Tak putuje muž pouští. Je ztracený. Je ztracený už, víte, skoro celý den. Tak ztracený, že si myslí, že už nikdy nenajde cestu zpátky do civilizace. Jel po pouštní dálnici, když mu v autě došel benzín. A napadlo ho, že by mohl jít prostě pěšky, víte, pěšky zpátky do města. Ale vydal se špatným směrem. A cesta skončila. Takže se teď ztratil v poušti. Žádné z jeho tábornických zásob, všechny jsou zpátky v jeho autě. A cítí se dost beznadějně. A tak jde pěšky. A jde a jde, dokud slunce nezapadne a nad pouští nenastane chladný večer.

Takže ten muž se chystá, víte, prostě si tak nějak sednout na vrchol kopce a vzdát se naděje. Protože je horko i v pozdně odpoledním večerním slunci sestupujícím do chladné noci v poušti. Ale on zahlédne jeskyni. Spása! Naděje! Všechny tyhle sračky. A řekne si: „Dobře, tak si v té jeskyni přes noc odpočinu. A ráno se vrátím. A vrátím se a budu hledat svůj náklaďák.“

Vejde do jeskyně a je tam hrozná tma. Muž tedy vytáhne jediný obsah svých kapes: zapalovač. A bloudí tmou, y’know, a snaží se najít nejhlubší část jeskyně, kde by bylo nejchladněji, aby mohl utéct před horkem. A nakonec si všimne, že se v jeskyni začíná trochu rozednívat. Víš, dost světla na to, aby už z nějakého důvodu nepotřeboval zapalovač, aby viděl. Velmi zvláštní.

A narazil na tuto jeskyni. Velkou obří jeskyni s azurově zářícím jezírkem uprostřed a malou kamennou stavbou nahoře, která stoupá po složitých kamenných schodištích. Vodopád za jezírkem vrhá záři na celou jeskyni. A on na to: „Do prdele! Našel jsem vodu, kterou můžu pít?“ A běží dopředu, aby se napil. Ale než to stihne udělat, lekne se, když se ze stalaktitu (nebo stalagmitu, podle toho, který je ten, co visí na stropě) spustí obrovský, obrovský, obrovský, obrovský, obrovský had. Vinul se kolem něj. A had přistane před ním. Obrovský had, prostě huuuuge, velký skoro jako celá místnost. A on na to: „Do prdele! Bože můj, já umřu!“. Ale pak ten had promluví a muž se očividně lekne, že na něj mluví nějaký zasraný had.

A had říká: „Co tady děláš? Jak jsi našel mou tajnou jeskyni?“ „Jak? A muž říká: „Nevím. Jen jsem hledal úkryt před horkem, člověče. Nech mě na pokoji! Chtěl jsem jen trochu vody.“ A had na to: „Aha, dobře. No, to je v pořádku. Tady jsi v bezpečí. Můžeš se napít.“ A tak se had přesune stranou. A muž váhavě, samozřejmě, jde a napije se vody. Je to lahodné. Je to ta nejčerstvější voda, jakou kdy ochutnal. Ani nemusí být jako převařená nebo co se to s vodou dělá. Dokonce ani nemusí nejdřív vypít vlastní moč.

Takže, muž a had na sebe zírají poté, co se, však víte, napije vody. A had se znovu zeptá: „Ale vážně, co tady děláš? Jak jsi tohle místo našel? Myslel jsem, že tohle místo bude schované na věčné časy. Nebo to byl alespoň můj cíl.“ A muž říká: „Proč?“ „Vždyť jsi obrovský mluvící had, jo. Ale jako, to je dost šílené. Jako, člověk by si myslel, že budeš chtít mluvit s lidmi nebo aspoň s jinými hady.“ A ten chlápek na to: „Ne, nemůžeš, nemůžeš mluvit s jinými hady, to je blbost. Já mluvím lidskou angličtinou. Hadi anglicky nemluví.“ A ten chlap na to: „Dobře, jo, to je fér. Ale vážně, i když, proč, proč chceš, aby ta jeskyně zůstala navěky skrytá.“ „Proč?“ ptá se. A had na to: „Dobře, řeknu ti to. Ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš. Nikomu to neříkej!“ A ten chlap říká: „Dobře. Dobře. Tvoje tajemství je u mě v bezpečí. Stejně tady v poušti nejspíš umřu.“ A had na to: „Jo, dobře. To je fér.“

K pokračování…