„Jeden malý krok pro člověka, jeden obrovský skok pro lidstvo“ mohlo dopadnout úplně jinak, nebýt vynalézavosti astronauta Buzze Aldrina, který zabránil katastrofě pomocí obyčejného fixu.

Po historickém výstupu Apolla 11 na Měsíc 20. července 1969 se Aldrin a Neil Armstrong připravovali na návrat k velení z lunárního modulu, když zjistili, že se z přístrojové desky odlomil vypínač ramene motoru o průměru 1 palec.

Ve své knize Velkolepá poušť: Aldrin vzpomíná, že na podlaze lunárního modulu zahlédl něco, co tam nepatřilo.

„Podíval jsem se blíž a trochu jsem sebou trhl,“ píše. „Tam na prachu na podlaze na pravé straně kabiny ležel vypínač, který se ulomil“.

Přemýšlel, odkud se vypínač vzal, a podíval se na řady jističů na přístrojové desce. Pak „ztěžka polkl“.

„Zlomený spínač se utrhl z jističe motorového ramene, jediného důležitého jističe potřebného k odeslání elektrické energie do výstupního motoru, který měl Neila a mě vynést z Měsíce,“ píše.

ČTI VÍCE: Nějakým způsobem musel on nebo Armstrong ve stísněném prostoru se svými těžkopádnými batohy o vypínač omylem zavadit

. „Bez ohledu na to, jak se vypínač vylomil, musel být vypínač opět zasunut, aby se mohl zažehnout výstupní motor a dostat nás zpět domů,“ píše.

Rozbitý vypínač byl nahlášen do řídicího střediska mise, ale po probdělé noci, kdy se snažili vyspat, Houston druhý den ráno na řešení nepřišel.

„Po bližším prozkoumání mě napadlo, že kdybych v LM našel něco, co bych mohl zatlačit do obvodu, mohlo by to vydržet,“ píše Aldrin. „Ale protože to bylo elektrické, rozhodl jsem se, že do toho nebudu strkat prst, ani nepoužiji nic, co by mělo na konci kov. V ramenní kapse skafandru jsem měl plstěné pero, které by to mohlo udělat.

„Po posunutí postupu odpočítávání o několik hodin pro případ, že by to nefungovalo, jsem pero vložil do malého otvoru, kde měl být vypínač, a zatlačil ho; jistě, vypínač držel. Nakonec jsme se přece jen dostali z Měsíce. Dodnes mám rozbitý vypínač a propisku, kterou jsem použil k zapálení našich motorů.“

Pokud by jistič ramene motoru zůstal otevřený, Armstrong a Aldrin by pravděpodobně uvízli, říká hlavní historik NASA William Barry.

„Kdyby fix nefungoval, jsem si jistý, že by řídicí středisko mise a posádka usilovně hledali jiné způsoby, jak uzavřít obvod, aby mohl být vystřelen výstupní motor,“ říká. „Byla to však natolik vážná situace – natolik vážná, že na následujících lunárních modulech byla nad tyto jističe instalována ochrana, aby se podobným problémům předešlo.“

VÍCE INFORMACÍ: Barry říká, že během programu Apollo řídicí středisko mise a astronauti prováděli tisíce simulací a simulační tým byl „docela mazaný“, když vymýšlel problémy, které měli řešit.

„Nejsem si vědom toho, že by byl simulován tento konkrétní scénář, ale hluboké znalosti systémů získané během těch hodin v simulátorech – a techniky vyvinuté pro astronauty a pozemní posádky k řešení problémů – by jim dobře posloužily, kdyby bylo třeba dále pracovat na opravě rozbitého jističe ‚ramene motoru‘,“ říká.

Mnoho z těchto simulací, poznamenává Barry, se týkalo manévrování velitelského modulu k dokončení setkání v případě problému s výstupním stupněm lunárního modulu, který se dostal na správnou oběžnou dráhu.

„Jak je pro výcvik na simulátorech typické, posádky by startovací a spojovací manévr nacvičovaly mnohokrát – a obvykle by se přitom musely vypořádat s nějakou simulovanou poruchou,“ říká. „Let při skutečné misi byl (obvykle) mnohem snazší než desítky nácviků tohoto konkrétního manévru v simulátoru.“

Ale, říká Barry, velitelský modul nemohl problém vyřešit, pokud se lunární modul nebyl schopen odlepit od povrchu. „Takže porucha výstupního motoru by byla kritickým problémem,“ říká.

.