Na mrazivém bojišti v Montaně 5. října 1877 vjel náčelník Nez Perců Joseph do tábora plukovníka americké armády Nelsona Milese a odevzdal mu svou pušku. „Jsem unavený,“ řekl. „Mé srdce je nemocné a smutné. Z místa, kde nyní stojí slunce, už nebudu bojovat navždy. Těmito slovy ukončil čtyřměsíční válku mezi 750 Nez Perci, z nichž bylo 500 žen, dětí a starců, a 2 000 vojáky, která se táhla přes 1 200 mil. „Naši náčelníci jsou mrtví,“ řekl Joseph Milesovi. ‚Všichni starci jsou mrtví… Malé děti umrzají.“
Joseph už nikdy nebude žít na zemi, za kterou bojoval. Americká vláda poslala jeho a 430 Nez Perců, kteří se vzdali s ním, do pevnosti Leavenworth v Kansasu. Ti, kteří tam přežili malárii, byli později přesunuti do Indiánského teritoria. Nakonec se někteří z nich vrátili a žili v rezervaci Nez Perce poblíž svého původního domova. V roce 1885 byl Joseph vyhnán do rezervace v teritoriu Washington, kde 21. září 1904 zemřel.
Původ války, která způsobila Josephovi a Nez Perceům tolik útrap a žalu, ležel v zemi Wallowa v severovýchodním Oregonu. Po celé generace to byla domovina Nez Perců, ale příchod bílých osadníků do oblasti vedl k násilnostem. V 60. a 70. letech 19. století zabili osadníci až 30 Nez Perců, ale jen málo obviněných stanulo před soudem, a ti, kteří tak učinili, byli zproštěni viny.
K jednomu takovému osudovému střetu došlo jednoho letního dne rok před Josephovou kapitulací. Dva osadníci z údolí Wallowa vjeli do loveckého tábora Nez Perců a hledali ztracené koně. Když vyjížděli, ležel válečník Nez Perců jménem Wilhautyah (Foukající vítr) mrtvý, zastřelený jedním z osadníků. Zpětný ráz výstřelu odstartoval řetězec událostí, které vedly k válce Nez Perců.
V době Wilhautyahovy smrti byli Nez Percové zapleteni do boje o setrvání na území svých předků. Kořeny konfliktu sahaly až ke smlouvě z roku 1855, která zemi Wallowa předala Nez Perce, a ke smlouvě z roku 1863, která jim ji odebrala poté, co bylo na indiánské půdě objeveno zlato.
Starý Joseph, otec náčelníka Josepha a vůdce skupiny Wallowa, odmítl podepsat druhou smlouvu. Jeho Nez Perceové považovali údolí za svůj domov, i když zde usedlíci začali stavět chaty a pěstovat plodiny. Ostatní Nez Perceové smlouvu podepsali a souhlasili s tím, že budou žít v rezervaci Lapwai v teritoriu Idaho. Byli známí jako Nez Perceové podle smlouvy.
V roce 1873 vydal prezident Ulysses S. Grant nařízení, které údolí rozdělilo mezi místa pro usedlosti a indiánskou rezervaci. O dva roky později Grant podlehl tlaku bělochů, kteří se zde chtěli usadit, a příkaz zrušil, čímž celé údolí znovu otevřel osídlení a zpečetil osud Nez Perců. Bylo jen otázkou času, kdy budou z údolí Wallowa vyhnáni do rezervace. Indiáni a běloši, aniž by tušili, co je čeká, žili jako neochotní sousedé až do dne, kdy si Alexander B. Findley všiml, že mu chybí pět koní.
Podle záznamů okresního soudu Union County strávil Findley, jeden z prvních osadníků v údolí, několik dní „důkladným prohledáváním celého revíru, po kterém běhali moji koně, co jsem je měl“. Když 22. června 1876 narazil na tábor Nez Perců v severním podhůří, usoudil, že se potvrdilo jeho „podezření, že mi koně ukradli. Okamžitě jsem se vrátil, abych získal pomoc při pátrání po mých koních nebo jejich stopě a pokusil se je získat zpět.“
Pomohli mu tři muži, včetně jednadvacetiletého Wellse McNalla, známého jako nenávistníka indiánů a potížistu. Přestože muži po návratu do tábora žádné koně neviděli, Findley zůstal přesvědčen, že našel zloděje koní. ‚Našli jsme stopy srovnatelné nebo odpovídající mým koním,‘ řekl. On a McNall pokračovali sami a sledovali stopy až k loveckému táboru, kde byla skrýš se zvěřinou. Findley ‚řekl panu McNallovi, že se vrátíme domů a seženeme další pomoc‘.
Druhý den ráno však Findley a McNall jeli zpět do druhého tábora sami a zpovzdálí je pozorovali. Asi po 90 minutách se k nim z lesa přiblížil Nez Perce a oba běloši mu sjeli naproti. Když dorazili do tábora, byli tam už tři Nez Perceové. Jedním z nich byl Wilhautyah, blízký přítel náčelníka Josepha ze skupiny Wallowa Nez Perce. O tom, co se přesně stalo potom, se vedou spory.
Findley uvedl, že sesedl z koně a popadl zbraň Nez Perců opřenou o strom, jednu ze tří loveckých pušek v indiánském táboře. ‚ Řekl jsem indiánům, že se domnívám, že kradli, a že chceme, aby šli do osady, dokud se o věci nedohodneme. S odchodem nesouhlasili.“
Podle Findleyho pak položil pušku Nez Perce vedle jedné, která ležela na zemi, a McNall položil třetí pušku, která byla poblíž, vedle ostatních. Když byli indiáni neozbrojeni, Findley a McNall se je znovu pokusili přesvědčit, aby šli do osady. Nez Perceové opět odmítli, strhla se hádka a Wilhautyah a McNall nakonec zápasili o McNallovu pušku.
„Další věc, kterou jsem si uvědomil,“ řekl Findley, „McNall mě vyzval, abych střílel“. Pak McNallova puška vystřelila. ‚Zhruba v okamžiku hlášení,‘ řekl Findley, ‚jsem natáhl zbraň a držel ji připravenou v očekávání, jak dopadne potyčka o McNallovu zbraň. Rozhodl jsem se nestřílet, dokud neuvidím, že jsou naše životy v ohrožení. Když Findley vystřelil, zdálo se, že ho to překvapilo. ‚Ještě jsem se nerozhodl střílet, když jsem uslyšel hlášení své zbraně,‘ řekl. ‚Nebyl jsem si vědom, že mačkám spoušť.“
Když Findleyho syn H. R. Findley po letech vyprávěl tento příběh, popsal jiný konec a uvedl, že boj začal, když Wilhautyah popadl McNallovu pušku, a zápas trval, dokud zoufalý McNall nezačal Findleymu nadávat a požadovat, aby střílel. ‚Tehdy pečlivě zamířil a Wilhautyaha zabil,‘ řekl mladší Findley. Ať už bylo zabití náhodné, nebo úmyslné, oba běloši z místa činu rychle odešli. Když se zpráva o incidentu rozšířila, osadníci se obávali odvety Nez Perců. Někteří se zabarikádovali v McNallově srubu připomínajícím panelák.
Druhý den ráno osadníci přesvědčili McNalla, aby odjel do okresního města Union a oznámil incident okresnímu soudci E. C. Brainardovi. Brainard si nebyl jistý, jak situaci řešit, a tak napsal dopis plukovníku Elmeru Otisovi, veliteli pevnosti Walla Walla. ‚Další potíže ve Willowě,‘ psal Brainard, ‚jeden Finley a McNall obviňují indiány z krádeže koní a podařilo se jim zabít jednoho z Josephovy skupiny. Osadníci jsou dostatečně znepokojeni, aby se v údolí shromáždili.“
Aby toho nebylo málo, tři dny po zabití našel Findley své ztracené koně, jak se pasou nedaleko jeho domu. ‚Foukající vítr byl čestný muž,‘ řekl Peopeo Tholekt ze skupiny Looking Glass z kmene Nez Perce, ‚a nalezení koní dokazuje jeho nevinu.“
Jeho vrazi však stále zůstávali nepotrestáni, a když se osadníci z Wallowy připravovali na obranu, John Monteith, indiánský agent v rezervaci Lapwai, se sešel s Josephem, aby si vyslechl verzi Nez Perce. Poté Monteith napsal generálu Oliveru Otisovi Howardovi, veliteli oddělení americké armády v Kolumbii, pod jehož pravomoc spadala oblast Wallowa. Monteith v dopise označil vraždu za „úmyslnou, záměrnou vraždu“. Přesto Josephovi doporučil, aby nechal spravedlnost na bělošském právu. ‚Řekl jsem mu, aby udržel své lidi v klidu a všechno dobře dopadne.“
Howard, důstojnický veterán, který v občanské válce přišel o pravou ruku, byl věřící muž, který za to, že během války rozdával svým vojákům traktáty a Bible, získal přezdívku „Starý modlitebník“. Sympatizoval s věcí Nez Perců a poslal do Lapwai majora Henryho Claye Wooda, svého asistenta generálního adjutanta. Wood jako právník prostudoval případ Nez Perců a dospěl k závěru, že „Nez Perce nelze z právního hlediska považovat za vázané smlouvou z roku 1863“. Kriticky se vyjádřil i ke zrušení dekretu prezidenta Granta z roku 1873: „Nebyl-li to zločin, byla to chyba.“
Na Woodovu žádost jelo 22.-23. července 40 Nez Perců z Wallowy do Lapwai na poradu. Během jednání Joseph hovořil o tom, že mezi indiány jsou náčelníci zodpovědní za to, aby kontrolovali své mladé muže a zabránili jim dělat „špatné věci“, a pokud náčelníci neukrotí nebo nepotrestají neukázněné indiány, jsou náčelníci hnáni k zodpovědnosti. Pro Josepha tedy byly bílé autority zodpovědné za zabití člověka, „kterého si kmen velmi vážil.“
Joseph také uvedl, že zabití bylo dalším nárokem Nez Perců na půdu. ‚Od té doby, co byla vražda spáchána,‘ zaznamenal Wood Josephova slova, ‚co byl jeho bratr v údolí Wallowa připraven o život, jeho tělo tam bylo pohřbeno a tamní země se napila jeho krve, je pro něj údolí posvátnější než kdykoli předtím… a že všichni běloši musí být z údolí odstraněni‘. Ollokot, Josephův bratr, dodal, že „nechce, aby byli běloši Findley a McNall souzeni a potrestáni za svůj zločin, ale přeje si, aby opustili tuto část země, aby je už nikdy neviděl.“
Wood Nez Perceům řekl, že Howard navrhl, aby vláda USA jmenovala komisi, která by jednou provždy vyřešila vlastnictví země Wallowa, a požádal oba indiány, aby nechali bílé právo vypořádat se s Findleym a McNallem. Joseph i Ollokot s tím souhlasili a Nez Perceové se vrátili domů. Howard poté napsal Brainardovi a naléhal, aby byli oba muži souzeni za vraždu. V srpnu však byli Findley a McNall stále na svobodě.
Napětí rostlo. Někteří se domnívali, že Nez Perceové se připravují na válku; bojovníci trávili dny střílením šípů na terče postavené poblíž Findleyho domu. ‚Uspořádali několik válečných tanců,‘ řekl H. R. Findley, ‚a z jejich chaty bylo často zřetelně slyšet tlukot jejich bubnů nebo tom-tomů‘. Přesto někteří bílí osadníci nadále obtěžovali indiány krádežemi dobytka a navzdory Josephovým radám jim to několik Nez Perců oplatilo.
Při poradách konaných v Indiánském městě, letním táboře Nez Perců na soutoku dvou řek v údolí, Joseph a starší náčelníci nedoporučovali dělat nic, co by dalo bělochům záminku k tomu, aby je vyhnali do rezervace. Mladí muži však ztratili trpělivost s bělošskou spravedlností. Nastal čas odplaty. Dohodli se, že budou postupovat pomalu a co nejdéle se budou vyhýbat násilí. Když schůzky skončily, Nez Perceové se rozhodli pro další postup.
1. září projížděli Nez Perceové na koních údolím, zastavovali se u každé osadnické chaty a předávali zprávu, že všichni běloši, včetně Findleyho a McNalla, se mají následujícího dne zúčastnit porady v Indian Town. Dostavilo se sedmnáct osadníků, ale Findley a McNall zůstali doma. Na poradě Nez Perceové trvali na tom, aby běloši opustili údolí a vydali McNalla a Findleyho. Když to osadníci odmítli, schůzka skončila rozzlobenou dohodou, že se příští den sejdou u McNallova srubu.
Na druhý den ráno přijelo 60 bojovníků ke srubu, kde čekalo několik osadníků s rodinami Findleyových a McNallových. Když Nez Perceové zopakovali své požadavky a osadníci opět odmítli, Joseph je varoval, že pokud do týdne nevydají oba muže a neopustí údolí, Nez Perceové je vyženou a vypálí jejich domy. Poté indiáni odjeli. Hodiny začaly tikat směrem k neděli 10. září.
Po setmění projelo údolím několik osadníků, aby varovali ostatní, a Ephraim McNall, Wellsův otec, odjel do pevnosti Walla Walla, aby požádal poručíka Alberta Gallatina Forse o vyslání vojáků do Wallowy. Forse odmítl.
Odmítnuta vojenská pomoc, McNall se vydal zpět do Wallowy a cestou se zastavil, aby naverboval ozbrojené dobrovolníky. Když se Forse dozvěděl o tomto novém vývoji, rozmyslel si vyslání vojáků. Dne 7. září vyjel z pevnosti Walla Walla s četou 48 jezdců, aby ochránil Nez Perce a zabránil válce.
Po celonoční jízdě dorazilo 9. září k McNallově chatě 22 dobrovolníků z údolí Grande Ronde a spojili se s osadníky do síly 43 mužů. Protože Nez Perceové kvůli začátku tahu lososů přesunuli svůj hlavní tábor do blízkosti jezera Wallowa, 15 mužů jelo právě tam, aby pomohli osadníkům. Druhý den se přesunuli na nedaleký ranč, kde se dohodlo shromáždit mnoho osadníků.
Forseho vojsko dorazilo na ranč už v neděli v jednu hodinu ráno, v den Josephova termínu. ‚Našel jsem tam asi 50 ozbrojených mužů,‘ poznamenal Forse o shromáždění, ‚také několik rodin, které tam hledaly ochranu‘. Později dorazilo ještě více rodin a dobrovolníků.
Poté, co Forse nechal část domobrany na chatě kvůli ochraně, přesunul své muže a většinu dobrovolníků nahoru do údolí k Alderu a domu Thomase H. Veaseyho, který se přátelil s Nez Perce a mluvil jejich jazykem. Forse a Veasey pak pokračovali sami dál, aby se setkali s Josephem v jeho táboře vzdáleném sedm mil.
Podle zprávy místních novin našli Forse a Veasey Josepha „v čele 100 pomalovaných bojovníků na vrcholu kopce nedaleko jeho tábora, rozestaveného do bojové linie, jeho muži zbaveni všech zbytečných pokrývek, dobře vyzbrojeni a osedlaní na svých nejlepších válečných ořích, všichni ozdobeni válečnými barvami a působící hrozivým dojmem“.‘
Forse hledal řešení, ne boj, a rozpoznal výhodu Nez Perců. ‚Joseph se mohl na osadníky podrobně vrhnout, zabít je a zničit jejich majetek,‘ řekl. ‚Nepřítel by se k němu nemohl přiblížit, aniž by byl pod jeho palbou na vzdálenost větší než půl míle.“
Forse se pustil do vyjednávání. Požádal o schůzku s Josefem, jehož vzhled a povaha na poručíka okamžitě zapůsobily. ‚Považoval jsem ho za nejlepšího indiána, jakého jsem kdy viděl, a to nejen fyzicky, ale i inteligenčně,‘ řekl Forse. ‚Byl vysoký asi metr osmdesát, mohutně stavěný a sílu charakteru měl vepsanou v každém rysu.“
Při tlumočení Veaseyho se ho Forse ‚zeptal, zda by byl spokojen, kdyby McNalla a Findleyho soudily civilní úřady‘, a on ‚řekl, že ano‘. Ve snaze vyhnout se budoucím potížím Forse požádal, aby se Nez Perceové drželi dál od osadníků a omezili se na stranu Hurikánového potoka u jezera Wallowa. Joseph souhlasil, a aby ukázal svou dobrou vůli, vystřelil se svými muži ze svých zbraní do vzduchu. Bylo uzavřeno příměří.
Dalšího dne Forse’poslal McNallovi a Findleymu zprávu prostřednictvím dvou svých přátel, v níž jim radil, aby se vydali do Unionu a vzdali se. Ti se jeho radou řídili. O tři dny později, 14. září, soud McNalla propustil, když rozhodl, že jednal v sebeobraně, ale soudce Brainard vydal na Findleyho zatykač a obvinil ho ze zabití. Po zatčení byl Findley propuštěn na kauci 250 dolarů.
Téhož dne se Forse znovu sešel s Josephem, aby ho přesvědčil, že má poslat dva svědky Nez Perce, aby svědčili u soudu. Forse nabídl, že s sebou pošle jednoho ze svých poddůstojníků jako doprovod. Joseph souhlasil, ale jen s velkou neochotou. „Bál se, že jim běloši ublíží,“ řekl Forse. Joseph si možná také uvědomoval, že vysláním svědků ničeho nedosáhne.
Dalšího dne Forse poslal desátníka, aby doprovodil svědky z řad Nez Perců. Poslal také dopis Brainardovi, v němž ho „žádal, aby dohlédl na to, aby o ně bylo postaráno“. O necelý týden později však Brainard obvinění proti Findleymu zrušil. Dva svědci Nez Perce odmítli vypovídat. Možná se obávali odvety nebo měli pocit, že jejich věc je tak jako tak odsouzena k zániku. Buď z osobních, nebo diplomatických důvodů Findley požádal o pokračování svého případu a v říjnu stanul před velkou porotou. Obvinění byla opět zamítnuta.
Vzhledem k chybějícím svědectvím zůstává verze událostí Nez Perců nejasná. Bitvy, věznění a nemoci později zabily mnoho členů skupiny. Přesto jeden z očitých svědků, který přežil, Eskawus, po letech vypověděl, že lovecká skupina Nez Perců toho dne mířila domů, když se zastavila, aby vyzvedla jelena, kterého pověsili na strom.
„Tak Wilhautyahovi řekli, aby vylezl na strom,“ vzpomínal Eskawus, „protože byl malý, a když byl nahoře na stromě a uvolňoval provazy, indiáni na zemi uviděli, jak se plnou rychlostí blíží dva běloši. Kousek od nich zastavili, sesedli z koní a Wilhautyaha zastřelili. Ať už se toho dne stalo cokoli, u soudu zvítězily Findleyho a McNallovy argumenty o sebeobraně.
Forse a jeho muži se 26. září 1876 vydali zpět do pevnosti Walla Walla. Při zpáteční cestě údolím Forse „zjistil, že je všude klid“. Klid však neměl trvat dlouho. Začátkem léta toho roku siouxští a čejenští bojovníci vyhladili vojáky pod vedením podplukovníka George Custera v bitvě u Little Bighornu. Tato katastrofa ukončila trpělivost armády i sympatie velké části veřejnosti k právům indiánů.
Aby se vláda vyhnula budoucím střetům, musela se zabývat otázkou odsunu Nez Perců z oblasti Wallowa. Howard využil incidentu ve Wallowě k tomu, aby prosadil vytvoření pětičlenné komise, která by rozhodla, jak dostat Nez Perce do rezervace. Dne 3. října 1876 jmenoval ministr vnitra do komise generála Howarda, majora Wooda a tři lidi z východu: Davida H. Jeroma z Michiganu, A. C. Barstowa z Rhode Islandu a Williama Stickneyho z Washingtonu. Podle paní John Monteithové byli poslední tři členové „vynikající muži… všichni králové financí, ale bez špetky indiánského rozumu, zkušeností a znalostí.“
Joseph se s komisí sešel v listopadu v Lapwai a odmítl její nabídku na odkoupení zbytků indiánské půdy a výmluvně argumentoval tím, že Nez Perceové by tam měli zůstat. V doporučení komise pro ministerstvo vnitra se však uvádělo: „Pokud Joseph v přiměřené době nesouhlasí s vystěhováním , měl by být násilně odveden se svými lidmi a přidělena mu půda v rezervaci“. Major Wood však odmítl dokument podepsat. Joseph, aniž by znal zprávu komise, odešel se svými lidmi do jejich zimního tábora v kaňonu Imnaha.
V dubnu a květnu 1877 se Joseph a jeho bratr Ollokot třikrát setkali s generálem Howardem a dalšími, kteří se je snažili přesvědčit, že ačkoli Nez Perceové nechtějí bojovat, mají právo zůstat v údolí Wallowa. Netrpělivý generál Howard 14. května rozhodl, že „rozumný čas“ vypršel, a dal skupině Wallowa 30 dní na přesun do rezervace. „Pokud zde v této době nebudete,“ řekl, „budu mít za to, že chcete bojovat, a pošlu své vojáky, aby vás vyhnali.“
Aby se Nez Perceové vyhnuli válce, byli připraveni udělat, co Howard nařídil, ale násilí si je stejně našlo. Na cestě do rezervace, kdy jim zbývalo deset dní svobody, se pět indiánských skupin Nez Perců sešlo na shromáždění asi 600 indiánů. Mladí muži uspořádali válečné přehlídky a jezdili na koni a simulovali bitvu. Dne 13. června, dva dny předtím, než měli dorazit do rezervace, se válečník jménem Wahlitits a jeho dva společníci rozhodli pomstít bílému muži Larrymu Ottovi, který před dvěma lety zabil Wahlititsova otce. Když Otta nemohli najít, počkali den a pak se vydali k chatě muže, o němž bylo známo, že je k indiánům krutý, a zastřelili ho. Povzbuzeni tímto prvním aktem pomsty zabili další čtyři osadníky a jednoho zranili. Brzy se k nim v sérii nájezdů přidali další bojovníci.
„Krátkou dobu jsme žili v klidu,“ řekl později Joseph o předválečných dnech. „Ale to nemohlo trvat dlouho. Jediný výstřel z pušky osadníka pomohl rozbít křehký mír a přivedl Nez Perce na cestu k válce.
Tento článek napsal Mark Highberger a původně vyšel v prosincovém čísle American History z roku 1998. Chcete-li získat další skvělé články, předplaťte si časopis American History ještě dnes!