To, že je bez dokladů, Marii de los Ángeles nikdy netrápilo, dokud se nemusela hlásit na vysokou školu. Aktivně protestovala proti Trumpovi, ale říká, že přestala, protože se obává odvety.

Maria de los Ángeles je 29letá umělkyně ze Santa Rosy v Kalifornii. Žije se svým přítelem v Jersey City ve státě New Jersey a je absolventkou magisterského studia na Yaleově univerzitě. Díky programu DACA (Deferred Action for Childhood Arrivals) může vyučovat na Pratt Institute jako hostující profesorka v docentském programu. Maria v současné době připravuje svou další výstavu, instalaci ve Schneiderově muzeu v Oregonu, kde představí tři sochy šatů, tři šaty, které si lidé budou moci vyzkoušet, a 2000 kreseb zobrazujících psychologický dopad migrace. Výstava bude k vidění od ledna do března 2018.

Maria byla jednou z prvních organizátorek We Make America, skupiny umělců protestujících proti současné administrativě. Říká, že se na radu svého právníka rozhodla odložit pouliční protesty, aby ochránila sebe a svou rodinu.

Mluvila jsem s ní telefonicky a e-mailem, abych se dozvěděla více o její cestě.

* * *

Laura Calçada:

Maria de los Ángeles: Kdy jste přišla do Spojených států a jaký byl od té doby váš život? Hranice jsem překročila v roce 1999 v jedenácti letech se svými pěti sourozenci. Do školy jsem chodila v Santa Rose v Kalifornii, pak jsem přijela do New Yorku a získala bakalářský titul na Pratt Institute, poté jsem získala magisterský titul na Yale. Všechno se mi dařilo. Nemůžu si stěžovat.

LC: Arleene Correa se s námi podělila o svou zkušenost s odcizením, když studovala na California College of the Arts. Vy jste se naopak vždy cítila povzbuzována svými profesory. Byli to oni, kdo ve vás vzbudil vůli po vyšším vzdělání?“

MA: Na školu jsem šla díky svým učitelům: od začátku, i v Mexiku, mě velmi podporovali. Školu jsem miloval. Dařilo se mi velmi dobře, udržoval jsem si dobrý průměr a účastnil jsem se akademických programů.

LC: Problémy nastaly, když jsi chtěla jít na univerzitu, ale tvůj status ti neumožňoval žádat o stipendium.

MA: Přihlásila jsem se na několik škol a na jednu jsem se dostala, ale řekli mi, že mě nemohou přijmout, protože jsem bez dokladů. V Kalifornii jsem v té době neměla nárok na finanční podporu. Tato situace se změnila po přijetí kalifornského zákona Dream Act. Přijali mě na Chicago Art Institute, UC Berkeley, RISD a Pratt a já se rozhodl pro posledně jmenovaný. Po dlouhém telefonickém rozhovoru mi nabídli stipendium ve výši 20 000 dolarů, ale musel jsem tuto částku dorovnat.

LC: Jak se ti to podařilo?

MA: Prodávala jsem svá díla přátelům a sousedům ve svém rodném městě Santa Rosa. Můj přítel Jack Leissring, který tam vlastní uměleckou sbírku, pořádal výstavy, místní noviny napsaly článek o mém vzdělání a o penězích, které jsem potřebovala… Lidé kupovali díla v cenách od 25 do 5 000 dolarů. Pracoval jsem na tom celé léto a dostal jsem se na Pratt. Přijetí na Pratt byla velká věc. Také mi během druhého ročníku zvýšili stipendium. Vzhledem k mému statusu jsem byl považován za zahraničního studenta.

LC: A pak přišel magisterský titul na Yale.

MA: Ano. Když jsem absolvovala, můj profesor malby v posledním ročníku mi pomohl s podáním přihlášky na postgraduální studium. Moji učitelé mi také pomáhali s hledáním finančních zdrojů. Všichni na Yale – vedení, učitelé i okolní komunita mě velmi podporovali.

LC: Založila jste program One City Arts, dvoutýdenní program, který poskytoval výtvarné lekce dětem a jejich rodičům v kalifornské Santa Rose. Co vás k tomu vedlo?“

MA: Chtěla jsem poděkovat své komunitě za to, že mi umožnila studovat na vysoké škole. Byla to také reakce na zastřelení Andyho Lopeze, komunita prožívala těžké období, speciálně mládež. Vybrala jsem peníze s pomocí Los Cien – místní latinskoamerické organizace – a dalších neziskových organizací. Program se konal na střední škole Lawrence Cooka a využilo ho 65 dětí a jejich rodičů. Místní obchod s uměleckými předměty a podniky poskytly slevy na pomůcky a na konci každého sezení pohostily mé studenty zmrzlinou a dobrým jídlem. Luther Burbank Center for the arts hostilo závěrečnou výstavu a oslavu a v současné době je to stálý program v Lawrence Cook.

LC: Jednou z věcí, které vám DACA umožnila, bylo cestování, protože příjemci DACA mohou z určitých důvodů požádat o povolení vycestovat do zahraničí. Opustili jste zemi?

MA: Strávil jsem asi měsíc v Itálii. Dostal jsem pozvání od Prattova institutu v Benátkách, abych vedl kurz kresby založený na Tintorettově technice. Také jsem byl ve Florencii a Římě a navštívil jsem přítele, který vede školu na řeckém ostrově Tinos. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem to mohl zažít. Na zpáteční cestě jsem se bála, že se mi nepodaří dostat do USA. Takhle asi funguje strach. Je pro mě velmi těžké vycestovat, musí být pozvání z jiné země nebo renomované instituce, aby to bylo možné.

LC: Proč vám trvalo několik měsíců, než jste požádal o DACA?

MA: DACA jsem získal, když jsem studoval na Yale. Během toho druhého ročníku jsem mohl učit jako studentský asistent Roberta Reeda a pracovat v tiskárně. To mi zajistilo další příjem. S podáním žádosti jsem chvíli vyčkávala, protože jsem měla obavy, nedůvěřovala jsem a bála jsem se poskytnout vládě své informace. nejhorší scénář je, že nás deportují a americké imigrační úřady mají všechny naše informace. Nemám žádný záložní plán, kdyby DACA skončila. Doufám, že vláda současnou situaci napraví.

LC: Jaké jsou výhody DACA?

MA: DACA mi dává dočasnou prevenci před deportací, pracovní povolení a možnost vycestovat z určitých důvodů do zahraničí, i když i nyní se nám doporučuje necestovat, protože bychom mohli uvíznout venku. Imigrační právníci vládě nedůvěřují.

LC: Jak vidíte svou budoucnost, pokud program skončí?

MA: Pokud program skončí, nebudu moci učit na Prattu. To mě bude mrzet – učím ráda. Budu žít z prodeje svých uměleckých děl, jak už to dělám, platím daně a prodávám své umění. Nepotřebuji své papíry, abych mohl v USA podnikat, potřebuji je jen k práci. Myslím, že pokud mě deportují, budu prostě cestovat po světě a nakonec se přestěhuji do Mexika nebo někam jinam. Chci být jen umělcem a nepotřebuji k tomu DACA. V tuto chvíli opravdu nevíme, co se stane. Nevím, jestli vláda podnikne kroky k naší deportaci, ale pokud DACA skončí, pokusím se stát soběstačným jen díky prodeji umění.

LC: S organizací We Make America jste chtěl, aby široká veřejnost pochopila složitost imigračního systému, nemožnost být zdokumentován jako osoba bez dokladů a možnosti umění zabývat se těmito tématy. Jak se vám daří budovat tuto síť umělců? Jak propojujete své umění s aktivismem?“

MA: Byla jsem členkou na prvním setkání, když jsme skupinu dali dohromady. Umělci používají umění, aby pomohli předávat poselství během protestů a akcí, myslím, že je to velmi důležitá skupina, a cítím se inspirována všemi členy. Momentálně v ní nejsem aktivní, protože riziko je pro mě vyšší než pro ostatní členy.

LC: Proč tomu tak je?

MA: Technicky vzato jsem stále bez dokladů. Když se zapleteš do rvačky, můžeš skončit ve vězení a já nechci své rodině přidělávat starosti s tím, že mě budou muset odvézt z detenčního centra. Moji právníci mi řekli, abych byl opatrný, protože můj případ může cokoli ztížit. Nechci, aby se na mě kvůli tomu pohlíželo jako na organizátora lidí nebo skupin. Můj aktivismus musí být pečlivě naplánovaný, jako například kufříková performance, kterou jsme dělali v Santa Rose v roce 2016 – skupina lidí nesla kufry na radnici, veřejné umělecké dílo zobrazující deportaci -, abychom požádali město, aby se stalo útočištěm. Neriskoval jsem, že mě zatknou, městští úředníci o akci věděli. Byla pečlivě vyrobená a cílená.

LC: Jak se zasazujete o svou komunitu?

MA: V současné době spolu se Susan Noyes Plattovou připravuji výstavu s názvem Internalized Borders, která bude k vidění na John Jay College v únoru příštího roku. Na výstavě bude mnoho nových latinskoamerických umělců, se kterými jsem se seznámila. Moje současná tvorba se zabývá identitou, legalitou a migrací. Kromě toho využívám své schopnosti učit umění, abych pomohla svým přátelům, kteří jsou organizátory, při vytváření úspěšnějších protestů a akcí. Myslím, že pokud více lidí v této zemi pochopí, kdo jsme a jak přispíváme k ekonomice a kultuře, pak možná budeme legalizováni. Umění může oslovit zkušenosti a pomoci lidem pochopit a vidět nás a naši lidskost. My – Dreamers – jsme velmi obyčejní lidé. Jsme lidé jako oni.

LC: Jaký máte vztah ke svému mexickému původu?“

MC: Jsem Mexičanka. Miluji umění, jídlo, kulturu a své vzpomínky na ni. Rád bych ji znovu navštívil. Myslím, že jsem v mnoha ohledech dvoukulturní. Mohu se vztahovat a být ve svých dvou světech. Nyní jsem spíše odsud, ale chci se znovu spojit se svým dědictvím. Když emigrujeme, ztrácíme určitou vazbu na svou vlast a kulturu, ale můžeme ji znovu najít prostřednictvím umění a komunity. Zároveň tuto zemi miluji. Je to opravdu můj domov, nechtěl bych být na jiném místě. Jsem hrdá na to, kým jsem, a na své úspěchy.

Tento rozhovor byl upraven a zkrácen.

Prosím, zvažte podporu naší žurnalistiky a pomozte udržet naše nezávislé zpravodajství zdarma a přístupné všem.