My lidé si můžeme namlouvat, ale nemůžeme uniknout pravdě: že existujeme schouleni sami na skále řítící se vesmírem, připoutáni k osudu, který nikdy nepoznáme, žijeme ve vesmíru, který nikdy nepochopíme, a jen naše instinkty, náš intelekt a zděděné znalosti nás vedou, nebo alespoň uklidňují náš průchod touto děsivou a nepochopitelnou prázdnotou. Je samozřejmě lidskou přirozeností setrvávat ve svých útěšných rutinních zvyklostech, držet se pohromadě v blažené nevědomosti o zejícím chřtánu nejistoty a chaosu, který se prohýbá a lapá po dechu přímo pod našima nohama – ale není snad také velmi lidské vidět ve zdánlivě náhodných událostech a náhodách vzorce, znamení, varování a využít je k mobilizaci za lepší cestu lidstva?“

Na 16. srpen 1987 se po třiceti letech vzpomíná jen málo. V průběhu léta 1987 však skutečně rostla mánie kolem hnutí, které toto datum očekávalo jako okamžik harmonické konvergence. V oněch předinternetových dobách bylo často obtížné zjistit zdroj zvěstí o blížící se globální události kosmického významu; střízlivý pohled zpět nám však říká, že Harmonická konvergence vznikla jako fenomén v rámci tehdy vzkvétajícího hnutí new age, protože meditace, mayské kalendáře a snahy o světový mír připravily půdu pro den celosvětových projevů vysoce cílevědomého soustředění v úsilí o osvícení. Historik umění José Arguelles předpověděl, že předpověď vyrovnání planet vyvolá začátek nové éry v lidském vědomí – ale jen díky síle masové meditace, která v přesný okamžik spustí vesmírnou řetězovou reakci.

Dnes se lidem při pomyšlení na „osmdesátá léta“ vybaví určitý obraz: denní oblečení, asymetrické účesy, popová hudba složená ze syntezátorů, nerdovský šarm, v němž se mísí ňoumovství s extrémní vážností. Tato konceptualizace osmdesátých let se vrací k pohledům a zvukům prvních let formování MTV, kdy se styly vytvořené různými avantgardními okrajovými prvky, převážně v Evropě, dostaly díky novince kabelové televize na krátkou dobu přímo do domácností nic netušící střední Ameriky. Najednou náměstí v Peorii tančila robotický tanec na Devo – nebo alespoň tak zní dobová mytologie.

Pravda je samozřejmě mnohem nuancovanější: To, že se soustředíme na kulturní pomstu šprtů, kterou byla Amerika v Reaganově prvním volebním období, ve skutečnosti opomíjí pokračování příběhu v Reaganově druhém volebním období, kdy MTV vystřelila nahrávacímu průmyslu, což vedlo k absolutní vlně hudebních úspěchů. Jestliže MTV ve svých počátečních letech poskytovala nepravděpodobnou slávu a bohatství nic netušícím vynálezcům, kteří měli v době spuštění sítě náhodou video, v polovině desetiletí nahrávací společnosti řádně upravily své rozpočty tak, aby zahrnovaly nadité položky na obskurně drahé videoklipy; v roce 1987 byly videoklipy milionovými záležitostmi, které byly obvykle určeny pro velké zavedené skupiny, které chtěly prezentovat svou nadživotní image v domovech milionů diváků.

Komodifikace videoklipu šla ruku v ruce s upevněním určitého aspiračního stylu písní, který měl definovat 80. léta: V návaznosti na hippie tendence 60. a 70. let je populární hudba Reaganovy éry nejvíce identifikovatelná pro svou silnou vážnost. Ta bude samozřejmě na začátku dalšího desetiletí roztříštěna na padrť, protože ironická prázdnota hip hopu, kterou byla devadesátá léta, znemožní budoucím generacím, aby si někdy s vážnou tváří vychutnaly písně jako „Nothing’s Gonna Stop Us Now“ od Starship (v roce 1987 pátý singl na konci roku v Billboardu) nebo třeba „Didn’t We Almost Have It All“ od Whitney Houston, která byla v době harmonické konvergence první písní v Americe.

„Didn’t We Almost Have It All“, podpořená smysly drásajícím vokálním bombardováním Houstonové, je zářným příkladem afirmativní bombastičnosti pop music, která začala definovat nejen zvuk, ale i emocionální rozpoložení života na konci 80. let; zdánlivě teskná píseň o zralém románku má duchovní náboj, který bere nostalgii po kdysi minulém románku a mění ji v kataklyzmatický zlom našeho místa v prostoru, čase a vesmíru. „Okamžik v duši může trvat věčně,“ hřímá Houston důrazně; „můžeme si vzít noc do zítřka, žít z pocitů“, intonuje na jiném místě písně, zatímco kosmologie písně vymazává vše ostatní ve vesmíru kromě dvou spojených duší zamilovaných milenců, kteří nemají nic než sílu své nekonečné schopnosti vyhřívat se v tomto univerzálním společenství.

Arguelles byl koncem 80. let, kdy propagoval koncept harmonické konvergence, mainstreamovými médii z velké části vysmíván. Čas a datum konvergence byly předpovězeny na základě planetárního uspořádání, které údajně předpověděl mayský kalendář; význam konvergence byl však podle Arguellese a jeho spolupracovníků obrovský a hluboký. Arguelles věřil, že mezinárodní meditační událost je nutná, aby bylo možné vzdorovat nadcházejícímu Armagedonu (byl významným hlasem v konečné popularitě myšlenky, že rok 2012 má být koncem dějin, jak předpovídá mayský kalendář), ale také věřil, že tato síla meditace může ukončit všechny války a konflikty a znovu nastavit lidské priority směrem k míru, bratrství a spolupráci. V den 16. srpna 1987 se tisíce lidí shromáždily u hory Shasta v Kalifornii, u Ayers Rock v Austrálii, v Central Parku a na mnoha dalších místech po celém světě, aby zpívaly mohutné „om“, které by vytvořilo potřebnou duchovní energii k novému nastavení lidského vědomí.

V roce 1987 osmdesátá léta dosáhla vrcholu a brzy po roce 1987 tato horečka propukla a dosavadní řád nahradil nový koncept devadesátých let; rok 1987 tak lze v mnoha ohledech považovat za vrchol osmdesátých let co do formy i obsahu

Arguelles a Whitney Houstonová se, jak se ukázalo, nevyrovnali blížící se přílivové vlně cynismu, která měla definovat devadesátá a další léta. Již za několik málo let bude druh sentimentu, který poháněl silné balady 80. let, navždy považován za kýčovitý a vyvolávající smích. V jistém smyslu byl tento sentiment mrtvý už v roce 1987 – písně jako „Didn’t We Almost Have It All“ byly ve skutečnosti přežitky ze sedmdesátých let, inspirativní balady, které nikdy nemohly skutečně oslovit nespokojené příslušníky generace X, kteří se chystali snášet v pořadí již třetí pravicovou vládu, jež měla brzy po skončení osmdesátých let dovést zemi k válce. V době, kdy se ekonomice nedařilo, se aspirace Michaela Massera ve středním věku, který napsal nejen „Didn’t We Almost Have It All“, ale i další houstonské hity jako „The Greatest Love Of All“ a „Save All My Love For You“, zdály velmi brzy bolestně neaktuální. Koncem osmdesátých let už bylo těžké si vzpomenout, jak jsme se drželi v dešti.

Jediná hudební óda na skutečnou Harmonic Convergence pochází samozřejmě z pera Jona Andersona z Yes; v roce 1987 jeho kapela stále ještě zažívala obrovský populární vzestup, který přinesl zdrcující úspěch druhého alba „Owner of A Lonely Heart“ z roku 1983, obrovského hitu, který kapelu představil hudebnímu publiku, jež jinak na zauzlený progový odkaz Yes zapomnělo. Album 90125 z roku 1983 nově definovalo Yes pro nové desetiletí a nahradilo složité kytarové frázování Steva Howea power akordy a high-tech syntezátorovým šílenstvím Trevora Rabina a Trevora Horna. V roce 1987 následovala deska Big Generator, která kapele přinesla další velký rádiový hit, její poslední, s rozhodně ne-Yesovským sex jamem „Rhythm of Love“, podivným číslem, v němž Anderson přirovnává sexuální spojení k úsvitu člověka: „V polovině dekády se Anderson spřátelil s lidmi, kteří ho upozornili na blížící se konvergenci, a slíbil, že bude tuto věc propagovat formou písní; poslední skladbou na Big Generator byla „Holy Lamb (Song for Harmonic Convergence)“, přímočará óda na duchovní význam Arguellesova hnutí. Bohužel konflikt ve studiu během psaní a nahrávání alba se protáhl na několik let a způsobil, že album vyšlo až několik týdnů po samotné konvergenci; album, jeho singly a následná turné sice byly úspěšné, ale samotná píseň promeškala svůj prostor pro skutečné ovlivnění očekávání globální události.

Při zpětném pohledu je v jistém smyslu jasné, že v roce 1987 dosáhla osmdesátá léta svého vrcholu a že brzy po roce 1987 tato horečka propukla a dosavadní řád nahradil nový koncept devadesátých let; rok 1987 tak lze v mnoha ohledech považovat za vrchol osmdesátých let, co se týče formy i obsahu, přičemž témata a styly novinek po sedmdesátých letech, jimiž byla osmdesátá léta, byly dotaženy do logického konce. Konec 80. let byl v té době oslavován jako vítězství demokracie a svobody; v obchodních centrech po celé Americe jste si v roce 1989 mohli koupit kusy zničené Berlínské zdi. Tento pohled na oblouk 80. let zapadá do myšlení harmonické konvergence: To, že láska a mír zvítězily nad tyranií a nastal nový věk, který zmírnil potřebu obávat se apokalypsy v roce 2012. Následné světové události samozřejmě ukázaly, že to není úplně pravda, a proto se o pětadvacet let později další velké hnutí Harmonické konvergence zaměřilo na 21. prosinec 2012.

Přesto je poučné podívat se na události před třiceti lety a alespoň trochu ocenit pravé věřící, kteří stáli na Mount Shasta a Ayers Rock a doufali, že využijí i tu trochu vnitřní síly, kterou měli, aby nasměrovali lidstvo pozitivním směrem. Na střízlivém slunci dekonstruovaného světa po 80. letech samozřejmě víme, že jako jednotlivci nemáme žádnou moc a náš svět ovládají síly, přírodní i lidské, které jsou daleko mimo naši individuální kontrolu. Přesto je poučné sledovat, jak hudba a kultura mohou působit jako kouzlo, které nás vede k víře a nutí nás jít proti cynickému hlasu v naší hlavě, který nám říká, že naše existence nemá smysl a že v naší hlavě není žádná moc.

Jistě je na určité úrovni pravda, že věřit je pošetilé a neúspěch je nevyhnutelný, ale jak zpívala Whitney Houstonová hlasem plným megawattové tonáže, který se na konci léta 1987 rozléval ze všech zvukových otvorů, „jízda s tebou stála za pád, příteli; kvůli lásce k tobě stojí za to žít“. I když se svíjíme a čekáme na chladné tupení zapomnění, je to stále magická síla, která nám umožňuje rozhlédnout se po našem shromážděném množství a alespoň dočasně maskovat naše fatální předpovědi mlhavou nadějí na věčnou lásku a vesmírný smysl. Jak se zpívá v písni, jakmile poznáš, co je to láska, nikdy ji nenecháš skončit.

Sledujte Daniela Brockmana na Twitteru @thebizhaslanded.

.