Velký paleozoický kontinent Laurentia se rozkládal převážně v Severní Americe, ale zahrnoval i části dnešní Evropy. Od pozdního neoproterozoika (asi 570 mil. let) byl nezávislý, dokud se v silurské kaledonidové orogenezi (430-420 mil. let) nespojil s Avalonií-Baltikou, načež vytvořil hlavní západní sektor spojeného superkontinentu Laurussia. Laurussie se zase stala součástí ještě většího superkontinentu Pangea v pozdním karbonu, jak dokládá šikmá kolize Laurussie a Gondwany pozorovaná v laurentském sektoru v ouachitské orogenezi. Přehled okrajů Laurentie a mnoha peri-laurentských terranů. Přezkoumány jsou také ty části severovýchodní Sibiře, které dnes tvoří součást Severoamerické desky, ale v prvohorách nebyly součástí Laurentie ani Laurussie. Pro celé paleozoikum je uvedena revidovaná zjevná dráha polárního putování (APW) pro laurentský kráter. Laurentia se po celou dobu nacházela v rovníkových paleolokačních šířkách a rotovala jen málo, s výjimkou krátce po srážce s Avalonií-Baltikou v silurské kaledonidové orogenezi; naproti tomu však její poloha a orientace byly mnohem méně ovlivněny v ouachitové orogenezi v době sestavování Pangey. Laurentinský kráter byl v mnoha obdobích proměnlivě zaplavován epeirickými moři, která vytvořila optimální množství ekologických nik, což následně podpořilo speciaci a evoluci živočichů. Předkládá se shrnutí paleozoické geologické historie Laurentie a jejích okolních oblastí a laurentského sektoru Laurussie během a po jejím začlenění do Pangey spolu s novými paleogeografickými mapami od kambria do konce permu. Na těchto mapách jsou zakresleny oblasti pevniny, mělkého šelfu, hlubšího šelfu a oceánů odvozené z mnoha již dříve existujících údajů, stejně jako útesy, vulkanické a plutonické horniny a některé vybrané fauny a flóry.

Stručně je zhodnoceno značné množství terranů na okrajích kontinentu v průběhu času, zejména v Mexiku, Appalačích a severozápadní části Evropy, které byly kdysi součástí Laurentie. Mnoho terranů obsahujících paleozoické horniny v severozápadní části Severoamerické desky a tvořících velkou část Kordiller v severozápadní Kanadě a na Aljašce, jakož i na severovýchodní Sibiři, je uvedeno v bodech: některé byly v paleozoiku peri-laurentia, jiné peri-sibiřské a další původně oceánské. Je diskutován koncept arktického mikrokontinentu. Původně se předpokládalo, že tento mikrokontinent existoval od neoproterozoika do devonu a že se skládal ze složené arktické Aljašky a terranů Seward, York a Farewell na Aljašce a terranu Pearya na Ellesmerově ostrově, jakož i z poloostrova Čukotka, Novosibiřských ostrovů, Severní Země, severního Tajmyru a přilehlých oblastí, které se nyní nacházejí na severovýchodě současné Sibiře. V mnoha částech této oblasti se vyskytují fauny sibiřského i laurentského aspektu, které jsou zde přezkoumány a analyzovány. Dochází se k závěru, že ve spodním paleozoiku existoval menší samostatný kontinent, který se původně nacházel někde mezi Sibiří a Laurentií v kambriu, ale který nezahrnoval Novosibiřské ostrovy, Kolymu a Omolon (které byly součástí Sibiře), Severní Zemljany a severní Tajmyr (samostatný karský mikrokontinent) ani Terran loučení (samostatný až do mezozoika). Východní konec tohoto arktického aljašsko-čukotského mikrokontinentu zakotvil v devonu u severozápadní části Laurussie (okraj Ellesméry), ale své současné polohy v rámci Severní Ameriky dosáhl až po rotaci v křídě. Potvrzuje se, že kordillerské terrany Wrangellia, Alexander a některé menší jednotky existovaly jako další mikrokontinent nezávislý na Severní Americe až do druhohor. Zdá se však, že v západní části Severní Ameriky nyní neexistují žádné terrany, které by vznikly z Baltiky. Terán Pearya, který nyní tvoří severní Ellesmerův ostrov, byl pravděpodobně zapojen do nejsevernějšího sektoru silurské kaledonidové orogeneze.

.