Kukai nebo Kobo Daishi (774-835 n. l.) byl učenec, básník a mnich, který v Japonsku založil buddhismus šingon. Mnich se stal nejvýznamnějším buddhistickým světcem v zemi a připisují se mu nejrůznější drobné zázraky. Proslul jako nadaný sochař a vynálezce japonského písma a také vytvořil nejdůležitější poutní cestu, po které dodnes putují věřící.

Raný život

Kukai se narodil v roce 774 n. l. v rodině jménem Saeki v provincii Sanuki na Šikoku, která byla vyhnána z hlavního města Heiankjó (Kjóto). Jméno Kukai, což znamená „vzduch-moře“, přijal, když ještě jako mladík vstoupil do buddhistického kláštera. V pouhých sedmi letech prý vystoupil na horu a na vrcholu prohlásil: „Je-li mi souzeno sloužit Zákonu, nechť jsem zachráněn, jinak ať zemřu“ (Aškenazy, 202). Poté se vrhl ze skály, ale byl skutečně zachráněn skupinou nebeských bytostí, které chlapce zachytily a jemně ho spustily do bezpečí. V jiné legendě se při provádění přísného rituálu snesla jitřenka a skočila mu do úst, což bylo znamení, že Kukai je světec a je předurčen k velkým věcem.

Podle historicky spolehlivějšího popisu Kukaiova raného života ho jeho strýc učil čínské klasiky a poezii a v roce 791 n. l. vstoupil do konfuciánské koleje v hlavním městě. Tam se setkal s mnichem, který v něm poprvé vzbudil zájem o buddhismus tím, že mu odhalil techniku opakování pro lepší zapamatování textů. Mladík se rozhodl vstoupit do kněžského stavu a jeho úvahy o přednostech tří hlavních myšlenkových směrů – buddhismu, konfucianismu a taoismu – jsou zachyceny v jeho Indiciích, fiktivní diskusi, napsané kolem roku 798 n. l., mezi třemi muži, z nichž každý zastupuje jeden ze tří filozofických směrů. Není třeba dodávat, že buddhistický směr je ze všech tří přesvědčivější.

Šingonský buddhismus

Kukaiovo studium čínských klasiků v hlavním městě mu umožnilo v letech 804 až 806 n. l. navštívit Čínu v rámci diplomatického vyslanectví. Studoval tam u mistra Chuej-kua, opata chrámu Čching-lung (Zelený drak), byl vybrán jako mistrův nástupce a náležitě zasvěcen. Stal se tak zastáncem esoterického buddhismu neboli mikkjó, což znamenalo, že pouze zasvěcení, pouze ti, kteří se vzdali světského života a pobývali v klášteře, mohli poznat Buddhu a dosáhnout tak plného osvícení.

Sekta šingon (neboli „Pravé slovo“), kterou Kukai studoval v Číně (tam známá jako Quen-yen), se dostala z jižní Indie. Zastávala názor, že buddhistické učení pochází od vesmírného Buddhy Mahavairokana (pro Japonce Dainiči). Zejména Kukaiovy spisy, jako například Šorai Mokuroku („Památník představující seznam nově dovezených súter“), stanovily, že ideální vůdcovství by nemělo být založeno na konfuciánských principech, jak tomu bylo doposud, ale na Buddhově učení, které bude zjeveno císaři při jeho nástupnictví po určitých esoterických iniciačních obřadech. V důsledku toho měli kněží se svými výsadními znalostmi podle Kukaje nejvyšší postavení ve státě, vyšší dokonce než císař.

Nejdůležitější bylo, že šingonský buddhismus navrhoval, že jedinec může dosáhnout osvícení za svého života a nemusí čekat na smrt. K rituálům patřila meditace prováděná při držení těla v různých pozicích, posvátná gesta rukou (mudry) a opakování tajných formulí neboli manter. Velký význam se přikládal síle modlitby.

Přes Kukaiův vlastní aristokratický původ bylo známo, že praktikoval to, co hlásal, a žil životem askety, jak se odráží v této básni ze Seirei Shu („Sebrané inspirace“), antologie jeho děl, kterou sestavil jeho žák Šinzei:

Voda z údolí – jeden šálek ráno udržuje život;

Horská mlha – jeden závan večer živí duši.

Věšený mech, jemné trávy postačí k oděvu mého těla;

Růžové listy, cedrová kůra – ty budou mou podestýlkou.

Odstranit reklamu

Reklama

Soucit nebes rozprostírá nade mnou indigový baldachýn oblohy;

Dračí král svou oddaností přechází kolem mě záclony bílých mraků.

Občas přilétají horští ptáci, každý zpívá svou píseň;

horské opice hbitě skáčou, předvádějí neuvěřitelnou obratnost.

Jarní květy, podzimní chryzantémy se na mě usmívají;

Jitřní měsíce, ranní větry očišťují prach z mého srdce.

Podpořte naši neziskovou organizaci

S vaší pomocí vytváříme bezplatný obsah, který pomáhá milionům lidí na celém světě učit se historii.

Stát se členem

Odstranit reklamu

Reklama

(Keene, 187)

V roce 819 n. l. vytvořil mnich na hoře Koya (v dnešní prefektuře Wakayama) centrum svého esoterického učení. Tamní chrám je dodnes sídlem buddhistické sekty Šingon. Zde mohli vzdělaní věřící dosáhnout osvícení, jak bylo slíbeno, nikoliv celoživotním studiem súter, ale prováděním různých rituálů a prohlížením mandal, stylizovaných vizuálních zobrazení Buddhova učení. Kukai si ze své cesty po Číně přivezl ukázky těchto obrazů, které běžně zobrazovaly božstva a mystické symboly. Samotný akt vytváření mandal byl považován za náboženský obřad, a tak se mělo za to, že obrazy obsahují ztělesnění božstev, která zobrazují. V roce 823 n. l. císař Saga (r. 809-823 n. l.) povolil založení chrámu Tódži („východní“) v Minami-ku v Kjótu, čímž naznačil, že se šingonský buddhismus stal akceptovanou součástí oficiálního státního náboženství.

Zázraky

Kukai také založil poutní cestu – nejdelší a nejznámější v Japonsku – což je okruh dlouhý 1 600 km, který má zastávky u 88 chrámů. Kromě těchto praktičtějších úspěchů se Kukaiovi připisuje mnoho zázraků. Byl znám jako skvělý sochař – v Japonsku se dodnes nachází několik stromů, o nichž se říká, že je vytesal do podoby buddhistických postav – jednou vyléčil umírajícího farmáře tím, že mu pomocí srpu vytesal podobiznu a při jiné příležitosti zázračně vytesal sochu Jakušiho, Buddhy uzdravování, a to pouze pomocí svých nehtů. Mnich také uměl vytvářet zdroje čerstvé vody tam, kde jich bylo nejvíce zapotřebí, a zbavovat místa démonů a obtížných zvířat, jako jsou lišky a hadi. V neposlední řadě se má za to, že Kukai ochraňuje všechny poutníky, kteří se vydávají po jeho cestě, a že se stará o všechny děti, které se narodí v době, kdy jsou jejich rodiče na této cestě.

Učenec Kukai

Kukai byl především učenec a sestavil podrobné dějiny náboženského myšlení v Číně i Indii. V roce 797 n. l. napsal částečně autobiografické dílo Sango shiiki („Pokyny k cílům tří učení“). Kukai byl také uznávaným básníkem a napsal příručku o pravidlech čínské poezie. Byl také vynikajícím kaligrafem a někteří mu připisují (bez jakýchkoli důkazů) vynález písma kana, tj. japonského písma používajícího foneticky čínské znaky.

Kukai zemřel v roce 835 n. l. – předpověděl právě tento den – a byl pohřben v hrobce na hoře Koya. Po jeho smrti se císaři zdálo, že ho Kukai volá, aby mu dal nové roucho. Císař na základě vize jednal a otevřel mnichovu hrobku. Jistě, byl tam Kukai, který vypadal v roztrhaném rouchu o něco hůře. Osvěžený a znovu oblečený Kukai pak předpověděl, že budoucí Buddha Miroku se znovu objeví na zemi za 5 670 000 300 let. V roce 921 n. l. dostal Kukai od císaře posmrtný titul Kobo Daishi, což znamená „Velký učitel šíření zákona“. Kukaiovo mauzoleum je dnes součástí chrámového komplexu Koyasan na hoře Koya, který je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Tento obsah vznikl díky štědré podpoře Nadace Sasakawa z Velké Británie.