Jednou nedávno mě na ulici na Manhattanu zastavil buddhistický mnich a nabídl mi klid do konce života. Měl jsem však zpoždění, a tak jsem zavrtěl hlavou, že ne, a spěchal dál. Na klid jsem neměl čas. Mnich však trval na svém. Šel za mnou a opakoval: „Doživotní mír. Doživotní mír.“ Široce se usmál a já mu úsměv oplatil, stále jsem kráčel a vrtěl hlavou, že ne. Spěchal jsem do newyorského centra meditace vhledu a ironie, že utíkám před buddhistickým mnichem, mě zastavila na místě.

Držel v ruce obrázek zářícího chrámu či kláštera na vrcholku himálajské hory a naznačoval, že můj dar pomůže při dokončení tohoto Šangri-La. V ruce držel černý zápisník a naznačil mi, že do něj mám napsat své jméno poté, co poskytnu navrhovaný dar ve výši 20 nebo 30 dolarů. Stále s úsměvem jsem zavrtěl hlavou, tentokrát s jiným přídechem: žádné podvody, děkuji. Bylo to přikývnutí, které mělo vyjádřit, že jsem zkušený Newyorčan a meditující, a věděl jsem, že mniši takhle nekšeftují.

Působil trochu drsněji než ostatní buddhističtí mniši, které jsem potkal. Jeho tvář nebyla hladká a klidná, ale vrásčitá vráskami od smíchu a životních zkušeností. Přesto v něm byla lidskost a vřelost. Jeho oči byly jasné a pozorné a překvapivě laskavé. Mávl rukou nad navrhovaným příspěvkem a podal mi dřevěný korálek na zápěstí a něco, co vypadalo jako lesklý zlatý lístek. Věrný svým slovům, bylo na něm napsáno DOŽIVOTNÍ POKOJ a také PRACOVAT HLADCE. Na druhé straně byl obrázek Guan Yin, bohyně soucitu, bódhisattvy, která slyší volání světa. Dal jsem mu dva dolary drobných z předraženého latté, které jsem si právě koupil. Jedno hubené latté s extra panákem celoživotního míru, prosím. Miloval jsem New York.

Nefungovalo to tak, jak jsem tajně doufal. V následujících dnech se děly nejrůznější věci, které vyvolávaly nejrůznější myšlenky a pocity, některé velmi bolestné. Taxík projel obrovskou kaluží černé vody a promočil mě. „Je nám to moc líto,“ ozval se za mnou sbor dívek. „Vypadá to, jako by do ní najel schválně.“ Na vlakových kolejích hořelo, což přerušilo provoz metra North, a ačkoli došlo k dalším zpožděním, zklamáním a nepořádkům. Ani práce, ani život nešly hladce.

Mnozí z nás takto přistupují k duchovní praxi. Hledáme zlatou jízdenku z bolesti a obtíží. Přestože většina z nás plánuje zůstat ve svém životě, práci a vztazích, chceme zavřít oči a vystoupat do zářícího chrámu na vrcholu hory. Avšak bez ohledu na to, jak moc si to přejeme nebo jak pilně cvičíme, problémy stále přicházejí. Někdy přijdeme o lidi, vztahy a věci, na kterých nám opravdu záleží, a bolí to tak, že nám to smyje půdu pod nohama.

Proč se obtěžovat sezením (nebo chůzí) a cvičením návratu do přítomného okamžiku? Jaký smysl má cvičit návrat domů do přítomného okamžiku, jemně se odpoutat od myšlení a snažení, otevřít se tomu, co je tady a teď? Smyslem je nácvik těchto okamžiků milosti, které mohou přijít a přicházejí přímo uprostřed života. Často totiž právě po těch největších zdánlivých neúspěších a nejkrutějších ztrátách zahlédneme síly a dary, které obvykle přehlížíme. Například okamžiky lásky a laskavosti. Okamžiky sdílené lidskosti. Nečekané okamžiky s možná falešnými mnichy na ulicích Manhattanu.

Mít duchovní život neznamená snažit se zastavit déšť nebo zabránit tomu, aby nám puklo srdce. Znamená to vzdát se svého odporu a záměrné oddělenosti. Znamená to zaujmout své místo ve větším celku života. K tomuto odevzdání se obvykle dochází ve chvílích ztráty, ale někdy také ve chvílích velké lásky nebo ve chvílích, kdy jsme byli ušetřeni. V těchto chvílích je přirozené říkat nebo vnitřně cítit: „Buď vůle tvá.“ Odevzdávám se, otevírám se dešti a slunci a všemu, co přijde, s vědomím, že my i život jsme víc, než si myslíme.“

Zpět ke zlatému lístku. Později jsem zjistil a zjistil, že je to amulet „Kai guang“, což je čínský výraz, který znamená, že prošel rituálem zvaným „otevření světla“ a pozval božstvo, aby sestoupilo a usídlilo se v něm. Byla zde velká bódhisattva Guan Yin, bohyně soucitu, ta, která slyší volání světa. Ve chvílích, kdy přestaneme utíkat a vzdorovat tomu, co se děje, kdy vrátíme svou pozornost domů, do přítomného okamžiku, objevíme zlatý lístek. My jsme zlatý lístek. Objevujeme větší světlo a větší život. ♦