Německo bylo vždy synonymem pro strojírenství. Je známé svými technickými univerzitami, stážemi, které jsou praktické a poutavé, a snad nejdůležitější je kultura a ekonomika, která odměňuje inženýrské dovednosti prestiží i kariérním růstem.

Ačkoli schopnosti a motivaci nic nenahradí, prostředí v Německu přeje technickému vzdělávání na všech úrovních. Relativní nedostatek technických technických studijních programů v USA je v bezútěšném kontrastu s mnoha a různorodými technickými univerzitami v Německu a jejich úzkou spoluprací s průmyslem. V Německu praktické stáže v podnicích pokrývají poslední ročník studia technických oborů.

Mnozí Němci jsou nicméně nespokojeni se systémem základního vzdělávání v zemi. Jedna z kritik se týká velkého přílivu nových učitelů základních škol v 70. letech 20. století. Mezi rodiči zaznívá pocit, že se tato generace učitelů zakořenila, ustrnula a stala se poměrně byrokratickou a nepřístupnou. Panují obavy, že v důsledku jejich politiky se zhoršil základ vyššího vzdělání. A přestože mnohé z nich čeká brzký odchod do důchodu, jejich odchod je dvousečnou zbraní, protože by mohl potenciálně způsobit plošný rozvrat systému základních škol.

Německé vysoké školy mají navzdory těmto problémům na úrovni základních škol hvězdnou pověst. Mají dlouhou historii úzkých vazeb na průmysl. A spolupráce mezi podniky a školstvím začíná již v mládí. Podniky často nabízejí učňovskou přípravu a stáže i studentům středních škol. Mladí absolventi technických oborů a technici tak mají možnost začít svou kariéru s důvěrnou znalostí činnosti podniku. Společnosti tyto programy zahajují, protože jsou účinné při výchově zaměstnanců, kteří jsou produktivní již v den nástupu. Tyto vztahy také plodí stabilitu a loajalitu, zejména v menších obcích, kde sídlí mnoho strojírenských firem.

Ale učňovské školství není automatické. Studenti si musí tato pracovní místa hledat. Stejně tak není učňovské vzdělání povinné pro zaměstnání v průmyslových podnicích. A po vyučení není zaručeno žádné zaměstnání.

V německých výrobních podnicích lze přesto snadno najít vysoce postavené úředníky, kteří začali svou kariéru v podniku jako učni na střední škole. A v Německu panuje názor, že dlouhověkost zaměstnání je výhodou jak pro zaměstnavatele, tak pro zaměstnance. Proto není neobvyklé slyšet, že Němci vyjadřují zmatek nad praktikami velkých amerických společností, které zřejmě upřednostňují zaměstnání trvající pouze dva roky. Většina německých výrobců počítá s tím, že zvládnutí pozice i příprava náhrady před přechodem na další stupeň kariérního žebříčku trvá blíže k pěti letům.

Stát se německým inženýrem
Nejžhavějšími inženýrskými obory v Německu jsou dnes IT, automatizace a strojírenství zaměřené na konstrukci strojů. Ale jestli se v německém systému inženýrského vzdělávání někdy něco povedlo, pak je to mechatronika. Programy mechatroniky, které kombinují obory informatiky, elektrotechniky a strojírenství, lákají nejlepší studenty na nejlepší pracovní místa. V Německu existují vlastně dva druhy vysokých škol, které udělují inženýrské tituly. První se nazývají technické univerzity (větší důraz na teorii). Absolvování studia na technické univerzitě trvá přibližně pět nebo šest let. Absolventi obvykle končí ve výzkumu a vývoji& nebo případně v podnikovém managementu a vzdělávání.

Druhý typ se nazývá Fachhochschulen (větší důraz na aplikovanou techniku). Bývají praktičtější a zabývají se přímo průmyslovými technologiemi. Absolventi je zpravidla dokončí za čtyři až pět let. Kromě toho existují instituty automatizační techniky, které se trochu podobají odborným školám. Všech tří institucí je poměrně hodně. Najdete je v Kolíně nad Rýnem, Drážďanech, Magdeburgu, Freibergu, Brémách, Stttgartu, Rostocku, Darmstadtu, Bochumi, Ilmenau, Merseburgu, Halle, Wernigerode, Mittweidě, Flensburgu, Chemnitzu, Karlsruhe, Berlíně, Siegenu a Braunschweigu.

Existuje ještě třetí cesta k inženýrskému titulu prostřednictvím praxe a certifikace. Německo je však zemí, kde i pekař musí absolvovat tříleté učňovské studium, aby mohl být zaměstnán. Takže proces získání inženýrského titulu bez formální výuky je také poměrně přísný.

Stejně jako na amerických inženýrských školách je i na německých technických univerzitách a Fachhochschulen obvykle 20 % a více absolventů. (V prvním semestru našeho spoluautora nastoupilo do kurzu matematiky 400 studentů, přičemž 70 % z nich nakonec studium ukončilo.)

K obtížnosti přispívá i skutečnost, že Německo má 16 různých spolkových zemí, z nichž každá má jinou politiku a předpisy, které upravují školní docházku. Tyto předpisy bývají přísnější, než na jaké jsou zvyklí američtí studenti. Například náš spoluautor (který absolvoval kurz matematiky) se přestěhoval na jih a zjistil, že tam v prosinci nemůže pokračovat ve studiu. Musel počkat do dalšího školního roku. Nakonec musel odjet mimo region, aby si našel školu podle svého rozvrhu. A stejně jako v USA i německé školy vyžadují, aby studenti měli vysoké známky z předmětů, za které žádají o převod kreditů.

V Německu je také běžnější, že se v univerzitních třídách mísí studenti s různým akademickým vzděláním. Jako příklad lze uvést, že asi 35 ze 70 studentů ve třídě našeho spoluautora v oboru elektrotechniky bylo přeloženo. Dalších 20 přišlo přímo ze střední školy. A 10 studentů se vyučilo a pracovalo jako elektrikáři. To bylo na studijním oboru EE, který se zaměřoval na výrobu elektrické energie s automatizací jako dílčí nebo vedlejší kategorií.

Situace s inženýrstvím v Německu má několik paralel s inženýrstvím v USA. Jedna z nich je v demografii. Panuje tam pocit, že příliš málo žen a menšin se věnuje inženýrské kariéře. Proto probíhají snahy, aby se tato profese dostala do povědomí mladých lidí z těchto demografických skupin. A není těžké najít osvětové programy zaměřené na německé středoškoláky, protože Německo trápí stejný problém stárnutí populace jako Spojené státy. Němečtí představitelé považují tento úbytek inženýrů za kritický problém, protože země je světovým lídrem ve vývozu strojů. Celkově si němečtí politici i podniky myslí, že silná inženýrská základna je ekonomickou nutností.

Němci hrozící nedostatek inženýrů v různých dobách obviňovali z různých věcí. Podle jedné z teorií je to důsledek měnícího se pohledu na svět. Například zelené hnutí je v Německu silné od 70. let 20. století a existuje pocit, že mohlo vést k tomu, že děti vnímají inženýrství jako profesi, která vytváří věci, jež škodí životnímu prostředí. Kromě toho v Německu panuje názor, že tradiční prestiž inženýrství poněkud poklesla, možná proto, že německá výrobní ekonomika vykazovala v 80. a 90. letech 20. století nevalné výsledky. To zase vedlo k tomu, že se značná část německých inženýrů stala ex-paty.

Další paralelou s USA je, že německé studenty se silnými analytickými schopnostmi přitahují tituly v oblasti financí a obchodu. Přinejmenším donedávna byly tyto tituly považovány za rychlou cestu k úspěchu ve firmě.

Jedním z dalších trendů, který Němce znepokojuje, je změna ekonomického zázemí průměrného studenta inženýrství. Před dvaceti lety pocházela zhruba třetina studentů technických oborů z bohatých a vzdělaných domácností. Dalších 25 % pocházelo z rodin s průměrnými příjmy a 15-20 % z domácností považovaných za chudé. Dnes je nejméně polovina německých studentů zámožných a chudí na univerzitách z velké části chybí. Uvažuje se o tom, že děti z domácností na úrovni chudoby jsou pod tlakem, aby zvýšily rodinný příjem, a proto volí raději práci než vysokoškolské vzdělání.

Většina Američanů by školné na německých univerzitách nepovažovala za přemrštěné. Nominální školné činí možná 1 000 až 2 000 ročně. V průběhu čtyř až šesti let studia se kombinované náklady na život mimo domov, knihy, oblečení atd. mohou pohybovat v rozmezí 55 000 až 60 000 EUR. Pro ty, kteří prokáží finanční nouzi, jsou k dispozici státní půjčky a stipendia. Stejně jako ve Spojených státech, i zde se najde několik jedinců, kteří tento systém využívají: Vláda požaduje, abyste ji vrátili, jakmile budete výdělečně činní. Někteří lidé v reakci na to přestanou pracovat.

Někteří němečtí inženýři si podobně jako lékaři v USA stěžují, že se jim nikdy nevrátí příjem, o který přišli během dlouhých let strávených ve škole. Kromě toho je stlačování platů skutečností. Inženýři v Německu začínají na platech 40 až 50 tisíc. To je sice považováno za vysoký výdělek, ale s postupem v kariéře inženýři v porovnání s ostatními profesemi v celkovém výdělku zaostávají.

Nejvyšší tituly
Stále však platí, že „Dipl. (zkratka pro Diplom-Ingenieur) z univerzity nebo Fachhochschule je uznávaným titulem. Titul Dipl.-Ing. je v Německu obdobou inženýrského doktorátu v USA a stále otevírá mnoho dveří.

Stejně jako americké instituce i německé univerzity a organizace pro hospodářský rozvoj nabírají kvalifikované kandidáty ze zemí mimo Německo. Dnes není neobvyklé, že jsou tyto programy obsazeny studenty z USA, Indie a dalších míst, kteří usilují o to, aby měli na své vizitce titul, což v hrubém překladu znamená „diplomovaný inženýr“.

Diplomy udělované oběma typy institucí vyžadují vypracování diplomové práce. Diplomová práce je považována za obzvláště obtížnou, obvykle je řízena výzkumem v rámci profesorova výdělečného projektu. Uchazeči o titul tak pohánějí četné kooperativní podniky mezi průmyslem a univerzitami. Témata diplomových prací tedy nejsou pouhými akademickými cvičeními. Jsou seriózním úsilím zaměřeným na komerční výzkum& a vývoj nových technologií.

Chcete-li získat představu o tom, kam směřuje velké úsilí německých inženýrů, vezměte v úvahu nedávno skončený veletrh Interpack, který je všeobecně považován za hlavní veletrh balicích strojů. Zdálo se, že zde není nouze o inovativní, dobře navržená a krásně vyrobená německá zařízení, přičemž od poslední výstavy před dvěma lety došlo k mnoha pokrokům v oblasti automatizace a robotiky. Z veletrhu Interpack by se dalo snadno usoudit, že němečtí inženýři jsou stále na špičce. Neusínají však na vavřínech. Přinejmenším v oblasti balicích strojů se silně prosazují Italové.