Málokterá operní legenda pronikla do povědomí veřejnosti tak důkladně jako Beverly Sills, která zřejmě využila každou příležitost, aby se podělila o svou vášeň. Její láska k opeře se projevovala na tak formálních místech, jako je New York State Theater – místo jejího průlomu v New York City Opera – a v Metropolitní opeře na druhé straně náměstí, a přesto si našla čas na hostování v The Tonight Show a dovádění s Mupety ve veřejnoprávní televizi.

Když Sillsová (s oblibou známá jako „Bubbles“) 2. července ve věku 78 let zemřela, byl všeobecný smutek téměř hmatatelný, jako by Amerika ztratila svou nejoceňovanější a nejviditelnější hvězdu klasické hudby. Ačkoli na Juilliardu nikdy nestudovala ani nevyučovala, její přítomnost na akademické půdě byla velmi výrazná. Měla klíčový podíl na formování New York City Opera (po ukončení kariéry přední sopranistky se stala její generální ředitelkou), Lincoln Center a Met (v obou organizacích působila jako předsedkyně) a mnozí na škole jistě zažili její vřelost a energičnost.

Kde tedy začít s jejími nahrávkami? Snadnou odpovědí je Balada o Baby Doe Douglase Moorea se spoluhráči Walterem Casselem a Frances Bible a Emersonem Buckleym, který vedl orchestr Newyorské opery. Tato klasická nahrávka, údajně pořízená na jediný záběr, vyšla poprvé v roce 1959 a v roce 1999 byla znovu vydána u Deutsche Grammophon. Zvuk, realistický a přirozený pro danou dobu, zachycuje energii okamžiku tak, jak to dokáží jen skvělé živé nahrávky. Je to prubířský kámen nejen Sillsovy kariéry, ale i americké opery obecně.

Jako Kleopatra v přelomové interpretaci Händelovy opery Giulio Cesare (na nahrávce RCA z roku 1967 s Juliem Rudelem a sborem a orchestrem Newyorské opery) se Sillsová oficiálně dostala na mapu klasické hudby v inscenaci, která vynesla barokní operu do povědomí veřejnosti. Dnes, kdy v operních domech po celém světě pravidelně zní Gluck, Händel, Rameau a další, by si posluchači měli připomenout, jak vzácné byly v polovině 60. let inscenace barokních oper. A pokud by tehdejší přísné škrty v partituře vyvolaly u dnešních znalců (oprávněně) útrpnost, nelze se mýlit ve vzletném Sillsově umění a Rudelově výmluvném doprovodu. Zasvěcení posluchači jistě vyhledají i živou nahrávku vrcholných momentů z téže opery, kterou dirigoval Karl Richter v Buenos Aires v roce 1968 (vyšla u VAI), i když pro některé bude horší zvuková kvalita kompromisem.

Spojená s Händelem v jeden-dva úder, její Manon, která následovala v roce 1970 (rovněž u Deutsche Grammophon), jen potvrdila nástup superhvězdy a mnozí považují Sillsovu verzi Massenetova mistrovského díla nejen za jeden z jejích triumfů, ale i za jeden z nejpamátnějších operních dokumentů v katalogu. Na nahrávce (rovněž s Rudelem, tentokrát s Novou filharmonií, v londýnském kostele Všech svatých v Tootingu) se kromě pěveckých ohňostrojů a mistrné charakterizace postavy představuje její partner, skvělý tenorista Nicolai Gedda ve věku 45 let, v dojemné roli Des Grieux.

Fanoušci lačnící po dalších nahrávkách budou chtít její nenamáhavou Traviatu (na EMI, rovněž s Geddou a dirigentem Aldo Ceccatem) a oslnivou Lucii di Lammermoor s Carlem Bergonzim a v jedné z mála nahrávek se slavným Thomasem Schippersem v čele Londýnského symfonického orchestru (původně na Westminsteru a obnovené v roce 2002 DGG). A mnozí si samozřejmě cení jejího tria „Tří královen“ – Donizettiho Anny Boleny, Marie Stuardy a Roberta Devereuxe (rovněž DGG).

Je vzácné, aby pěvkyně půvabně a relativně brzy uzavřela mimořádnou jevištní kariéru, zvláště když se její přirozený nástroj snoubil s tak silnou expresivitou. Sillsová však spíše než nekonečnou, trapnou sérii loučení věděla, kdy skončit. Obdivuhodné je, jak snadno a přirozeně se proměnila ve velmi účinnou a houževnatou obhájkyni umění, která se svým nadáním dostala do nejvyšších pater byznysu a společnosti, a přitom si zachovala své přízemní vlastnosti, díky nimž byla tak oblíbená. Nakonec se může ukázat, že její nejpamátnější rolí je Beverly Sillsová, kulturní velvyslankyně. Je nepravděpodobné, že by se v dohledné době objevila další jí podobná.