Devětadvacátého srpna 1966 se v Candlestick Parku v San Francisku v Kalifornii shromáždilo přes 25 000 křičících beatlemaniaků, aby se stali svědky posledního koncertu Beatles, který se kdy konal před platícím publikem. Setlist tohoto koncertu byl totožný s tím, který kapela používala na všech koncertech tohoto turné: začínal coververzí Chucka Berryho „Rock N Roll Music“, kterou zpíval John Lennon, a končil podpisem Paula McCartneyho pod davovou klasiku Long Tall Sally. Mezi všemi písněmi uvedenými v tomto setlistu se skrývá jedna konkrétní skladba, kterou lze považovat za jednu z nejlepších skladeb Johna Lennona všech dob.

Genesis

Těm, kteří byli přítomni, Beatles nemohli uškodit, ale skupina se tak nevnímala. V době, kdy koncert skončil, Beatles značně vyzráli a už se nechovali jako skupina, kterou milovaly &zbožňovaly masy. Místo toho se vyvíjeli tak, aby odráželi svůj skutečný charakter, který se brzy začal projevovat v písních, jež produkovali na svých albech. Pryč byly doby, kdy psali písně jako „A Hard Day’s Night“, aby se zalíbili masám, a místo toho psali písně, které odrážely jejich skutečnou osobnost jako jednotlivců. Paul McCartney, předvedl své rozsáhlé hudební znalosti tím, že vyměnil okouzlující popové písně jako „Can’t Buy Me Love“ za kytarovou „Paperback Writer“, která by klidně mohla být inovátorem žánrů jako Hard Rock. George Harrison usměrňoval rostoucí vliv Raviho Shankara psaním písní jako „Think For Yourself“ a John Lennon dále inovoval tím, že nechal volný průchod svému písničkářskému talentu, kdy měl potenciál přivést posluchače do svého světa psaním v první osobě. Mezi mnohé příklady kultovních klasik patří „Help!“ a „Nowhere Man“.

A to je něco, co mohou ocenit až budoucí generace, protože Beatles stáli v čele revoluce, která sama o sobě formovala hudební průmysl na dlouhá léta dopředu. Byli průkopníky něčeho, čemu tehdy nikdo nerozuměl. Věděli jste například, že když vydali album „Revolver“, každá skladba na něm hrála důležitou roli v inovaci budoucích žánrů? Například skladbu „Taxman“ lze považovat za předzvěst punk rocku &, „Tomorrow Never Knows“ inspirovala elektronickou hudbu atd.

Úvod

Pro ty, kteří nevědí, že Nowhere Man je čtvrtá skladba šestého studiového alba The Beatles Rubber Soul, které je nechvalně proslulé tím, že na něm kapela představila nový hudební směr, kdy se méně zajímala o živé hraní hudby a spíše se zajímala o používání nahrávacího studia jako nástroje, což zcela změnilo chápání veřejnosti o tom, co znamená nahrávací umělec. Mezi písněmi obsaženými na této desce se nachází i skladba Johna Lennona s názvem „Nowhere Man“, která je dokonalým příkladem toho, co typicky představují písně Johna Lennona, a to je jeho precizní a zároveň dokonalá schopnost vtáhnout posluchače do svého světa tím, že píše písně v první osobě.

Původ této písně přišel v době, kdy Beatles právě vymýšleli písně k nahrávání pro album Rubber Soul. Jeden takový případ se odehrál, když se John Lennon zoufale snažil vymyslet novou píseň na desku a byl v té době velmi bez inspirace, aby vymyslel něco, co by stálo za to, aby skupina nahrála. Místo toho to po pěti hodinách snažení vzdal a šel si lehnout, když ho najednou celá píseň bleskově napadla a ta se stala základem skladby. Později prohlásil, že psaní písní je především o tom nechat se unášet, a o tom to je (1). Ve svém slavném rozhovoru pro Playboy později prohlásil, že psaní hudby je jako posedlost, jako médium nebo jasnovidec. Musí to jít dolů, jinak vás to nenechá spát, takže musíte vstát, něco z toho udělat a pak smíte jít spát (2). Jeho Lennonův a McCartneyho vrstevník Paul-McCartney sám uznal „Nowhere Man“ za jednu ze svých nejlepších písní (3).

Zejména tato píseň se vyznačuje Lennonovým stylem zpěvu, který je intimní a zároveň univerzální a svým způsobem ji lze považovat za hlas bez hlasu. Přiznejme si, kdo se někdy v životě necítil jako „člověk odnikud“, kdy pochybuje o celé své existenci a dělá to, co umí nejlépe, ve snaze udržet si sebevědomí? To je skutečný talent Johna Lennona, protože úspěšně udělal kariéru na tom, že přivedl lidi ke své vizi světa. Brzy na to navázal písní Strawberry Fields Forever, která se o dva roky později objevila jako singl k předchůdci Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.

Posledy jsme tuto píseň viděli, když byli Beatles spolu, v animovaném filmu Yellow Submarine z roku 1968. Objevuje se ve scéně, kdy Jeremy Hillary Boob, podivný syslovitý muž z Moře ničeho, je „Mužem odnikud“. Ringo se nad ním slituje a pozve ho do Žluté ponorky.

Nahrávka & Produkce

Dne 21. října 1965 se Beatles sešli ve studiu Two v Abbey Road, aby nahráli rytmickou skladbu pro ‚Nowhere Man‘. Přestože nahrávání bylo neúspěšné, následující den přišli do Abbey Road a nahráli dalších pět záběrů, přičemž Take 5 byl jejich producentem Georgem Martinem uznán za přijatelný. Pozoruhodnými nástroji, které se zde objevily, byla akustická kytara Jumbo J-160 E, kterou Lennon v minulosti několikrát použil. Pro elektrickou kytarovou část písně však on i George Harrison přešli na Fender Stratocaster Sonic Blues v kytarové stopě, kterou si vyhradili. George Harrison byl zdrojem tohoto odhalení ve svém rozhovoru, kde prozradil, že Fender Stratocaster Sonic Blues byl na Rubber Soul hodně používán, nejvíce právě v této písni (4).

Byl to John Lennon, kdo požádal Marka Lewisohna, aby kytary v písni byly co nejvýš, a přestože se inženýři zdráhali, později souhlasil. Paul McCartney později poznamenal, že je to ta nejvýškovější parta kytar, jakou kdy na nahrávce slyšel (5).

Hudební struktura

Píseň je uvozena akordem E ve skladbě „He’s a real“ a poté přechází k výškovému sestupu 5-4-3-2-1 mezi akordem B (V dominanta) ve skladbě „nowhere man“ a akordem A (IV subdominanta) ve skladbě „sitting in“. Zvrat dále přichází na akordu Aminor, který nahrazuje A v závěrečném verši („nowhere plans“), a současná melodie tónu G♯ vytváří disonantní Am (6). Refrén, který se objevuje třikrát, se potácí mezi sekvencí G♯ moll/A dur (iii-IV), než se dostane zpět na F♯ moll a vede zpět do verše na B7. Závěrečný tón kytarového sóla využívá smyčcovou harmonii k vytvoření vysokého zvonivého tónu.

Lyrics & Legacy

Jak již bylo zmíněno, tato éra ve slavné historii kapely odrážela její vyspělost, která později rozvíjela její hudbu. „Nowhere Man“ představuje tuto změnu pro Johna Lennona, protože je to jedna z jeho prvních beatlesáckých skladeb, která zcela nesouvisí s romantikou nebo láskou, a znamená úvod do Lennonova filozoficky orientovaného písničkářství. To znamená drastickou změnu v popovém písničkářství, které vzniklo v 50. & počátkem 60. let, kdy základem každé písně byl vztah mezi chlapcem a dívkou. To zase ovlivnilo Lennonovo & McCartneyho písničkářství, ať už šlo o vágní klišé („Love Me Do“), onu romantickou komplikovanost („If I Fell“) nebo žárlivost v („You Can’t Do That“). Ačkoli „Help“ znamenala, že John Lennon poprvé psal o sobě, stále obsahovala verš „oceňuju, že je kulatá.“

„Nowhere Man“ se poprvé vymanila z této formy a představila Lennona jako pochybovačného – a zároveň sebevědomého písničkáře, který vás dokáže vtáhnout do svého světa a zároveň vás donutí změnit svůj pohled na život. To se mu podařilo díky textům jako „Doesn’t have a point of view, Knows not where he’s going to, Isn’t he a bit like you and me?“. To otevřelo brány jeho kolegům z Beatles a řadě dalších hudebníků a skladatelů, aby přišli s písněmi, které odrážejí měnící se dobu. To samo o sobě změnilo tvář hudebního průmyslu a připravilo půdu pro experimentální hudbu, která následovala v sedmdesátých letech.