V Apologii Sókratově (napsané Platónem) se Sókratés poté, co je odsouzen k smrti, obrací k soudu. Zamýšlí se nad podstatou smrti a shrnuje, že na ni existují v podstatě dva názory. První je, že jde o přesun duše neboli vědomí z této existence do jiné a že tam budou i duše všech dříve zemřelých lidí. To Sokrata vzrušuje, protože bude moci vést své dialektické tázání se všemi velkými řeckými hrdiny a mysliteli minulosti. Jiný názor na smrt je, že je to zapomnění, úplný zánik vědomí, nejen neschopnost cítit, ale naprostá absence vědomí, jako u člověka v hlubokém, bezesném spánku. Sókratés říká, že ani toto zapomnění ho příliš neděsí, protože zatímco by si nebyl ničeho vědom, byl by odpovídajícím způsobem prost jakýchkoli bolestí a utrpení. Vskutku, říká Sókratés, ani velký perský král nemohl říci, že by někdy odpočíval tak klidně a pokojně jako v bezesném spánku.

Cicero, píšící o tři století později ve svém traktátu O stáří hlasem Katona Staršího, podobně pojednával o vyhlídkách na smrt, přičemž často odkazoval na díla dřívějších řeckých spisovatelů. Cicero rovněž dospěl k závěru, že smrt je buď pokračováním vědomí, nebo jeho zánikem, a že pokud vědomí v nějaké podobě pokračuje, není důvod se smrti obávat; zatímco pokud je to ve skutečnosti věčné zapomnění, bude člověk zbaven všech pozemských strastí, a v tom případě by se také neměl smrtí hluboce trápit.

Podobné myšlenky o smrti vyjádřil římský básník a filosof Lucretius ve své didaktické básni De rerum natura z 1. století př. n. l. a starořecký filosof Epikúros ve svém Listu Menoeceovi, v němž píše

„Zvykni si věřit, že smrt pro nás nic neznamená, neboť dobro a zlo znamená schopnost cítit a smrt je zbavení veškerého cítění; proto správné pochopení, že smrt pro nás nic neznamená, činí smrtelnost života příjemnou nikoli tím, že přidává životu neomezený čas, ale tím, že zbavuje touhy po nesmrtelnosti. Život totiž nemá hrůzu pro toho, kdo důkladně pochopil, že pro něj není hrůzou přestat žít. Bláhový je tedy člověk, který říká, že se bojí smrti ne proto, že bude bolet, až přijde, ale proto, že ho bolí ve vyhlídce. Cokoli nezpůsobuje nepříjemnost, když je přítomno, způsobuje jen neopodstatněnou bolest v očekávání. Smrt, nejstrašnější ze všech zel, pro nás tedy není ničím, když vidíme, že když jsme, smrt nepřichází, a když smrt přichází, nejsme. Není tedy ničím ani pro živé, ani pro mrtvé, neboť u živých není a mrtví již neexistují.“

Parafrázujíce filozofa Paula Edwardse, Keith Augustine a Yonatan I. Fishman poznamenávají, že „čím větší je poškození mozku, tím větší je odpovídající poškození mysli. Přirozená extrapolace tohoto vzorce je až příliš jasná – zcela vymažte fungování mozku a přestane fungovat i mysl.“

Současní vědci Steven Pinker a Sean Carroll tvrdí, že smrt se rovná věčnému zapomnění, protože věda nenašla žádný mechanismus, jak pokračovat ve vědomí po smrti.