Tento týden je rostlinou #WildEdibleWednesday rozmanitý a matoucí rod Erigeron. Ačkoli v tomto rodu existuje mnoho různých druhů rostlin pocházejících z různých kontinentů a skládajících se z letniček, dvouletek i trvalek, všechny vypadají velmi podobně, mají podobné jedlé i léčivé využití a všechny nesou stejný společný název – Fleabane.

Před několika měsíci jsme se zmínili o pcháči, když jsme představovali sedmikrásky, protože je to nejbližší napodobenina sedmikrásek, kterou můžete vidět na loukách a pastvinách východních lesů. Není překvapením, že jsou si blízce příbuzné. Obě patří do čeledi hvězdnicovitých, které, pokud sledujete #WildEdibleWednesday delší dobu, víte, že v naší lékárničce léčivých rostlin hrají významnou roli. Mezi astery patří naprostá většina původních divokých květin a většina členů této čeledi má velmi podobné jedlé i léčivé vlastnosti.

Květ na fotografii je pcháč obecný (E. philadelphicus), i když v severní Georgii je rozšířený také pcháč jižní nebo dubolistý (E. quercifolia). Zástupci rodu Erigeron pocházejí z rozsáhlých oblastí světa a jsou rozšířeni v Evropě, Asii, severní Africe, na Blízkém východě a v Americe. Největší rozmanitost původních druhů rodu Erigeron je však v Severní Americe. Plch obecný je dvouletá nebo krátkověká trvalka, která po většinu roku roste jako bazální růžice listů. Je poloopadavá, takže pokud víte, co hledat, může být cennou zimní planou jedlou rostlinou. Na jaře, počínaje začátkem dubna, z ní vyrůstá květní stvol vysoký 2′-3′. Její listy jsou kopinaté, 2-3″ dlouhé a bohatě rozmístěné střídavě po celé délce květní lodyhy. Stonky jsou kulaté a pokryté jemnými chloupky. Pokud se díváte na pcháč jižní/dubový, jeho listy budou větší a laločnaté jako listy dubu. Jinak vypadají obě rostliny velmi podobně. Nejvíce rozpoznatelným znakem blešníku je jeho květ. Jsou drobné, asi půl až tři čtvrtě palce v průměru. Mají jemné, nitkovité okvětní lístky, které vypadají jakoby rozmyté. Tato vlastnost a velikost květů je odlišuje od sedmikrásek. Tyto květy mohou být čistě bílé (běžné na začátku sezóny), bílé s růžovým nádechem (běžné později v létě), růžové, fialové nebo dokonce žluté, všechny se žlutým středem. Blín je luční divoká květina. Můžete ji najít v extrémně otevřených lesích, ale většinou žije na otevřených, slunných místech, jako jsou neudržované pastviny a dvory, okraje cest, opuštěné a odpadkové plochy, břehy potoků a lesní mýtiny.

Fleabane je divoce rostoucí jedlá rostlina, ale ne „divoce rostoucí preferovaná“. Její listy se mohou jíst syrové jako zelený salát nebo vařené jako hrnec, ale jsou velmi chlupaté. Vaření ji pomáhá zmírnit, ale ne vždy se jí zcela zbaví, zejména u starých, tuhých a pozdních listů. Chuť není špatná – listy pcháče mají jemnou, travnatou příchuť podobnou špenátu. Stejně jako většina ostatních tmavě zelených listů mají vysoký obsah vápníku, hořčíku, manganu a vitamínů A, C a K.

Stejně jako ostatní astry má i blešník hlavní využití jako léčivá rostlina. Nejvíce ji využívali Čerokíjové. Rostlina má silné adstringentní vlastnosti a nálev z ní využívali jako vnitřní koagulans k léčbě krvácejících vředů, nadměrné menstruace a jiného chronického vnitřního krvácení. Používala se také jako prostředek proti kašli, febrifugium a expektorans. Mast z kořene lze použít k ošetření otevřených ran. Zajímavé využití pro něj měly i další kmeny, například Meskwaki a Ojibwayové: Květy sušili, práškovali a šňupali jako šňupací tabák, aby vyvolali kýchání a vyčistili ucpané dutiny. Nejsem si jistý, jestli bych to chtěl zkusit. Kouř ze sušených květů prý také zmírňuje nachlazení.

Pokud vás zajímá, kde se vzal název „blešník“, je to přesně tak, jak to zní. Evropský druh této rostliny (E. annus) se od pradávna používal na Britských ostrovech k odpuzování blech z domů, lůžkovin, oděvů i lidí. Tradičně se rostlina usušila a spálila v dýmovnici nebo jiném zařízení a zamořené místo se „vykouřilo“. Funguje to? No, ano. Ale zda to funguje díky nějakým zvláštním vlastnostem blešníku, nebo jen proto, že všichni brouci všude na světě nesnášejí kouř, je stále předmětem diskuse. Ale ať už to bylo konkrétně květinou, nebo jen kouřem, název se vžil a blešník se stal tradiční domácí dekorací. A všechny ty obrazy, knihy a filmy zobrazující krásné středověké selky se snítkou sedmikráskovitého květu zastrčenou za uchem nebo vetknutou do koruny? Snažily se tak udržet si ve vlasech blechy, což byl ve středověku neustálý problém. Atraktivní, že? Někdy ty staré dobré časy nebyly tak skvělé.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.