Camille Grammerová, členka štábu seriálu „Skutečné manželky z Beverly Hills“, herečka, producentka, spisovatelka, matka a žena, která přežila rakovinu děložní sliznice, se po celou dobu svého života angažuje v Nadaci pro boj proti rakovině u žen (FWC).

Tento víkend se Camille se svou dcerou a matkou, která má rakovinu vaječníků, a se svým týmem Camille’s Crusader’s zúčastní závodu FWC Race to End Women’s Cancer ve Washingtonu DC. FWC na této akci také oslaví 25. výročí svého založení. V rozhovoru pro CURE Camille hovoří o boji za pocit ženskosti po hysterektomii, o tom, jak důležitá je pro ni osvěta a informovanost, a o FWC.

Jak se změnil váš život po stanovení diagnózy?

Z psychologického hlediska došlo k mnoha změnám. Když vám poprvé stanoví diagnózu, je to neskutečné. Měla jsem strach. Ale moje maminka přežila rakovinu vaječníků ve třetím stadiu. Mně byla diagnostikována rakovina dělohy ve druhém stadiu. Byla jsem si jistá, že to přežiju, protože jsem viděla, jak moje máma přežila třetí stadium. A kdybych to neměla, pochybovala bych víc.

Věděla jsem, že mě čeká dlouhá cesta, věděla jsem, že to bude těžké. Ale byla jsem pozitivně naladěná – měla jsem v hlavě, že to přežiju. Myslím, že to pomáhá. Myslím, že mnoho lidí, kteří tím procházejí, musí zůstat pozitivní. Hodně z toho je mysl nad věcí.

Řekněte mi něco o emocionálním a psychickém prožívání.

Jsou to vaše ženské části těla. Je to zajímavé, protože nemám manžela a jsem svobodná žena, k dnešnímu dni. Je to trochu trapný moment: Jak mám vychovávat? V jakém okamžiku mám nadhodit změny na svém těle po hysterektomii? Je to něco, čím si prošla i spousta žen s rakovinou prsu – žena, která má dvojitou mastektomii – jsem si jistá, že máte pocit, že vám byla odebrána vaše sexualita, vaše smyslnost, vaše ženskost.

Dělala jsem pro sebe věci, abych to vrátila do svého života. Abych se po takovém traumatu v těle, jako je hysterektomie, chemoterapie a ozařování, cítila opět sexy a ženská a smyslná.

Co jste udělala pro to, abyste to znovu oživila?

Na různých akcích, na kterých jsem mluvila, mi to ženy připomínaly. Je to běžná věc, o které se nemluví, protože je to tak trochu tabu. Ale ženy za mnou přicházejí a říkají: „Nechtěla jsem mít sex“ nebo „Necítila jsem se dobře“ nebo „Kdy je ten správný čas? Kdy se budu zase cítit smyslně?“. Začala jsem tančit. Dříve jsem studovala tanec a byla profesionální tanečnicí. Návrat k fyzické aktivitě byl pro mě prvním náběhem k tomu, abych to znovu cítila.

Po chemoterapii a v době, kdy jsem se zotavovala, jsem začala chodit. Každý den jsem chodila o kousek dál. Stanovila jsem si malé cíle. Pak jsem se opět začala cítit žensky, a to tak, že jsem začala tančit. To otevírá tu část těla, otevírá to pocit krásy, pocit, že mohu smyslně tančit, a doufám, že mi to pomůže znovu otevřít ten pocit nebo začít znovu zapalovat ty pocity.

Má to hodně společného s tím, že se mi líbí moje tělo a že se cítím sebejistě, že si po této zkušenosti buduji sebevědomí.

Řekla byste, že cvičení je důležitou součástí rekonvalescence?

Po operaci a chemoterapii moje maminka necvičila. Příliš se toho bála. A je opravdu důležité chodit ven, pro naši mysl, tělo i duši. Chodit pěšky, chodit na výlety, ať už je to pro některé lidi cokoli. I kdyby to měla být jen krátká procházka, nebo plavání, nebo začít znovu hrát tenis.

Jak jste se zapojila do činnosti Nadace pro boj proti rakovině u žen?

Je to pomalý postup. Vyhraďte si každý týden nějaký čas a stanovte si malé cíle, abyste se dostali ven a udělali to pro sebe. Cvičení je velkou součástí mého zotavení.“ Oslovili mě; chtěli hlas celebrity. Nadace a to, co dělají, na mě udělalo velký dojem. Rezonuje to se mnou, protože rakovinu mám v rodině – jsem třetí generace, která přežila gynekologickou rakovinu. Moje babička zemřela, ale moje maminka stále žije a právě teď stále bojuje se svou třetí rakovinou. Je to docela bojovnice a je pro mě inspirací. Tohle byl můj život.

A jaký je lepší způsob, pokud máte nějakou úroveň celebrity, jak jí to vrátit? Myslím, že je tak důležité zvyšovat povědomí o rakovině „pod pás“ u žen. Když jsem byla na MD Anderson , neustále jsem si říkala: „Camille, možná je to teď tvoje cesta.“

Kdysi se o rakovině vaječníků říkalo, že je to tichý zabiják, ale teď už víme, že existují příznaky. Viděla jsem, jak jí prošla moje matka, a když jí ji diagnostikovali, nevěděla, co se děje. Myslela si, že je těhotná. Netušila, že by to mohla být rakovina.

A nadace je fantastickým zdrojem informací a spojuje se s onkology z celé země. Pokud vám diagnostikovali nebo si myslíte, že byste mohla mít gynekologickou rakovinu, můžete jít na nadaci a najít si gynekologického onkologa ve vašem okolí.

Také vědět, že nejste sama, že je mnoho žen, které tím procházejí, a být součástí něčeho a zapojit se, také pomáhá ostatním. Pomáhá to ostatním, které si procházejí svým bojem, a dalším, které přežily.

Co si, jak doufáte, pacienti a přeživší odnesou z této akce a z vašeho projevu?

I mně to pomohlo. Vracení peněz mě velmi odměnilo. Mám z toho dobrý pocit. Říkám ženám v nadaci: „Stejně jako vy máte pocit, že pomáhám vám, mně to pomáhá ještě víc, než si dokážete představit“. Dává nám to smysl a dává nám to pocit, že jsme rodina; mezi ženami panuje kamarádství. že bychom se neměly stydět. Měly bychom přijmout, že jsme ženy, a posílit se a pomáhat si navzájem. Chci zvednout ten závoj studu a podpořit informovanost a doufám, že se za to ženy přestanou stydět a budou se cítit posílené.

Dostala vaše rodina nějaké genetické poradenství a testy?

Proto jsem tam. Jsem bojovnice a obhájkyně a chci, aby ženy necítily stud. Chci se pokusit prolomit některé bariéry a pokračovat v osvětovém hnutí.“ Byl to gynekologický onkolog mé matky, který mi navrhl, abych podstoupila testování na BRCA 1 a 2, a já jsem byla testována, když mi bylo 34 let. Testy na Lynchův syndrom byly pozitivní. Ten zvyšuje pravděpodobnost onemocnění rakovinou tlustého střeva a konečníku, žaludku, mozku, plic, kůže, vaječníků a dělohy.

Když jsem poprvé zjistila, že mám tuto genetickou mutaci, onkologové a lékaři mi říkali: „Musíte podstoupit hysterektomii“. Ale já jsem na to nebyla připravená. Nebyla jsem si jistá, jestli chci mít další děti, a navíc jsem si nebyla jistá, jestli chci jít do chirurgické menopauzy.

To bylo velké rozhodnutí. Rozhodla jsem se, že ne. Naštěstí se to podařilo ve druhém stadiu, ale čekala jsem příliš dlouho. A když se ohlédnu zpátky, přála bych si, abych hysterektomii nebo částečnou hysterektomii podstoupila mnohem dřív.

Co pro vás bude znamenat, že s vámi na závodě bude vaše dcera a maminka?

Ale přesto jsem tady, abych o tom mluvila a pomáhala ostatním a vyprávěla jim svůj příběh. A doufám, že jim můj příběh pomůže se nad tím zamyslet, hodně to pro mě znamená. Jsem na svou rodinu velmi hrdý. Vzhlížím ke své mámě. A jsem hrdá na svou dceru, že se do toho zapojila po mém boku. Byla u toho i loni. Byla pyšná na svou mámu. Také ona v tom pomáhá a pomáhá jí to v sebevědomí. Ví, že může něco udělat a přispět, aby pomohla ostatním. To je důležité.