Přetištěno se svolením The JPS Torah Commentary:

Deuteronomium 4,32-40 se dotýká role, kterou Mojžíš sehrál ve vývoji monoteismu v Izraeli. Pro přehlednost je důležité, abychom si vymezili terminologii, která se při diskusi o této problematice používá. Termín monoteismus označuje víru, že existuje pouze jeden Bůh. Někdy se staví do protikladu k monolatrii, totiž „uctívání pouze jednoho boha, když se uznává, že existují i jiní bohové“ (Random House Dictionary).

Tyto termíny figurují v následující diskusi, protože učenci diskutují o tom, zda Mojžíš, když poprvé zakázal uctívání jiných bohů, zároveň hlásal, že neexistují; jinými slovy, zda hlásal učení o monoteismu, nebo pouze o monolatrii.

Ačkoli Mojžíš ve 4,32-35 a 39 říká Izraelitům, že události Exodu a hory Sinaj ukazují, že neexistují žádní bohové kromě Hospodina, je tato pasáž první v Tóře, kde se o tom hovoří (viz také 7,9). V žádném z vyprávění o těchto událostech v knize Exodus ani v žádné pasáži v knize Leviticus nebo Numeri se neuvádí, že by tyto události poskytly poučení o monoteismu. Pátá kniha Mojžíšova 4,35 by mohla být chápána tak, že Izrael si tuto lekci uvědomil ihned, jakmile k událostem došlo, ale dřívější knihy takový výklad nepodporují.

Kniha Exodus často poukazuje na lekce, které byly událostmi Exodu a Sinaje bezprostředně vyučovány, například na to, že Hospodin je nesrovnatelný a spolehlivý a že Mojžíš je autentický prorok; nikde není řečeno, že Hospodin je jediný Bůh. Zákony Exodu z těchto událostí vyvozují pouze to, že Izrael nesmí uctívat jiné bohy; protože zákony se obvykle nezabývají teologickými otázkami, neřeší otázku, zda jiní bohové existují.

Z hlediska Tóry lze tedy tvrdit, že Mojžíš možná neučil o plných monoteistických důsledcích Exodu a Sinaje generaci, která tyto události zažila, ale až jejich děti o čtyřicet let později.

Monolatrie, nikoli monoteismus

Mnoho kritických badatelů se domnívá, že interval mezi Exodem a vyhlášením monoteismu byl mnohem delší. Mimo Deuteronomium se nejstarší pasáže, v nichž se uvádí, že nejsou žádní bohové kromě Hospodina, nacházejí v básních a modlitbách připisovaných Haně a Davidovi, tedy nejdříve jedno a půl až dvě a půl století po Exodu. Takové výroky se stávají běžnými až v sedmém století př. n. l., tedy v době, do níž je podle kritického názoru datováno Deuteronomium.

Protože se mnozí kritičtí badatelé domnívají, že zákony zakazující uctívání jiných bohů skutečně pocházejí od Mojžíše, ale popírání existence jiných bohů nikoli, vyvozují, že Mojžíš učil pouze monolatrii, nikoli monoteismus. A protože historické knihy, jako jsou Soudců a Králů, uvádějí, že Izraelité pokračovali v uctívání jiných bohů po celou dobu svých dějin, dochází tito badatelé k závěru, že ani požadavek monolatrie nebyl v Izraeli široce přijat až do doby krátce před babylonským vyhnanstvím, nebo dokonce později.

Tito učenci se domnívají, že učení o monoteismu vzniklo dlouho po Mojžíšovi, snad až v sedmém století př. n. l., kdy bylo zdůrazňováno Deuteronomiem a proroky.

Monoteismus, nikoli monolatrie

Nejúčinněji tento názor zpochybnili izraelský biblista Jechezkel Kaufmann a americký archeolog W. F. Albright. Kaufmann a Albright tvrdili, že explicitní výroky o monoteismu nevypovídají o všem. Pokud můžeme z Bible a z archeologických nálezů vyčíst, většina Izraelitů byla de facto monoteistická již od Mojžíšových dob. Biblické náboženství od svých nejranějších stadií považovalo všechny bohy kromě JHVH za neúčinné nicky. Jen zřídkakdy se nějaká biblická postava odvolává na jiné božstvo, které něco dělá.

Většina Izraelitů obviňovaných z uctívání jiných bohů zřejmě uctívala pouze obrazy a nezdá se, že by věřili v živé síly za obrazy, jak to dělalo autentické pohanství; jinými slovy, věřili, že obrazy samy o sobě mají božskou moc a že bohové jsou obrazy a nic víc. To se zdá být jasné ze skutečnosti, že když izraelští reformátoři čistili zemi od modlářství, jejich úsilí se omezovalo na odstranění obrazů a jiných předmětů; nikdy nemuseli argumentovat proti víře v bytosti, které obrazy představovaly.

Někteří Izraelité také uctívali nadpřirozené bytosti a jevy, které byly součástí Hospodinovy nebeské družiny, zřejmě v přesvědčení, že sám Bůh vyžaduje, aby lidé ctili jeho podřízené. To, že uctívači těchto bytostí věřili, že Bůh vyžaduje, aby je lidé uctívali, vyplývá z Božího popření, že by kdy přikázal uctívat nebeská tělesa (Dt 17,3). Neexistuje žádný důkaz, že by tito uctívači věřili, že tyto bytosti jsou na JHVH nezávislé nebo mu na roveň postavené.

Navíc se zdá, že počet lidí, kteří uctívali sochy a nadpřirozené bytosti, nebyl velký. Kniha Soudců svá tvrzení o tom, že Izraelité uctívali cizí bohy, nevyčísluje a počet konkrétních případů, o nichž se v knize píše, je malý. To, že tyto incidenty byly považovány za události s tak katastrofálními důsledky pro Izrael, není pravděpodobně způsobeno jejich rozšířeností, ale závažností hříchu a biblickou doktrínou o kolektivní odpovědnosti, která činí celý národ odpovědným za hříchy i malého počtu jeho členů.

Většinu modloslužby, o níž se píše v Královských knihách, sponzorovali sami králové, často z politických důvodů souvisejících se zahraniční politikou; jen málo z těchto zpráv naznačuje, že se jednalo o velký počet prostých lidí. Archeologické důkazy o polyteismu jsou rovněž skrovné: v jasně izraelských kontextech bylo nalezeno jen málo vyobrazení mužských božstev, pokud vůbec nějaká, a většina figurek žen nalezených na izraelských nalezištích představuje lidi, nikoli bohyně. Izraelské nápisy s náboženským obsahem se jen zřídka zmiňují o jiných bozích a z izraelských osobních jmen, která odkazují na nějaké božstvo, pouze šest procent odkazuje na jiná božstva než JHVH; zbylých devadesát čtyři procent zmiňuje JHVH.

To, že většina Izraelitů ignorovala nejen bohy cizích národů, ale dokonce i bohy přírodních jevů, na nichž jsou závislí všichni lidé, může znamenat pouze to, že tyto jevy nepovažovali za božské nebo nezávisle účinné. Pokud jde tedy o naše důkazy, zdá se, že od Mojžíšových dob většina Izraelitů považovala za nezávisle účinnou božskou sílu pouze JHVH, a toto přesvědčení lze nejjednodušeji vysvětlit jako důsledek učení samotného Mojžíše.

Přesvědčení, že pouze JHVH je nezávisle účinnou božskou silou, je de facto monoteistické. Redukuje všechny ostatní nadpřirozené bytosti na úroveň andělů, duchů apod. Protože biblická hebrejština obecně nadále používala slova pro „bohy“ (elim a elohim) k označení těch nadpřirozených bytostí, jejichž existence nebyla popírána, nemůžeme mluvit o monoteismu v etymologickém slova smyslu, ale pouze v praktickém, de facto právě popsaném smyslu.

Jak říká Albright: „Mojžíšův monoteismus, stejně jako monoteismus následujících staletí (přinejmenším do sedmého století ), byl … spíše praktický a implicitní než intelektuální a explicitní … Izraelité se cítili, mysleli a jednali jako monoteisté.“
Výše uvedený článek zkoumá, zda raní Izraelité věřili v existenci pouze jednoho Boha, nebo se zavázali k věrnosti jednomu konkrétnímu Bohu, aniž by popírali existenci ostatních. Autor předkládá oba názory, ale zdá se, že souhlasí s prvním z nich. Ačkoli autor nepředkládá druhý názor tak důkladně, má i on vědecký souhlas.

.