Před deseti lety jsem byl několik měsíců na své první misi v Iráku, pětadvacetiletý nic netušící specialista v armádě, který každý den nosil do východního Bagdádu dva fotoaparáty a pušku. Teď jsem fotoreportér a od roku 2010 pokrývám válku v Afghánistánu. Vojáci, se kterými se teď v Afghánistánu setkávám – mnozí z nich vstoupili do armády v době, kdy jsem tam vstoupil já -, několikrát znovu narukovali a teď mají za sebou pět nebo šest turnusů.

Každý Den památky obětí války myslím na Divokého Billa Wooda a také na Dannyho, Frosta, Carvera, Rivu, Culbretha, Spika a další lidi, které jsem viděl umírat, ale jejichž jména a příběhy jsem se nikdy nedozvěděl. Přemýšlím o svém vlastním místě na světě, o tom, co znamená být vděčný za to, že jsem byl vojákem ve válce, kterou jsem nenáviděl, a o tom, jak mě ta válka změnila, jak změnila malý kousek mé generace. Služba není jen oběť. Můžete se toho nesmírně mnoho naučit, můžete se stát ohromnými, můžete si vydobýt místo v dějinách. Ale nikdy předtím v americké válečné historii nebojovalo tak málo lidí tak tvrdě a tak dlouho.

Po svém druhém iráckém turnusu v roce 2008 jsem opustil armádu, šel jsem studovat na GI Bill a stal se ze mě novinář. Stále mě zajímal příběh Ameriky ve válce a chtěl jsem ho vyprávět po svém. Když jsem byl vojákem, fotografoval jsem pro armádu, ale psal jsem pro sebe. Tohle jsem napsal minulý týden v Bagdádu před deseti lety.

„Jeli jsme k Památníku mučedníků, obrovské tyrkysové cibulovité kopuli, rozdělené uprostřed a trochu posunuté, jako dva 150 metrů vysoké půlvěžáky, postavené na počest všech Iráčanů, kteří padli v boji proti Íránu. Je nádherný a vypadá jako něco, co přetrvá.

Na druhé straně soustavy rybníků byl v plném proudu zábavní park; děti křičely na vratkých horských dráhách, mladé páry jezdily na nebeských tramvajích, voněl smažící se falafel. Pozorovali jsme, jak se ruské kolo pomalu, hypnoticky otáčí, když se v dálce za ním zvedl obrovský sloup dýmu a ohně, následovaný tichým, naléhavým otřesem, jaký způsobují jen opravdu obrovské bomby, takové, které rozbíjejí sklo na kilometry daleko a vyvolávají okamžitou úctu a úžas.

Vyfotil jsem ruské kolo a rozzlobený černý mrak za ním, pak jsme se přesunuli na místo výbuchu. Nebylo těžké ho najít, spousta lidí tam šla pěšky a budovy byly dost nízko na to, abychom mohli sledovat kouř.

Byly tam stovky lidí, kteří se mleli kolem sedmi spálených aut, převrácené mrtvoly linkového autobusu, rozbitých budov, rozbitého asfaltu, rozbitých lidí. Dvanáct nás ve čtyřech vozidlech vystoupilo, bez čtyř střelců, a kráčeli jsme ke kráteru. Doutnající auta syčela a pálila se, jak je hasiči kropili, a mýdlová, mastná voda se mísila s krví a vytvářela v kráteru hlubokou černou louži.

Snažil jsem se vyfotografovat městskou záchrannou službu v akci. Vyfotografoval jsem mladého muže v šoku, tázajícího se s roztaženými dlaněmi u převráceného auta, zatímco se kolem něj točil stále zuřivější dav. Lidé skákali na pokroucená auta, křičeli na nás, házeli asfalt, mávali plakáty Muktady al-Sadra, které se objevily ze vzduchu – během několika vteřin skandovali výhrůžky s neuvěřitelnou hlasitostí a rychle se kolem nás uzavírali.

Můžete se toho hodně dozvědět o sobě i o lidech kolem sebe, když se vaše malá strana stane ohniskem násilného běsnění obrovského davu. Hlavou mi blesklo tisíc nápadů, možností, manévrů – udržet dav na uzdě se dá, ale není to snadné.

Zatáhli jsme se do malého, špičatého objektu, skloněného k tomu, abychom udrželi pozici po dobu dvaceti vteřin, které budou našim střelcům trvat, než přivezou náklaďáky a dostanou nás. Když bylo jasné, že nepřijdou, prodírali jsme se davem, pomalu, rozvážně, snažili jsme se chladnokrevně a kontrolovaně skrýt svou zranitelnost, pak jsme se vrhli posledních pět metrů do střeleckých vozů a uháněli pryč, kameny létaly vzduchem, lidé běželi za námi a snažili se nám zamířit do dalšího bloku. Zvedli jsme pušky, připraveni prostřílet si cestu, nebo při tom zemřít, a najednou to tam bylo, obrovské, zabírající celé čelní sklo, bitevní tank Abrams, sedmdesát tun zákona a pořádku, který hřměl kolem nás, směrem k davu, pálil těžkým kulometem do vzduchu, všechny rozprášil, a já si pomyslel a zhluboka se nadechl – Amerika. Fuck yeah.“

Pět měsíců nato byl důstojník, kterého jsem dobře znal, zabit IED. Nebyl to první voják, kterého jsem znal a který zemřel, ale jeho smrt byla první, která mě hluboce ovlivnila. Tohle jsem o tom napsal ze skříně na košťata uvnitř vybombardované bagdádské ruiny, které jsme říkali kancelářská budova.

„Divoký Bill, muž, který byl velkou součástí mé vojenské dráhy, dnes zemřel jižně odtud. Byl velitelem mého praporu ve výcvikovém táboře, vzpomínám si, jak se vedle mě plazil pískem a koncertinovým drátem, potem a hlodajícím strachem zbrusu nových vojáků, když nám nad hlavami rachotily tři velké kulomety a stopovky se divoce kroutily v chladném zimním větru. Přišel do Spartanské brigády ve stejnou dobu jako já. Když jsem vešel do smradlavého stanu v louisianské bažině a uviděl tam stát Divokého Billa, který vypadal, jako by právě snědl živého chřestýše, udělal jsem dvojí pohled. Pěšák osmnáct let vždycky říkal, že hledá boj, a ani jednou ho nenašel, dokud do něj nevrazil pětikilový kus roztavené mědi rychlostí sedm tisíc metrů za sekundu. Tohle místo. Někdy je to jediný boj, který člověk za deset měsíců vidí, ale stačí to.“

Běžel jsem dnes v noci, navzdory tomu, že jsem poslední dva dny nespal s nájezdníky nenáviděnými iráckou policií, dokud mi nic nezbylo, dokud jsem neměl plíce jako rozinky a krev jako benzín a necítil jsem, jak se mi v konečcích prstů rozevírají malé kapiláry a elektrizují a všechno kromě mozku křičí, abych přestal. Běžel jsem, dokud se nesetmělo a hvězdy nevystoupily skrz rudě lesklé mraky z makrelové kůže nad Bagdádem a kouř na obzoru a bolest z toho, že Divoký Bill navždy odešel, se rozplynuly.“

Na letošní Den památky obětí holocaustu mám v plánu sbírat divoké houby v lese poblíž mého domu v západním Massachusetts. Právě pršelo, dnes v noci se očekává ochlazení a je ten správný čas, aby padlé duby začaly dávat obrovské oranžové závojenky kuřátek lesních. Přítel mi na výprodeji sehnal vysoký proutěný košík a já jsem si z něj v rámci tlučení mečů v pluhy udělal batoh s použitím opotřebovaných popruhů z mého starého vojenského batohu. Uprostřed kamenných zdí z 18. století roste obrovský červený dub, který před lety padl a který mám vyhlédnutý. Strom navštívím a uctím památku padlých velikánů.

Tento článek je součástí „zvláštní zprávy“ projektu The GroundTruth s názvem „Foreverstan: Afghánistán a cesta k ukončení nejdelší americké války“. Celý projekt, který vznikl ve spolupráci s WGBH Digital, s dalšími písemnými depešemi, videem a fotografiemi si můžete prohlédnout na adrese www.foreverstan.com. Tento projekt vznikl díky podpoře Fordovy nadace.