III Definice mentální retardace

Definice mentální retardace byla v průběhu let několikrát upravena. Z důvodu stručnosti nejsou četné rekonceptualizace a rekapitulace definice mentální retardace rozebírány v plném rozsahu. Navzdory variabilitě definic se definice drží na stejné úrovni, přičemž zahrnují poruchy kognitivních a adaptačních schopností. K jedné z hlavních změn v definici došlo v 50. letech 20. století, kdy bylo jako nezbytné kritérium pro stanovení diagnózy zařazeno omezení adaptivního chování. Před touto změnou stačilo k diagnóze mentální retardace nízké IQ. Dřívější definice zahrnovaly různé stupně mentální retardace, většinou na základě skóre IQ. Například osoba s IQ v rozmezí 35-40 až 50-55 byla považována za středně retardovanou.

V roce 1992 definovala Americká asociace pro mentální retardaci (AAMR) mentální retardaci tak, že se jednalo o podstatné omezení současného fungování. Je charakterizována výrazně podprůměrným intelektovým fungováním, které existuje současně se souvisejícími omezeními ve dvou nebo více z následujících použitelných oblastí adaptivních dovedností: komunikace, sebeobsluha, život v domácnosti, sociální dovednosti, využívání komunity, sebeřízení, zdraví a bezpečnost, funkční akademické znalosti, volný čas a práce. Do této definice bylo zahrnuto také kritérium věkové hranice (např. mentální retardace projevující se před 18. rokem věku).

Při aplikaci definice AAMR prosazuje čtyři předpoklady, které jsou pro aplikaci definice zásadní. Za prvé, rozhodující je platné posouzení, které by mělo zohledňovat kulturní, komunikační, behaviorální a jazykovou rozmanitost. Za druhé, omezení adaptačních dovedností by se měla vyskytovat v prostředí komunity typickém pro věkové vrstevníky jedince (např. pracovní prostředí a školní prostředí) a měla by být součástí stanovení potřeb služeb a podpory jedince. Zatřetí, specifická adaptační omezení mohou být přítomna současně s oblastmi silných stránek v jiných adaptačních oblastech. Začtvrté, vhodná podpora poskytovaná po delší dobu nejčastěji vede ke zlepšení životního fungování osoby s mentální retardací. Tato definice byla navržena tak, aby snížila závislost odborníků na skóre IQ pro měření závažnosti postižení, a zaměřila se na využití souvisejících adaptivních dovedností jako prostředku pro určení vhodných služeb a podpory nezbytných pro maximalizaci fungování.

Při srovnání s definicí mentální retardace z roku 1983 je patrných několik změn. Dříve bylo adaptivní chování definováno pouze rámcově; v definici z roku 1992 však bylo určeno a přesně definováno 10 konkrétních oblastí adaptivních dovedností. Za druhé, nová definice měla být ve své podstatě funkčnější. Tato definice zdůrazňovala souhru tří dimenzí: schopností člověka (např. inteligence a adaptivního chování), prostředí, ve kterém člověk funguje (např. domov, práce, škola a komunita), a potřeby různé úrovně podpory, která se může v průběhu života měnit. Definice z roku 1992 umožnila klasifikovat osoby z hlediska úrovně potřebné podpory (např. občasná, omezená, rozsáhlá nebo všudypřítomná), nikoli pouze z hlediska stupně závažnosti, např. lehká, středně těžká, těžká nebo hluboká. Doufalo se, že používání kategoriálních stupňů mentální retardace bude ukončeno; doposud však tyto stupně podpory nebyly široce uznávány ani uplatňovány. Konečně tato definice umožnila odborníkům vytvořit profil potřebné podpory na základě intelektuálních funkcí a adaptivních dovedností, psychologických aspektů, zdravotních faktorů a okolností prostředí. Celkově lze říci, že definice z roku 1992 byla svou povahou a teoretickými základy průlomová, nicméně se neobešla bez kritiky, přičemž většina kritiky se soustředila na přerušení používání stupňů závažnosti (např. intelektuálních úrovní).

Ve snaze o neustálý pokrok v oblasti mentální retardace připravila AAMR novou definici mentální retardace. Tato nová definice nebyla v době vydání tohoto článku oficiálně zveřejněna, nicméně návrh definice byl AAMR předložen a je zde uveden jeho přehled. Jako celek tato navrhovaná definice z roku 2002 navazuje na definici z roku 1992. Tato navrhovaná definice uvádí, že mentální retardace je postižení charakterizované významným omezením jak intelektuálních funkcí, tak pojmových, sociálních a praktických adaptivních dovedností. Toto postižení vzniká před 18. rokem věku.

Mezi definicí z roku 1992 a navrhovanou definicí z roku 2002 je zaznamenáno několik podobností, mezi něž patří např: (a) použití funkční orientace, (b) intelektuální fungování, adaptivní chování a věk vzniku jako diagnostické oblasti a (c) oddanost myšlence, že úroveň potřebné podpory pro jednotlivce by měla být hlavním cílem klasifikačního systému.

Mezi hlavní rozdíly v navrhované definici z roku 2002 ve srovnání s definicí z roku 1992 patří:

: (a) další kritérium standardní odchylky v rámci intelektuální oblasti, (b) další dimenze participace, interakce a sociálních rolí jako prostředek doplnění vícerozměrného přístupu k mentální retardaci, (c) vyjasnění adaptivního chování, které je zahrnuto v pojmových, sociálních a praktických dovednostech, které představují typický výkon člověka, a (d) rekonfigurace hodnocení podpory a stanovení intenzity potřeby.

Riskujeme, že se zachová dřívější definice mentální retardace, a proto tento článek používá nomenklaturu z roku 1983. Důvody pro pokračující používání dřívější definice mentální retardace jsou tři. Za prvé, nomenklatura definice z roku 1992, která zdůrazňuje úroveň podpory, nebyla v klinické a výzkumné praxi široce používána. V literatuře popisující tuto populaci se tak neodmyslitelně vyskytuje diskuse o úrovních mentální retardace, která je výzkumníkům, klinikům a dalším odborníkům i nadále nejznámější. Za druhé, navrhované úrovně podpory nejsou v jasném souladu s uznávanou nozologií často používanou v praxi (např. DSM-IV a MKN-10). A konečně, pro účely tohoto článku pomůže použití obecněji přijímaných a chápaných úrovní retardace ke snadnější interpretaci a předávání informací. Navzdory naší volbě přiklonit se ke komunikační jednoduchosti by se odborníci pracující s jedinci s mentální retardací měli seznámit s nejnovější definicí a jejím zamýšleným klinickým využitím.

.