základu – i pro tento rozhovor jsem si říkal: „Dnes se obléknu a budu člověkem.“

Máš nějaké konkrétní poselství, které si, jak doufáš, posluchači z tohoto alba odnesou?

Jo, rozhodně. Myslím, že… Přijde mi hloupé vůbec mluvit o rozchodovém albu v atmosféře světa, když jsou tu tak šílené, velké, skutečné životní problémy, které opravdu z ničeho nic způsobily, že vaše drobné osobní problémy, které se zdály být životem roztříštěné, nejsou malé, a já nepotvrzuji boje všech, ale myslím, že bez ohledu na to, čím si lidé procházejí, aby věděli, že se mohou dostat na druhou stranu. Že i nemožné je možné a bojovat dál.

Důvod, proč se album jmenuje SUPERBLOOM, je ten, že jsem se svými sestrami vyšla na mák v opravdu, opravdu těžkém období. Pracovala jsem na albu a byla jsem tak rozhozená a v takové temnotě. Šla jsem tam a je to obrovská botanika, nádherný úkaz. Podíváte se na ty máky a na armádu všech těch máků, je to takový velký, zářivý, prostě oranžový, neuvěřitelný vizuál. Ale když se podíváte na každý z nich, jsou tak křehké. Stačí doslova nepatrný dotek a všechny okvětní lístky opadají. A to je asi to poselství, jako že lidé jsou velmi složití. Jsme jako protiklad. Jsme křehcí, a přesto jsme silní. Jsme křehcí a zároveň odolní. Mě vlastně nikdo neučil, že obě tyto věci existují ve stejné rovině. V podstatě po celou svou cestu jsem cítila obě tyto věci, konce i začátky zároveň. Takže být s tím v pohodě a nebít se za to. Prostě připomenout, že lidé jsou takové zářivé makovice a že můžete rozkvést a dostat se na druhou stranu, a být s tím procesem v pohodě.

SUPERBLOOM vychází 24. července u Fueled By Ramen

.