Nepřestávejte věřit. Už dlouho jsem ta slova neslyšel.
Nepřestávej věřit. Už dlouho jsem ta slova neslyšel.
Ano, to jsem já. „Prostě holka z maloměsta.“ Pořád jsem ta holka, jen v jiném maloměstě. Ukázalo se, že půlnoční vlak jedoucí kamkoli mě právě vysadil v Lancasteru v Pensylvánii: domově Amišů.
Jakmile jsem z toho vlaku vystoupila a neviděla jediný holý kotník, věděla jsem, že se můj život navždy změní. Vzrušení z neznámého by mělo být polovinou zábavy v životě, ale když je tou neznámou to, jestli do čtvrtého července bude kukuřice „po kolena“, no, může to být trochu zklamání. Můj půlnoční vlak byl ve skutečnosti Amtrak v osm ráno polepený reklamou na „Quilting Bee Club paní Yoderové“. Varovná znamení tam byla.
Ačkoli tento život nebyl plný dobrodružství, v něž jsem doufala, zjistila jsem, že tento život na malém městě přináší svá vlastní vzrušení. A usoudila jsem, že když už jsem v zemi Amišů, dělej to, co dělají Amišové, a nikdy neodcházej! Co na to říct? Ukázalo se, že si potrpím na mléko přímo od krávy a jeden obchod s potravinami na 7 000 čtverečních mil! Navíc se moje nová amišská rodina dobře pobavila nad mou touhou po vnitřní toaletě. Byla jsem tak naivní!
Tato cesta mi každým dnem přirostla k srdci. Jistě, myslela jsem si, že v této fázi svého života budu stát na Times Square se svou jedinou pravou láskou a kochat se velkými světly velkoměsta. Ale procházet se po farmě v kočáře s koněm s mým manželem Abrahamem, který si myslí, že díky svým copům do pasu vypadám jako Boží dítě, je taky docela krásné.
Dospěla jsem k poznání, že život nejsou jen zpěváci v zakouřených místnostech, které voní vínem a levnými parfémy. Je to 48 zpívajících dětí o nedělích v zaprášené stodole, která voní Kristovou krví a čerstvě uloženým hnojem. Neříkám, že je to lepší nebo horší. Jen jiné.
Víte, co se říká – někdo vyhraje, někdo prohraje. Ale neřeknou vám, že někteří nevyhrají ani neprohrají. Někteří skončí navždy při hře zvané Big Ol‘ Basket, která zahrnuje proutěný koš, trochu příze a pravou botu nejzlobivějšího dítěte na farmě. Je to zábavné a zároveň matoucí.
Když jsem naskočil do toho vlaku, žil jsem v osamělém světě. Ale teď, o dvě desetiletí později, žiju na farmě doslova s padesáti dalšími lidmi a dvanáct z nich jsou moji vlastní potomci. Jak můžete být osamělí, když vám společnost dělají Jedediáš, Eli, Bét, Samuel, Abigail, Abram, Hana, Jákob, Rút, Izák, Jonáš a Ezechiel! Nemluvě o malém Izmaelovi na cestě! Sbohem, cizí lidé čekající nahoře a dole na bulváru, ahoj, 32 nejbližších členů mé rodiny, kteří čekají za dveřmi koupelny, zatímco já rodím ve vaně.
Předtím jsem v noci hledala jen pomocí pouhých pouličních lamp. Teď už vím, že mým problémem nebylo hledání, ale používání elektřiny k tomu, abych viděla svou budoucnost. Teď už tomu rozumím. Nic se nevyrovná tomu, když si čtu Bibli při slabé olejové lampě. Nepotřebujete elektřinu, abyste viděli světlo.
Přestal jsem věřit? To bych neřekl. Jen teď věřím v jiné věci. Život je složitější než vložit svou budoucnost do rukou dvacetidolarové jízdenky na vlak. Není to o touze po vzrušení. Jde o to podívat se do svého nitra a zeptat se „co opravdu chceš?“ a pak to odsoudit jako pokušení od ďábla. Není to o tom žít pro sebe a všechny své světské touhy, jako je Facebook a 4 dvojité Daveovy hamburgery od Wendy za 4 dolary. Je to o tom ovládnout každou sobotu od 10 do 15 hodin trh „Malého farmáře“ jako vynikající stavitel kůlny a hrdý člen klubu Quilting Bee paní Yoderové. A hlavně je to o vědomí, že rodina je na prvním místě a že házení kostkami je hazard, což je hřích.
Už nečekám, až bude noc pokračovat a pokračovat a pokračovat. Nyní vím, že můj život bude pokračovat dál a dál a dál a dál. A až zemřu, bude pokračovat dál a dál a dál.