Jedním z nejodpornějších projevů lidského těla, který kdy zostudil tuto planetu, byl Nero Claudius Caesar.

Nero se narodil v roce 37 n. l. a vzdělával se u filozofa Seneky (kterého nakonec donutil k sebevraždě). Nero se zavražděním dostal na císařský trůn, který zastával v letech 54-68 po Kr. Jeho život se vyznačoval zhýralostí, násilím (nechal zabít vlastní matku) a rozmařilostí.

V roce 64 n. l. vypukl v Římě strašlivý požár. Panovalo pevné přesvědčení, že Nero město úmyslně zapálil, aby ospravedlnil stavbu velkolepějšího města. V každém případě se požár vymkl kontrole na více než týden a podstatně zničil asi 70 % území.

V důsledku této tragédie a rozšířeného přesvědčení o Neronově spoluvině se císař stal terčem intenzivní kritiky.

Panovník se chopil plánu. Vzhledem k tomu, že římské nálady byly vůči křesťanství nepřátelské, chtěl císař z tohoto zločinu obvinit Ježíšovy následovníky. Tak učinil a v roce 64 n. l. bylo proti svatým v Římě zahájeno kruté pronásledování.

Církev v Římě

Nevíme jistě, jak a kdy byla Kristova věc v Římě zasazena. Zřejmě to nebyl výsledek apoštolského misijního úsilí (srov. Řím 1,11). Je možné, že někteří z Říma, kteří se obrátili v den Letnic (srov. Sk 2,10), odešli zpět do svého rodného města a založili tam církev.

Bez ohledu na to, že to byla první skutečná zkouška víry pro svaté ve „věčném městě“.

Neronské pronásledování bylo skutečně kruté. O této situaci se zachoval záznam římského historika Tacita (asi 60-120 n. l.). Z jeho Letopisů (XV.44) citujeme následující:

„A tak, aby se Nero zbavil této pověsti, postavil jako viníky a s největší rafinovaností krutosti potrestal třídu nenáviděnou pro své ohavnosti, která se všeobecně nazývá křesťany. Christus, od něhož je odvozeno jejich jméno, byl popraven rukou prokurátora Piláta Pontského za vlády Tiberia. Na chvíli potlačena, tato zhoubná pověra opět propukla, a to nejen v Judsku, které bylo zdrojem zla, ale dokonce i v Římě…. Proto byli nejprve zatčeni ti, kteří se přiznali ; na základě jejich svědectví pak bylo odsouzeno obrovské množství lidí, ani ne tak na základě obvinění ze žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému rodu. Kromě toho, že byli odsouzeni k smrti, měli sloužit jako objekty zábavy; byli oblečeni do zvířecích kůží a roztrháni psy; jiní byli ukřižováni, další zapáleni, aby sloužili k osvětlení noci, když se nedostávalo denního světla. Nero otevřel své pozemky k vystavování a pořádal představení v cirku, kde se mísil s lidmi v šatech vozatajů nebo jezdil ve svém voze. To vše vyvolávalo pocit lítosti, a to i vůči lidem, jejichž vina si zasluhovala ten nejpříkladnější trest, neboť bylo cítit, že jsou ničeni nikoli pro veřejné blaho, ale pro uspokojení krutosti jednotlivce.“

Na tomto tématu je zajímavých několik věcí.

Paul před Neronem

Předně, Nero byl císař, ke kterému se Pavel odvolal, když byl nespravedlivě obviněn Židy a falešně uvězněn (srov. Sk 25,11). Apoštol byl převezen do Říma a dva roky držen pod dohledem (Sk 28,30), než Nero konečně projednal jeho případ.

Není správné tvrdit, že: „Není známo, zda se Nero osobně účastnil apoštolova procesu“ (Kříž, 945). Víme to, protože anděl Pavlovi výslovně oznámil: „musíš stanout před císařem“ (Sk 27,24).

Velký apoštol své odvolání vyhrál (jak prozrazují chronologické údaje v Prvním listu Timoteovi, Titovi a Druhém listu Timoteovi), aby byl později zlovolným vládcem odsouzen.

Podle historika Eusebia Nero Pavlovi setnul hlavu a Petra nechal ukřižovat (II.25).

Křesťané podléhají Neronovi?“

Když Pavel psal křesťanům v Římě, napomínal:

„Každá duše ať je podřízena vyšší moci“ (13,1).

Poukazuje na to, že občanská vláda obecně vzato slouží k uspořádání a ochraně společnosti. Zákony zaměřené k tomuto cíli by měly být dodržovány.

Podobně píše i Petr:

„Podřizujte se každému lidskému nařízení kvůli Pánu, ať už králi jako nejvyššímu, nebo místodržícím jako jím poslaným“ (1 Pt 2,13.14).

Tyto pasáže jsou jemnými ukazateli inspirované povahy Nového zákona. Lidé, kteří psali pod vlivem obyčejných lidských pohnutek, by sotva povzbuzovali bratry, aby ctili a poslouchali někoho tak odporného, jako byl Nero.

Křesťané však mají být dobrými občany bez ohledu na charakter svých vůdců.

Historický odkaz na Krista

Pak se zamyslete nad tímto bodem. Tacitus se zmiňuje o „Christovi“, od něhož „křesťané“ odvozují své jméno. To je jasný odkaz na Krista.

V řečtině je „Kristus“ Christos. Historik potvrzuje, že „Christus“ byl „popraven rukou prokurátora Piláta Pontského za vlády Tiberia“.

Jak mohou někteří ateisté se zbytky svědomí nadále tvrdit, že starověcí historikové se o Kristu nikdy nezmínili?“

Jeden takový autor tvrdí, že „soudobí historikové se o Ježíši nezmiňují“. Dokonce mezi ně řadí i Tacita (Matthews, A10).

Jiný skeptik klasifikuje Tacitovo svědectví jako „pochybné“ a naznačuje, že historik pouze referoval o tom, čemu křesťané věřili, a ne o tom, co považoval za skutečnou historii (Hayes, 147).

Takoví autoři ztratili každý kousek literární věrohodnosti.

Křesťané, kteří nebyli loajální

Tacitus říká, že Neronovo pronásledování vedlo k zadržení některých křesťanů, kteří zase svědčili proti svým bratřím, takže „nesmírný zástup byl odsouzen“ a usmrcen.

Je zajímavé, že v Římě byli členové církve, kteří byli ochotni vydat své vlastní bratry úřadům k pronásledování.

To nám nemůže nepřipomenout situaci, s níž se setkal Pavel během svého pobytu ve městě. Když apoštol psal Filipanům, odhalil skutečnost, že někteří bratři v Římě mu záviděli jeho práci pro evangelium.

Pavel je obvinil, že „kážou Krista i ze závisti a sváru“ v naději, že mu v jeho poutech „způsobí neštěstí“ (1,15-17). Chtěli apoštolovi sypat sůl do ran! (srov. Mt 24,10).

Není těžké si představit, že někteří z nich byli právě těmi, kteří pod Neronovými brutálními útoky „obrátili stát v důkaz“.

Persekce svatých

Tacitus také popisuje mučení, jemuž byli křesťané vystaveni – předhozeni divokým psům, aby je roztrhali, upáleni zaživa, aby v noci sloužili jako pochodně.

Jaké utrpení! Jaká víra!!!

Klíčovou otázkou je toto:

Může to být jedině tím, že měli pádný důkaz, že křesťanství je pravé – že Ježíš Nazaretský, jeho zakladatel, vstal z mrtvých a že těm, kdo vytrvají ve víře, nabízí naději na věčný život.

Je tragickou poznámkou pod čarou, že se Řím nakonec stal ohniskem hrozivého odpadnutí od víry. Můžeme se z toho nějak poučit?