Jsem padesátník – trochu za hranicí středního věku, ale ne úplně ve stáří. Děti mi vyrostly, mám dobrou kariéru, manželství je pevné a jsem stále přiměřeně zdravá. Takže životní spokojenost by měla být moje na rozdávání.

Ale není. Nejsem o nic šťastnější než většina lidí, které znám, a v mnoha případech ještě méně. Proč jsem v krizi, když se zdá, že všechno jde, no, dobře?“

Tato otázka je jádrem nové knihy Jonathana Raucha Křivka štěstí. Rauch ve své knize tvrdí, že pokles štěstí ve středním věku je normální součástí lidského vývoje a může být dokonce nezbytným předstupněm pozdější životní spokojenosti. Naznačuje také, že pokud najdeme způsob, jak během tohoto bouřlivého přechodu vydržet, naše štěstí se nejen odrazí ode dna, ale pravděpodobně předčí naše očekávání.

Klesání ve středním věku

Ačkoli myšlenka „krize středního věku“ existuje již desítky let – a většinou je předmětem opovržení a posměchu – Rauch říká, že „krize“ je ve skutečnosti špatné slovo pro to, co se mnohým z nás ve středním věku stává. Pokud se podíváte na velké vzorce v globálních datech o štěstí a v longitudinálních experimentech, kde jsou jednotlivci porovnáváni sami se sebou, objeví se silný vzorec: Štěstí postupně klesá v průběhu rané dospělosti, až dosáhne svého nejnižšího bodu právě kolem čtyřicítky až padesátky (i když ve „šťastnějších“ zemích bývá pokles dříve).

Děje se tak bez ohledu na životní okolnosti, například zda máte vysoký příjem, máte doma děti, staráte se o staré rodiče nebo máte úspěšnou kariéru. To neznamená, že tyto věci nemají pro štěstí význam – mají! Jak zjistila Carol Grahamová a další výzkumníci štěstí, stabilní manželství, dobré zdraví, dostatek peněz a další faktory jsou pro štěstí prospěšné. Zdá se však, že ve středním věku máme tendenci ke špatné náladě, kterou nelze vysvětlit pouze těmito faktory.

„Křivka štěstí by se neprojevovala v tolika souborech dat a na tolika místech, jako se projevuje, a to i u opic, kdyby nebyla do jisté míry pevně zadrátovaná,“ píše Rauch.

Přestože důvody tohoto propadu štěstí nejsou jasné, Rauch se statečně snaží hledat vysvětlení prostřednictvím výzkumu. V jedné longitudinální studii například vědci zjistili, že pokud se mladších Němců zeptáte, jaký si myslí, že bude jejich život za pět let, a pak to porovnáte s tím, jak se skutečně cítí o pět let později, jejich předpovědi byly mnohem vyšší než skutečnost. Jinými slovy, měli tendenci být příliš optimističtí a tento nesoulad zřejmě odrážel jejich klesající úroveň štěstí.

To dává smysl – když se očekávání nenaplní, určitě pocítíme zklamání. A jak tvrdí Rauch, když nemáme v životě žádné jasné vnější ukazatele, které by vysvětlovaly naše zklamání, může to vytvářet negativní smyčky zpětné vazby, kdy se cítíme špatně a vyčítáme si, že se cítíme špatně.

„Efekt zpětné vazby může postihnout a často postihuje lidi, kteří nezažívají žádnou vážnou krizi nebo šok, lidi, kterým se naopak daří dobře,“ říká Rauch. „Někdy se do smyčky zpětné vazby dostanou nejvíce lidé, kteří jsou, relativně vzato, nejméně ovlivněni objektivními okolnostmi.“

Zdvih stáří

Zajímavé je, že tento vzorec se po středním věku zcela obrátí, takže starší lidé bývají mnohem šťastnější, než by se dalo předpokládat o pět let dříve. To naznačuje, že pokud vydržíme, věci se mohou samy od sebe zlepšit, protože místo toho budeme příjemně překvapeni úrovní svého štěstí.

„Pozitivní zpětná vazba nahrazuje negativní, protože zklamání se stávají příjemnými překvapeními a rostoucí spokojenost a vděčnost se navzájem posilují,“ říká Rauch.

Ve skutečnosti existuje mnoho potenciálních pozitiv, která přicházejí se stárnutím, o nichž Rauch vypráví v knize. Zde jsou některé z výhod, které nám přinese vymanění se z krize středního věku.

Stres má tendenci klesat. Zdá se to intuitivní – koneckonců s přibývajícím věkem, kdy se naše kariéra stabilizuje nebo naše děti odcházejí z domova, máme pravděpodobně méně pracovních nebo rodinných stresů. Ve skutečnosti však vědci zjistili, že i při zachování ostatních neměnných faktorů má stres s přibývajícím věkem klesající tendenci a zdá se, že tato klesající křivka stresu souvisí s naším rostoucím štěstím.

Emocionální regulace se zlepšuje. Nejenže starší dospělí mají tendenci prožívat méně intenzivní emoce než mladší dospělí, ale také se zdá, že emoce obecně lépe zvládají. Poté, co si starší dospělí poslechli nahrané nahrávky lidí, kteří o nich pronášeli hanlivé poznámky, reagovali méně negativně vůči kritikům a více se od situace distancovali, což naznačuje lepší emoční regulaci.

Starší lidé pociťují méně lítosti. Stephanie Brassenová a její kolegové zjistili, že když se lidé špatně rozhodli a prohráli ve hře celou svou výhru, starší účastníci pociťovali menší lítost než mladší dospělí – toto zjištění se odrazilo i v odlišných vzorcích jejich mozkové aktivity.
Starší lidé jsou méně náchylní k depresím. Podle výzkumu je deprese s přibývajícím věkem méně častá. Může to být způsobeno tím, že starší dospělí mají zřejmě větší sklon k optimismu – pocitu, že se věci vyřeší, a větší pozitivitu – zaměření na pozitivní než negativní stránky života – než mladší lidé.

Jak přežít střední věk

Je dobré vědět, že s přibývajícím věkem se věci zlepšují. To však neznamená, že nemůžeme udělat nic pro to, abychom si pomohli vypořádat se s neduhy středního věku. Naštěstí má Rauch několik nápadů, jak toto období překonat s větším nadhledem.

Křivka štěstí: (Thomas Dunne Books, 2018, 256 stran)

Normalizujte to. Už jen pochopení, že jde o téměř univerzální jev, nám může pomoci přestat se ze svých pocitů obviňovat a naučit se je více přijímat. Neznamená to, že se stále nebudete cítit zklamaní, ale alespoň si možná přestanete nadávat za to, jak se cítíte, což jinak slouží jen ke zhoršení situace.

Přerušte svého vnitřního kritika. V podstatě jsme nastaveni tak, abychom chtěli víc a byli optimističtí ohledně své budoucnosti – alespoň když jsme mladí – protože je to pro nás evolučně výhodné. Jakmile se však dostaví zklamání, můžeme se přistihnout, že srovnáváme své úspěchy s úspěchy ostatních a usoudíme, že na ně nedosahujeme. To je recept na další utrpení.

Chceme-li tomu čelit, navrhuje Rauch přerušit našeho vnitřního kritika pomocí přístupů kognitivně-behaviorální terapie, abychom přehodnotili situaci nebo zastavili neustálé přemítání. Krátké proložení nějaké vnitřní mantry nebo připomínky – například „Nemusím být lepší než ostatní“ nebo kratší „Přestaň se srovnávat“ – vám může pomoci zachytit se a zabránit tomu, aby se vám mysl vymkla z rukou.

Zůstaňte v přítomnosti. Vím, že je to v dnešní době všudypřítomné, ale mindfulness – nebo jiné disciplíny zaměřené na přítomnost, jako je tai-či, jóga nebo dokonce jen fyzické cvičení – vám mohou pomoci vypnout tlačítko sebehodnocení, cítit méně úzkosti a prožívat více pozitivních emocí. Ve svém vlastním životě používám meditace všímavosti, protahování a procházky venku, které mi pomáhají stát se více přítomným, a nikdy nezklamou a nasměrují mou náladu správným směrem.

Sdílejte svou bolest s ostatními. Pro mnoho lidí je těžké oslovit druhé, když pociťují nespokojenost ve středním věku. Obávají se, že to znamená, že s nimi není něco v pořádku, že jsou nějakým způsobem nedostateční nebo že ztratí respekt ostatních.

Sdílení pocitů s dobrým přítelem, který vás dokáže soucitně vyslechnout a také vás v tomto prožívání podpořit, vám však může pomoci, abyste se necítili tak sami. „V izolaci kvasí a hnisá zklamání a nespokojenost, což přispívá ke studu, který živí touhu po izolaci. Přerušit tento cyklus je úkol číslo jedna,“ píše Rauch.

Dobrý přítel vám také může pomoci zabránit tomu, abyste udělali něco neuváženého, jako je udání šéfovi nebo nevěra manželovi – něco, co se může zdát, že vás zbaví vašeho neduhu, ale pravděpodobně se vám to vymstí.

Dělejte malé kroky, neskákejte. To je možná ze všeho nejtěžší, ale je to tak důležité. Když pocítíte propad středního věku, nesnažte se radikálně otřást tím, že zahodíte svou životní práci nebo rodinu a začnete znovu na nějakém tropickém ostrově. Místo toho zvažte menší změny, které budou v souladu s vašimi nashromážděnými dovednostmi, zkušenostmi a kontakty.

Rauch poukazuje na práci Jonathana Haidta, který zjistil, že k trvalému štěstí vede spíše dosažení pokroku směrem k našim cílům – než jejich dosažení – a smysluplný život. Takže místo toho, abyste se pustili do totální reorganizace svého života, přemýšlejte o postupných změnách, které přinesou menší přírůstky pozitivity. Možná můžete uvažovat o změně místa v práci, o oživení manželství tím, že společně vyzkoušíte nové věci, nebo o novém koníčku. Tímto způsobem, až vaše křivka štěstí stoupne – což se pravděpodobně stane – nezůstanete s rozbitým životem. Což nás přivádí k jeho poslednímu návrhu…

Počkejte. Zdá se to jako zvláštní rada; ale protože malátnost ve středním věku je vývojová záležitost, možná bude nejlepší prostě přečkat propad štěstí a smířit se s tím, že se to pravděpodobně změní. Dokud neupadnete do deprese, může být právě vyčkávání nejlepší strategií.

To neznamená, že byste měli ignorovat závažné problémy ve svém životě; znamená to jen, že pokud se vám vaše emoce zdají neúměrné tomu, co se děje, věnujte tomu pozornost a buďte k sobě trpěliví. Samozřejmě by to bylo pravděpodobně mnohem snazší, kdyby lidé neodmítali vaše pocity jako nějakou narcistickou krizi. Rauch nás všechny vyzývá, abychom přestali znevažovat lidi, kteří procházejí obtížemi středního věku, a projevili více soucitu.

Ve své knize navíc naznačuje, že stereotypní vnímání stárnutí jako období úpadku je chybné. Poukazuje na organizace, jako je Encore.org, které se snaží změnit negativní názory na stárnutí a pomáhají starším lidem, aby se cítili podporováni, a ne mařeni ve své snaze zůstat vitálními a přínosnými členy společnosti.

Osobně považuji jeho knihu za velmi povzbudivou a poučnou. Rozhodně mi pomohla být k sobě shovívavější za to, že pociťuji malátnost ve středním věku… a více se těšit na to, až ji překonám. Snad pomůže i dalším čtenářům ve středním věku uvědomit si, že to, že se cítíte nespokojení, neznamená, že vás život míjí. Naopak, pravděpodobně se právě připravuje na rozkvět.