Martin Luther King Jr. začíná svou autobiografii slovy,

„Samozřejmě jsem byl věřící. Vyrůstal jsem v církvi. Můj otec je kazatel, můj dědeček byl kazatel, můj pradědeček byl kazatel, můj jediný bratr je kazatel, bratr mého tatínka je kazatel. Takže jsem neměl moc na výběr. „1 Ale samozřejmě, že King, stejně jako my všichni, měl na výběr a rozhodl se pro něj celým svým srdcem, duší, myslí a silou. Kdoví, zda King slyšel náš úryvek během svých začátků výuky ve víře a zda rozpoznal situaci, o níž mluví Jozue, jako svou vlastní situaci: společenství, které má historický, smluvní vztah s Bohem, se přesto musí rozhodnout, že bude žít podle tohoto vztahu.

Text přednášky pochází z konce knihy Jozue, kdy Jozue svolal lid do Schechemu, aby obnovil svou smlouvu s Bohem. Vypráví historii tohoto smluvního vztahu. Začíná vzpomínkou na jejich dávnou minulost, „dávnou“, doslova „od věčnosti“, kdy předkové Izraelitů žili „v zemi za řekou“, tedy za Eufratem. Poté vypráví, co Bůh pro jejich předky učinil: dal jim potomky a dobrou zemi; postihl jejich nepřátele a vyvedl je z otroctví; přivedl je do nové země a dal jim vítězství nad Amorejci.

Všimněte si, že Jozue se nedrží typického trojího vzpomínání na předky Abrahama, Izáka a Jákoba. Místo toho jde ještě dále do historie k Terachovi, Abrahamovu otci, a zahrnuje i méně známého Nahora, Abrahamova bratra. Jozue tak ukazuje, že od počátku příběhu se vždy objevovaly spodní proudy nevěry Izraelitů. Terach a Náchor „sloužili jiným bohům“ (verš 2). Tento důkaz vidíme v 1. Mojžíšově 31,53. Když Jákob a Lában uzavírají v Micpě smlouvu, přísahají na Boha Abrahamova a bohy (‚elohe) Nahorovy. Od počátku dějin Izraele tedy existují důkazy o těch, kteří se nerozhodli sloužit Hospodinu.

Na pozadí těchto polyteistických předků, kteří sloužili jiným bohům, nabádá Jozue lid, aby se bál Boha a sloužil mu v naprosté věrnosti (Joz 24,14). „Sloužte Bohu“ se stává ústředním refrénem Jozuova poselství. Ve 14. verši toto slovo opakuje dvakrát a v následujících čtyřech verších se objevuje třikrát. Pouze Nový český překlad překládá toto slovo jako „uctívat“; ostatní české překlady je překládají jako „sloužit“. Oba překlady mají své opodstatnění, protože významový rozsah slovesa naznačuje, že uctívat Boha znamená sloužit Bohu. „Uctívat“ zdůrazňuje, že bychom měli uctívat pouze Boha a neklanět se jiným bohům (jak Starý zákon neustále opakuje).

V Jozue má nicméně slovo „sloužit“ lepší smysl, zejména kvůli blízkosti Exodu. Izraelité byli osvobozeni z egyptského otroctví, ale jejich svoboda není absolutní. Spíše se přesouvají z pozice faraonových služebníků do pozice služebníků Božích. Na rozdíl od typu otroctví a služby, kterou poskytovali v Egyptě, se však tentokrát musí rozhodnout sloužit Bohu.

Jozue si totiž uvědomuje, že sloužit Bohu nemusí být něco, co by lidé chtěli dělat. Verš 15 začíná Jozuovým přiznáním, že nemusí být žádoucí (NIV) nebo že lid nemusí být ochoten (NRSV) sloužit Hospodinu. Těmto překladům chybí syrová upřímnost ESV a KJV, které odrážejí drama doslovné hebrejštiny. Nejde jen o to, že se lidem zdá služba Bohu nepříjemná, ale že může být „zlá ve vašich očích“ (ESV) a může se vám zdát „zlá“ (KJV).

Jestliže je to volba – možná nežádoucí, možná dokonce zlá – sloužit Bohu, tak proč ji dělat? Sami Izraelité nám dávají dvě odpovědi, které signalizuje slovo „pro“. První z nich přichází v 17. verši. Důvodem, proč sloužit Bohu, je to, co pro ně Bůh udělal. Poslouchali Jozuovo kázání! Zpětně si opakují historii, kterou jim podrobně vyprávěl sám Jozue. Druhý důvod přirozeně vyplývá z prvního. Jestliže to Bůh udělal pro nás, pak je naším Bohem. Toto tvrzení nabývá na hloubce, když je zasazeno do kontextu polyteismu.

V 15. verši Jozue poukazuje na dostupnost jiných bohů – bohů Amorejců, bohů jejich předků nebo Hospodina. Lid však právem uznává, že Hospodin je jeho Bohem. Bylo by absurdní sloužit jiným bohům a opustit Boha, když tento Bůh je náš! Je příznačné, že lid toto potvrzuje. Izraelité často trpí amnézií, pokud jde o vzpomínání na Boží minulé činy, ale ne zde.“

Text lekcionáře končí dříve než kapitola, což je poněkud nešťastné, protože rozhovor mezi Jozuem a lidem pokračuje s úžasným řečnickým talentem. Jozue předložil výzvu – vyberte si, zda chcete sloužit Bohu – a lid odpověděl: „Budeme sloužit Bohu!“. Jozue se s tím nespokojí, položí jim rukavici a řekne jim, že Bohu sloužit nemohou, a varuje je před následky, které by měli, kdyby Hospodina opustili. Na to lid znovu zaznívá refrén: „Budeme sloužit Hospodinu“ (verše 21, 24). Na závěr Jozue odstraňuje sám sebe z obrazu. Nebude svědkem slibů lidu, ale lid „je svědkem proti vám samým, že jste se rozhodli sloužit Hospodinu“ (22).

V evangelijní lekci pro dnešní den Ježíš podobně uznává nutnost „rozhodnout se sloužit Bohu“, i když to bude těžké. V reakci na Ježíšovo tvrdé učení někteří odcházejí. Ježíš si uvědomuje, že Dvanáct lidí možná bude chtít odejít také. Petr reaguje slovy: „Pane, ke komu máme jít? Ty máš slova věčného života“ (Jan 6,68). Mohou odejít, ale proč by to dělali? Ježíš je přivedl až sem a je jejich Bohem se slovy věčného života.

1Martin Luther King, Jr. Autobiografie Martina Luthera Kinga, Jr. (New York: Warner Books, 1998), 3.

.