Legenda o Atlantidě slouží jako životní cíl mnoha hledačům záhad a konspiračních teorií. Příběh o tom, že vyspělá civilizace obývala ostrov, který se nakonec potopil, je lákavý ze zřejmých důvodů. Dává jednotlivcům velmi svůdnou naději, že objeví úžasnou technologii a/nebo budou vlastnit nesmírné znalosti, které z nich udělají vyspělejší bytosti. Pro některé jiné naplňuje víru, že věci větší než život skutečně existují.
Ačkoli Atlantida je řeckého původu a byla z velké části rozpracována v Platónových fiktivních dílech Timaeus a Kritias, rozšířené tajemství kolem její existence žije především, v tom, že Platón některé své příběhy zaměřoval na staré pravdy a skutečné události, a za druhé v tom, že Platónova literární díla jsou známá a byla zavedena jako povinná součást školních a/nebo univerzitních osnov. To druhé ještě více kvůli válce a kolonizaci. Proto není nic neobvyklého, že legendy o dalších takových potopených ostrovech zůstávají neslyšeny, zvláště když jediný důkaz jejich existence spočívá ve slovech, která se vryla do literárních pramenů jiné kultury.
Mezi další hypotetické potopené ostrovy patří Hyperborea, Terra Australis, Meropis, Mu a Lemurie. V 90. letech 19. století se tamilští spisovatelé a učenci doslechli o možnosti existence kontinentu zvaného Lemurie nebo Limurie (který se potopil v důsledku stoupající hladiny moře) v Indickém oceánu, který spojuje Indii s Madagaskarem a Austrálií a vysvětluje tak dosud nevysvětlitelné doklady společné flóry a fauny ve všech třech oblastech. Tito tamilští učenci to spojili s výroky uvedenými ve starověkých sanskrtských a tamilských dílech, která zaznamenávají potopení obrovské rozlohy pandijské země.
Text Iraiyanar Akapparul je připisován básníkovi Nakkeerarovi, který jej napsal ke konci 1. tisíciletí našeho letopočtu. Informuje v něm čtenáře o ztrátě půdy v pandyjském království v důsledku tsunami nebo pohromy spojené s vodou. Zmiňuje se také o ztrátě obrovského množství vědomostí shromážděných v prvních dvou sanghamech v důsledku potopení půdy, na níž se nacházely. Sanghamy jsou obrovská shromáždění/akademie učených učenců, básníků, spisovatelů a dalších intelektuálů ve městech tamilské dynastie. Prvnímu sanghamu údajně předsedali bohové jako Šiva, Murugan a Kubera a více než 549 básníků v Tenmaturai. Rozkvétal po dobu 4 400 let. Druhý sangham kvetl 3 700 let v Kapatapuramu a účastnilo se ho 59 básníků. Vyprávění zmiňuje, že vzácné vědomosti shromážděné během těchto dvou sanghamů „zachvátil oceán“, a proto se dalo předat dalším generacím jen to, co bylo získáno ve třetím sanghamu – zbytek byl navždy ztracen.
Iraiyanar Akapparul se nezmiňuje o velikosti země, která byla zaplavena. Dílo z 15. století nazvané Silappatikaram hovoří o velikosti v jednotkách, kterým už běžný člověk nerozumí. Píše se v něm, že území, které bylo ztraceno, leželo mezi řekou Pahruli na severu a řekou Kumari na jihu. Nacházela se jižně od Kanyakumari, měla 700 kavatamů (měrná jednotka) a byla rozdělena na 49 území, která byla zařazena do 7 kategorií:
1. Elu kurumpanai natu („Sedm pozemků s trpasličími palmami“)
2. Elu Maturai natu („Sedm pozemků s mangem“)
3. Elu munpalai natu („Sedm předních písečných pozemků“)
4. Elu pinpalai natu („Sedm zadních písečných pozemků“)
5. Elu kunakarai natu (‚Sedm pobřežních pozemků‘)
6. Elu kunra natu (‚Sedm pahorkatin‘)
7. Elu teñku natu („Sedm kokosových zemí“)
V mnoha komentářích ke starověkým textům, jako je Tolkappiyam, se středověcí autoři, například Perasiriyar a Ilampuranar, roztroušeně zmiňují o potopě starověkých zemí na jih od Kanyakumari. Další starověké texty jako Purananuru (patřící do období mezi 1. stoletím př. n. l. a 5. stoletím n. l.) a Kaliththokai (6. až 7. století n. l.) zaznamenávají ztrátu pandyjského území ve prospěch oceánu. V této zprávě si pandyjský král nárokoval stejné množství půdy od království Čolů a Čérů jako náhradu za ztracené území.
Kromě těchto zmínek o ztrátě území jižně od Káňjakumárí se v několika dalších starověkých zprávách uvádí ztráta blíže neurčeného indického území v důsledku ničivých záplav, pustošivých moří a rozbouřených oceánů. Hinduistická mytologie znovu uvádí přežití mnoha tamilských hinduistických svatyní – například chrámů v Kančipuramu a Káňakumárí – díky katastrofálním záplavám. Legendy o chrámech pod mořem, jako je legenda o sedmi pagodách v Mahábalípuramu, vycházejí z těchto zpráv.
Sanskrtská Bhágavata Purána (500 př. n. l. – 1000 n. l.) vypráví příběh Manua/Sátjavraty, Pánu Dravidy – o tom, jak přežil apokalyptickou potopu poté, co postavil loď vedený Bohem (paralela Noe a jeho archa), a byl vyveden do bezpečí poté, co na sebe Pán Višnu vzal podobu ryby, která loď protáhla rozbouřenými záplavovými vodami. Manu je zmíněn také v Matsja Puráně (250-500 n. l.). V Manimeghalai (6. stol. n. l.) jsou také zmínky o potopě starověkého čolského přístavního města Kaverippumpattinam. Je však důležité poznamenat, že mnohé z těchto zpráv neukazují na konkrétní místo ani komunitu.
S ohledem na tyto zprávy se tamilští učenci pokusili vytvořit tamilskou verzi Lemurie – Illemurie – a nakonec přešli na Kumari natu, když ji v roce 1903 vytvořil V. G. Suryanarayana Sastri ve své knize Tamil Mozhiyin Varalaru. Termín Kumari Kandam byl poprvé použit v 15. století (1350-1420) v tamilské verzi Skanda Purány (autor Kačiappa Sivačarjára). Je odvozen od sanskrtského slova „Kumarika Khanda“. O Kumari Kandamu, jeho legendách a duševním vlastnictví, které se ztratilo, když se potopil, bylo napsáno mnoho příběhů.
Přes toto vzrušení byla hypotéza Lemurie zavržena, protože byla přijata teorie deskové tektoniky. Podle této teorie patřily Indie, Madagaskar a Austrálie k jednomu superkontinentu, Gondwaně, než se rozdělily na dnešní podobu. To by vysvětlovalo dřívější ekologickou hádanku. Také mnoho dalších teoretiků tvrdí, že tak obrovský kus pevniny by se nikdy nemohl potopit v Indickém oceánu, zejména aniž by po sobě zanechal stopu, protože oceán je na to příliš mělký.
Přečtení výše uvedeného může v člověku vyvolat pocit, že všechny výše uvedené historické výzkumy byly zbytečné, ale Kumari Kandam možná není tak vymyšlený, jak si člověk myslel. Mnozí teoretici, kteří kritizují existenci Kumari Kandamu, také tvrdí, že země mohla existovat – ale pouze v druhohorách, tedy před 240 až 65 miliony let. A pokud je teorie starověkých astronautů skutečně pravdivá, pak Kumari Kandam klidně mohl být kolébkou civilizace, která však nemusela mít zcela tamilijskou kulturu.
Poznámka: Tento článek vyšel na Socialmobu, globální online komunitě založené na sjednocující lásce k hudbě. Chcete-li vidět více podobných článků, stáhněte si aplikaci z obchodu Google Play.