Populační a sociální změny

V některých zemích se život většiny obyvatel v roce 1945, na konci druhé světové války, zdál jen málo změněný oproti roku 1910. Tak tomu bylo v Paraguayi, která byla stále v drtivé většině venkovská a izolovaná, a v Hondurasu, s výjimkou jeho pobřežní banánové enklávy. Dokonce i v Brazílii se změny v pobřežních městech nebo v rychle rostoucím průmyslovém komplexu São Paula téměř nedotkly sertão neboli polopouštního vnitrozemí. V celé Latinské Americe však přibývalo lidí napojených na národní a světovou ekonomiku, seznámených se základním veřejným vzděláním a vystavených nově vznikajícím masovým sdělovacím prostředkům.

Dokonce i v Argentině, Brazílii a na Kubě, kde byl počet přistěhovalců až do krize značný – v případě Kuby ze sousední Západní Indie a především ze Španělska -, byl přírůstek obyvatelstva způsoben především přirozeným přírůstkem. Stále však nebyl explozivní, protože zatímco porodnost ve většině zemí zůstávala vysoká, úmrtnost se díky pokroku v oblasti veřejného zdraví ještě výrazně nesnížila. Celkový počet obyvatel Latinské Ameriky se zvýšil z přibližně 60 milionů v roce 1900 na 155 milionů v polovině století. Podíl měst dosáhl přibližně 40 %, i když s velkými rozdíly mezi jednotlivými zeměmi. V Argentině byla v předvečer první světové války přibližně polovina obyvatelstva městského, neboť k výrobě národního bohatství na venkově bylo zapotřebí méně rukou než k jeho zpracování ve městech a poskytování dalších nezbytných městských služeb. V andských zemích a ve Střední Americe však byli obyvatelé měst ještě na konci druhé světové války v rozhodující menšině. Obvykle se navíc jednalo o jediné primátové město, které výrazně zastiňovalo menší městská centra. V Uruguayi žilo na počátku 40. let 20. století jen v Montevideu 800 000 obyvatel, což představovalo více než třetinu všech obyvatel země, zatímco jeho nejbližší konkurent měl asi 50 000 obyvatel. I to však bylo tolik, kolik jich žilo v Tegucigalpě, hlavním městě Hondurasu.

Latinsko-americké obyvatelstvo je z hlediska sociálního složení méně snadno zařaditelné. Venkovští dělníci stále tvořili největší jednotlivou skupinu, ale ti, kteří se volně označovali jako „rolníci“, mohli být cokoli od minifundistů neboli nezávislých vlastníků malých soukromých pozemků až po sezónní námezdní dělníky na velkých plantážích; s různou mírou autonomie a různými vazbami na národní a světové trhy zdaleka netvořili soudržný sociální sektor. Těmto venkovským pracovníkům byl společný především velmi nedostatečný přístup ke zdravotním a vzdělávacím službám a nízká materiální životní úroveň. Sociálně-ekonomická a kulturní propast je oddělovala od tradičních velkých vlastníků půdy i od majitelů nebo manažerů komerčních zemědělských podniků.

Ve městech se stále více projevovala průmyslová dělnická třída, alespoň ve větších zemích, kde velikost vnitřního trhu umožňovala industrializaci i při nízké průměrné kupní síle. Tovární dělníci však nemuseli nutně tvořit nejdůležitější městský sektor, do jisté míry proto, že růst měst byl rychlejší než růst zpracovatelského průmyslu. São Paulo v Brazílii a Monterrey v Mexiku získaly slávu především jako centra průmyslu, ale typičtější byl případ Montevidea, především obchodního a administrativního centra, které přitahovalo lví podíl průmyslu v zemi spíše díky svému předchozímu vedoucímu postavení v oblasti obyvatelstva a služeb než naopak. Navíc přístavní dělníci, pracovníci v dopravě a službách – nebo horníci, jako na chilských nitrátových polích – spíše než tovární dělníci obvykle vedli odborovou organizaci a stávkové akce. Jedním z důvodů byl vysoký podíl žen pracujících v prvních továrnách, které, přestože byly ještě více vykořisťovány než muži, byly radikálními aktivisty vnímány jako méně perspektivní rekruti než paroplavební dělníci nebo hasiči lokomotiv.

V městském prostředí byl nejdůležitějším sociálním vývojem v krátkém časovém horizontu stálý rozmach středních bílých límečků a profesních skupin. Je otázkou, do jaké míry je lze označit za „střední třídu“, protože ačkoli byly „střední“ podle ekonomických ukazatelů majetku a příjmů, často byly ambivalentní ohledně svého místa ve společnosti – nebyly si jisté, zda mají přijmout pracovní a spořící etiku konvenčně spojovanou se střední třídou západního světa (nebo později východní Asie), nebo se snažit napodobit tradiční elity. Střední vrstvy byly v každém případě hlavními příjemci rozšíření vzdělávacích zařízení, které silně podporovaly a využívaly jako prostředek vzestupné mobility. Městští dělníci zase měli přístup k základnímu vzdělání, ale jen zřídka ke střednímu; alespoň byli nyní většinou gramotní, zatímco většina latinskoamerických venkovanů stále ne.

Nedostatek formálního vzdělání dlouho posiloval relativní izolaci rolnictva od politických proudů v centrech svých národů, nemluvě o nových módách a představách ze zahraničí. Avšak počínaje dvacátými lety 20. století rychlé šíření nového rozhlasového média po celé Latinské Americe vystavilo i negramotné lidi vznikající masové kultuře. K větší integraci izolovaných skupin obyvatelstva přispělo také rozšíření dopravní infrastruktury. Nejdůležitější železniční tratě vznikly již v roce 1910, ale příchod automobilové dopravy vedl k zásadní modernizaci a rozšíření dálnic a letadlo představilo zcela nový způsob dopravy. Jednou z nejstarších leteckých společností na světě je kolumbijská Avianca, jejíž založení (pod jiným názvem) v roce 1919 mělo zvláštní význam pro zemi, kde se výstavba železnic a dálnic opožďovala kvůli obtížné topografii. Letecká doprava hrála podobně klíčovou roli při propojování vzdálených částí Brazílie, které byly dříve spojeny pobřežními parníky. Zlepšení dopravy všeho druhu napomohlo nejen vytvoření národních trhů, ale i společných národních kultur, přičemž v tomto druhém ohledu posílilo účinky lidového vzdělávání a rozhlasu.

.