Ryanovi bylo 19 let a byl doma mezi semestry vysoké školy. Měl za sebou opravdu těžký rok, kdy si zvykal na školu a pobyt mimo domov, a my s jeho mámou jsme se ho snažili všemožně podpořit, když procházel náročnou fází růstu.

Zrovna jsem si koupil laserový hvězdný projektor od Think Geek a chtěl jsem mu ukázat, jak je super rozprašovat malé zelené světelné body po stropě našeho obýváku a jen tak ležet a sledovat, jak se vznášejí.

Tak jsme zhasli světla, natáhli se na podlahu a udělali přesně to. V domě bylo ticho a jediným zvukem bylo tiché šumění ventilátoru uvnitř projektoru.

Představovali jsme si souhvězdí a pojmenovávali je, ale většinou jsme také mlčeli, dokud Ryan, který se stále díval na naše imaginární planetárium, neřekl: „Tak jsem o něčem přemýšlel…“

„Aha?“ „O čem?“

„Hodně jsem přemýšlel o tom, že jsem tím, kým jsem, díky tobě. Miluju sci-fi a literaturu, protože jsi mi ji představil, když jsem byl malý. Záleží mi na lidech, protože jsi mě naučil být empatický. Vždycky jsi pro mě byl víc tátou než můj táta… a doufal jsem, že to uděláš oficiálně a adoptuješ mě.“

Jeden z laserových světelných bodů plul po stropě jako padající hvězda. Sledoval jsem ho a snažil se zpracovat, co jsem právě slyšel. Ryanův táta se celé dětství snažil Ryana přesvědčit, aby mě odmítl. Promarnil celý jejich dosavadní život tím, že se je snažil přimět, aby si vybrali stranu v bitvě, které se ani jedno z mých dětí nechtělo účastnit. Někdy mi připadalo, že se mu to podaří a že přijde den, kdy se mnou děti, které jsem sice nestvořila, ale vychovávala jsem je, jako by byly moje vlastní, už nikdy nepromluví.

A teď přišel den, o kterém jsem vždycky snila, ale nikdy jsem nečekala, že se skutečně stane.

„Je to v pořádku?“ Zeptal se mě. Ani jsem si neuvědomila, že jsem mlčela skoro minutu, zatímco jsem se snažila zpracovat, že je to skutečné, že se to opravdu děje. Neuvědomila jsem si, že mi z koutků očí tečou slzy, stékají mi po stranách obličeje a hromadí se mi v uších.

„Ryane, bylo by mi ctí, kdybych tě mohla adoptovat,“ řekla jsem zhruběle.

„Nevadí, když si změním i jméno?“ Zeptal se.

Slzy se změnily v radostné vzlyky a já mu řekla, že bych byla moc ráda.

Trvalo to měsíce a mnohem složitější papírování, než byste asi čekali u adopce dospělého, ale nakonec jsme se ocitli u stejného soudu, kam nás jeho biologický otec, který brzy navždy zmizí z našeho života, tahal celé roky. Na stejném místě, kde jsem musel poslouchat lži o mně a mé ženě a o našem vztahu k našim chlapcům, jsme se postavili před soudce, mou kmotru (která přijela až do Pasadeny, aby se toho zúčastnila), jeho mámu a bratra a pár blízkých přátel a přísahali jsme, že se chceme legálně stát otcem a synem. Po letech se mi to samé podařilo s Nolanem, který si k žádosti nevybral poetickou chvilku pod imaginárními hvězdami (není spisovatel jako Ryan), ale požádal mě během oběda na Comic-conu! V obou případech šlo o události, o kterých bych spěchala domů napsat, když byli ještě malými dětmi, ale nechala jsem si to až doteď jen pro sebe a svou rodinu, a to nejen proto, že jsem chtěla respektovat jejich soukromí v dospělosti.