PÁTEK třináctého se té chladné lednové noci roku 1922 stal pro starého Battlinga Levinského nešťastným. Veterán, který přišel o titul mistra světa v těžké váze s Georgesem Carpentierem, se snažil vrátit zpět na vrchol.

Promotér Tex Rickard obnovil americký šampionát, postavil Battlera proti mladému Gene Tunneymu ve staré Madison Square Garden a slíbil vítězi pás posázený diamanty.

No, Gene vyhrál dobře, ale žádný pás nedostal, pokud nepočítáme nevlídnou pravačku, kterou mu Levinsky zasadil na čelist poté, co Geneovi pošeptal: „Prosím, nech mě být.“

Naštěstí pro Tunneyho neměl Battler žádnou ránu.

Pokud nikdo jiný nebral svůj titul vážně, mladý bývalý mariňák z Greenwich Village určitě ano. Oznámil, že je připraven a ochoten bránit se proti všem zájemcům. Na vyzyvatele nemusel dlouho čekat.

V noci 13. března 1922 se na Milk Fund Show, kterou nesponzoroval nikdo jiný než paní William Randolph Hearst a které se účastnila smetánka ze společenského rejstříku od Astorových po Vanderbilty, utkal pittsburský postrach Harry Greb s Tommym Gibbonsem, pýchou St Paulu.

Tunneyho uvedl z ringu starý Joe Humphreys, který fanouškům řekl, že Gene bude boxovat s vítězem. Pak Gene odešel na místo u ringu, aby studoval dění.

Tajně Tunney doufal v Grebovo vítězství, protože si nemyslel, že by mohl porazit Gibbonse, tehdy dokonalý bojový stroj s knokautujícím úderem.

Gibbons toho večera Harryho Greba nikdy neviděl. Greb, který vážil o sedm a půl libry méně a sázel na kratší konec sázky 2:1, přelezl celého svého většího protivníka a vyhrál dvanáct z patnácti kol.

„Přiveďte Georgese Carpentiera a pak Jacka Dempseyho.“ prohlásil vítěz.

Tak byla připravena scéna pro zápas Tunney-Greb o americký titul v lehké váze.

Tex Rickard podepsal zápas pro Garden, datum 23. května 1922. Bojovníci nastoupili k tréninku a právě tam začal osud chystat Tunneymu první a jedinou porážku.

Geneovi se při sparingu otevřelo levé oko a poranil si obě ruce. A aby toho nebylo málo, objevilo se obnovení starého zranění lokte.

Když nastal den zápasu, Greb, který obvykle před zápasem nepředpovídá, všem a všude tvrdil, že Tunneymu natluče plnou hubu a odveze si titul zpět do ocelového města Pittsburghu.

Newyorští sázkaři ho při vzpomínce na to, co udělal s Tommym Gibbonsem, pasovali na favorita v poměru 2:1.

Od časného rána se na Penn Station sjížděly „Grebovy speciály“ plné věrných, tvrdě pijících a sázejících obdivovatelů „pittsburského větrného mlýna“.

Když se však toho večera hlučně trousili do Garden, nemohli tušit, jaké drama se odehrává v Tunneyho šatně.

Když byly dveře bezpečně zavřené, doktor Robert Shea, Geneův blízký přítel, který dohlížel na jeho trénink, mu nad levé oko vstříkl roztok chloridu adrenalinu, aby zabránil krvácení v případě, že by Greb otevřel řeznou ránu, což bylo téměř jisté.

Také na Geneovu žádost doktor před přiložením obvazů vstříkl do kloubů obou rukou podkožní roztok novokainu.

Po celou tu dobu Grebův manažer George Engel bušil na dveře a křičel, aby byl vpuštěn dovnitř.

Když byl konečně vpuštěn, požadoval, aby mu Gene rozvázal obvazy, což Newyorčan odmítl.

Engel však udělal takový povyk, že Tunney ustoupil jeho požadavkům a obnažil ruce ke kontrole.

Spokojený Engel odešel, aby se postaral o svého tygra.

Když se oba muži ocitli v ringu, vzrušení v Garden dosáhlo horečnatého stupně. Byly vyhlášeny váhy a Greb opět rozdával libry, což pro něj nebylo nic neobvyklého.

Při váze 11 kamenů a 8 1/4 libry přiznával Tunneymu dvanáct 1/4 libry. Takové detaily však bojovného ducha Harryho Greba nijak neutlumily.

Byl pevně přesvědčen o starém ringu, že čím větší jsou, tím hůře padají.

Harry Greb šel do zápasu s přibližně devíti lety divoké ringové války za sebou. Na pravé oko byl slepý od chvíle, kdy mu tvrdý veterán Kid Norfolk vrazil palec do optiku, a zrak na levém oku se mu zhoršoval.

Ale z toho, jak bojoval s Tunneym, byste to nepoznali.

Gene, mladý, silný, na cestě vzhůru, studoval Greba stejně jako všechny své soupeře a usoudil, že ho porazí pravým úderem do srdce, úderem, který cvičil hodinu za hodinou v tělocvičně.

Ale nikdy neměl příležitost ho použít.

Sotva dozněl zvuk úvodního gongu, Harry už byl napříč ringem a házel kůží, co mu síly stačily. Hned při první výměně si Tunney zlomil nos na dvou místech!

Následují ještě horší věci. Ještě než kolo skončilo, Grebův zuřivý útok otevřel na Geneově levém obočí čtyřcentimetrovou ránu.

Jaký to začátek patnáctikolové bitvy s jedním z nejtvrdších a pravděpodobně nejdrsnějších zápasníků, kteří kdy navlékli rukavice. Když se Tunney vracel do svého rohu, byl na něj žalostný pohled.

Doc Bagley, který měl na starosti Tunneyho roh, se marně snažil zastavit proud krve, ale stejně dobře se mohl pokusit zastavit Niagru. Nad levým okem byla přeťata tepna zalévající hru bývalého mariňáka jeho vlastní krví, která vytékala i z dvojité zlomeniny nosu.

Ve třetím se sice Gene držel, ale nad pravým okem mu zůstala otevřená další rána a po zbytek zápasu viděl Greb přes červený film.

Možná je boj špatné slovo, protože se rychle vyvíjel v masakr, jatka, brutální jednostranný výprask, jaký se v ringu odehrával jen zřídka.

Grebovy rukavice byly promočené od krve a potu a každou chvíli ustupoval nebo odstrkoval Tunneyho a držel rukavice rozhodčímu Kidu McPartlandovi, aby je otřel do ručníku.

„Chceš toho nechat?“ zeptal se rozhodčí. Harry by se zeptal, McPartland by se podíval na Tunneyho, který by zamumlal: „Nepřestávej.“ Kid by ustoupil a Greb by se vrátil rovnou k rozdávání úderů, úderů, strkání, šikanování Tunneyho kolem plátna nasáklého krví.

Rozhodčí musel použít půl tuctu ručníků, když utíral krev z Harryho rukavic, zatímco jeho košile byla nasáklá krví. Kdyby se nejednalo o mistrovský zápas, není pochyb, že by byl ukončen dávno před patnáctým kolem.

Ale Tunney byl šampion a jako šampion odcházel. Gene si do svého rohu vzal láhev s padesátiprocentní směsí brandy a pomerančového džusu pro případ, že by zeslábl ztrátou krve. Na konci dvanáctého kola se rozhodl, že si z láhve potřebuje loknout. Sotva ji polkl, ring se začal točit, zazvonil gong na třinácté kolo a jeho sekundanti ho shodili ze stoličky. Tunney skutečně viděl, jak se na něj řítí dva Grebové. Jeden byl pro většinu zápasníků víc než dost.

Bojoval čistě instinktivně, Gene udržoval Tunney zdání obrany a dokonce se sám pokusil zasadit několik úderů. Harry jen odpaloval rukavice stranou, zatímco jeho vlastní pěsti rvaly muže před sebou, který nevěděl, kdy má dost.

Zvonek ukončující patnácté kolo nakonec ukončil masakr a Tunney, kterému se podlamovaly nohy, jak se ho zmocňovala nevolnost, podal svému přemožiteli ruku.

„Dnes jsi byl lepší, Harry,“ zamumlal skrz potrhané a pohmožděné rty.

Nepoznamenaný Greb se usmál „vyhrál šampionát,“ řekl, než ho jeden z jeho rohu odtáhl pryč.

Tunney protáhl bolavé tělo provazy a zamířil do útočiště své šatny, ale nestihl to. Zhroutil se a zbytek cesty ho museli nést jeho ošetřovatelé. Příroda se vzdala.

Ale i když Tunney ležel na třecím stole, s jasnou myslí, ale tělem příliš slabým na to, aby se mohl hýbat, jeho mysl se soustředila na odvetný zápas s Grebem. Od prvních kol zápasu byl Tunney přesvědčen, že Harryho porazil.

Hned po Grebově vítězství poslal promotér Tex Rickard kabelem mistru světa v lehké váze Georgesi Carpentierovi z Francie nabídku 150 000 dolarů za obhajobu titulu proti Grebovi ve Spojených státech. Carpentierův manažer nabídku odmítl s tím, že již podepsali smlouvy na dva další zápasy. Greb prohlásil: „Budu bojovat s Carpentierem kdykoli a kdekoli.“

Druhý zápas mezi Grebem a Tunneym byl domluven na 23. února 1923, opět v Madison Square Garden. A Tunney měl opět smůlu v tréninku, když onemocněl chřipkou. Garden byla vyprodaná a pokud šlo o Tunneyho, nebylo o odkladu ani řeči.

Tento druhý souboj byl jedním z nejtvrdších zápasů, jaké kdy byly v New Yorku k vidění. Greb byl v nejlepší formě a používal všechny triky a fauly, které se naučil v bojových džunglích po celé Americe.

Po šesti kolech, kdy se mu dařilo, Tunney cítil, jak mu z těla odcházejí síly. Jako by Greb vycítil soupeřovu slabost, mlátil Newyorčana po celém ringu. Jeho nečistá taktika však neunikla rozhodčímu Patsymu Haleymu.

V osmém kole Haley zápas zastavil a řekl Harrymu, aby si dával pozor, kam šlape… nebo jinak. Greb okamžitě řekl Haleymu, kam může jít, zatímco se na sebe dívali, Tunney si vítaně oddechl.

Na konci dvanáctého kola Haley pohrozil, že Greba diskvalifikuje.

Harry se obrátil na Reda Masona, svého tehdejšího manažera, a řekl: „Didya hear what this two bit — said about heaving me out’n the ring? Jestli se o to pokusí, obrátím ho naruby!“

Na konci patnácti krutých kol Tunney dostal kývnutí od rozhodčího a jednoho z rozhodčích, čímž se znovu stal americkým šampionem. Pak se v Garden rozpoutalo peklo, když se střetly živly z Pittsburghu a New Yorku.

Dokonce i Tunney si myslel, že Harry vyhrál, a byl dost mužný na to, aby to řekl.

Nezklamaný Harry šel a v dalším zápase získal titul mistra světa ve střední váze, když porazil Johnnyho Wilsona, a v prosinci se vrátil do Garden na gumový zápas s Tunneym. V té době už ale Tunney rychle přicházel a Harrymu se začínalo dařit.

Byl to jeden z Tunneyho nejlepších zápasů a jeden z nejčistších zápasů Greba, v němž Tunney zvítězil po patnácti zuřivých kolech.

Ještě dvakrát se tyto dvě stálice střetly v ringu, v obou případech v zápasech bez rozhodnutí, v Clevelandu a St. Tunney byl s každým zápasem lepší a lepší a po jejich pátém a posledním zápase mu Greb řekl, že už toho má dost.

„Zlomil mi dvě žebra,“ řekl Harry. „Už na mě začíná být moc velký a silný, ať s ním pro změnu bojuje někdo jiný. Určitě Dempseyho porazí, možná ho knokautuje.“

Osmnáct měsíců později, 23. září 1926, se Tunney a Jack Dempsey utkali o Jackovu korunu v těžké váze. A když Tunney zvedal ruku jako vítěz a nový šampion, hádejte, kdo říkal: „Já ti to říkal?“ Hádáte správně… Harry Greb.

Tragicky se Greb nikdy nedočká Tunneyho obhajoby koruny, protože necelý měsíc po Genově velkém triumfu Harry zemře.

Pittsburský divoch v únoru předtím v nové Madison Square Garden kontroverzně prohrál korunu ve střední váze s Jihočechem Tigerem Flowersem.

Greb byl favoritem na udržení titulu v poměru 4:1, ale zfanatizovaný Greb byl unaveným Grebem, baltem unaveným Grebem, starým Grebem, na němž bylo vidět opotřebení ze stovek ringových válek během dlouhých let pod jasnými světly.

Pro muže, který pravidelně bojoval a porážel mnohem větší soupeře, bylo také stále těžší a těžší splnit limit střední váhy.

Po patnácti těžce vybojovaných kolech rozhodčí Gunboat Smith, kterého Greb před mnoha lety dvakrát porazil, hlasoval pro Greba, přičemž oba rozhodčí u ringu přiznali prvenství Georgiovi Flowersovi.

Návrat byl stanoven na srpen – Greb mezitím vyhrál dvě ladění – a Harry byl tentokrát mnohem ostřejší a pilně trénoval, aby znovu získal svůj starý pás.

Mnohým v zahradě se toho večera zdálo, že starý „Větrný mlýn“ je na nejlepší cestě získat zpět svůj trůn.

Po dobrém začátku – pořezal Flowerse nad levým okem – nastoupil jihoafrický šampion v plné síle, ale v závěrečné třetině byl Greb výhradně agresorem a honil Tigera po celém ringu.

Pro Flowerse to byla v závěrečných kolech otázka přežití, přečkání Grebova neúnavného bombardování.

Byl to klasický Grebův perpetuum mobile, který mu vysloužil přezdívku „Pittsburský větrný mlýn“. Řezal, sekal, mlátil a mlátil Flowerse všemi ranami, které měl v arzenálu.

Po patnácti náročných seancích bylo rozhodnutí opět rozděleno. Rozhodčí Jim Crowley dal přednost Harrymu, ale opět to byli rozhodčí, kteří hlasovali pro Flowerse ke zděšení publika, které znechuceně zasypalo ring čepicemi a novinami.

Výsledek byl pro Greba velkým zklamáním – Gene Tunney u ringu označil za vítěze Harryho -, ale Greb ho přijal bez hořkosti a popřál svému starému soupeři štěstí.

Harry stál opuštěně ve svém rohu, zatímco mu jeho ošetřovatelé přehodili přes ramena župan.

S uslzenýma očima vyklouzl z ringu, což mělo být naposledy.

Harryho smrt byla šokem pro legie jeho příznivců v Pittsburghu. Den před odjezdem do Atlantic City na operaci, která mu měla pomoci s dýcháním a odstranit kost z nosu, byl v dobré náladě, povídal si a žertoval se svými přáteli.

„Za pár dní se vrátím a budu vypadat lépe než kdy předtím,“ zavtipkoval notoricky známý ješitný bojovník.

Kromě stavu svého archetypálního plochého boxerského nosu, který trpěl léta týráním ze strany soupeřů a který mu začal způsobovat dýchací potíže, se zdál být v dobrém zdravotním stavu.

Tak dobrém, jak jen může být člověk po téměř třech stovkách zápasů o ceny, slepý na jedno oko a špatně vidící na druhé.

Harryho pověst sukničkáře byla legendární, ale nyní, po třicítce, dospíval jako muž, vedl klidnější život, měl malou dceru a byl zasnoubený s pittsburskou dívkou, slečnou Naomi Bradenovou.

Matka jeho dcery Dorothy, Grebova zesnulá manželka Mildred, tragicky zemřela v roce 1923 po nemoci.

Dvaadvacátého října 1926 ležel Harry Greb v sanatoriu v New Jersey na operačním stole a po operaci zemřel na krvácení.

„Operace byla zahájena v lokální anestezii,“ řekl Dr. Charles L. Greb. McGivern, lékař, „a později v průběhu byl doplněn oxidem dusným a kyslíkem. Včera v půl deváté večer opustil operační stůl zjevně v dobrém stavu. Dnes v 10 hodin dopoledne mu začalo klesat srdce a navzdory podávání povzbuzujících prostředků rychle sláblo, až dnes v půl třetí odpoledne zemřel.“

Braden byl u jeho lůžka, když zemřel.

Svět byl zprávou o jeho smrti ohromen. Obyvatelé Pittsburghu tomu nemohli uvěřit.

Podivným řízením osudu byli Greb a Flowers, v životě tak rozdílné osobnosti, ve smrti vzati za téměř totožných okolností.

Jižan z Georgie zemřel na operačním stole v New Yorku 17. listopadu 1927 při operaci očí. Ani on se z narkózy neprobral.

Harry Greb, úžasný prizefighter s téměř 300 zápasy na kontě, měl pouhých 32 let. Zůstali po něm rodiče, manželé Pius Grebovi, šestiletá dcera Dorothy a tři sestry. Byl jediným synem.

A takový už nikdy nebude.

Harry Greb, narozen 6. června 1894, zemřel 22. října 1926

.