Záměr: Záměrem tohoto díla je vyprávět Douglassův příběh o tom, jak se naučil číst a psát. Dílo vypráví o potížích a následcích, které Douglassovi čtení a psaní přineslo.

Styl: Douglassův esej má zjednodušený styl. Jeho věty jsou velmi přímé a výstižné; není těžké rozluštit, co se snaží říci. Svůj esej například začíná slovy: „Žil jsem v rodině mistra Hugha asi sedm let. Během této doby se mi podařilo naučit se číst a psát,“ (260). Jedná se o poměrně krátké věty, z nichž každá směřuje přímo k věci. Douglass neuvádí přehnané obrazy a popisy, ale uvádí jich právě tolik, aby si čtenář mohl představit, co prožíval. Svou milenku popisuje jako „zbožnou, vřelou a s něžným srdcem“ (260). Tento popis odpovídá jeho přímému a jednoduchému stylu, ale nabízí dostatek informací, aby si čtenář mohl představit, jaký typ ženy tato milenka byla. Douglass v celém eseji používá vznešenou dikci, což mě překvapilo vzhledem k tomu, že byl bývalým otrokem. Používá slova jako „zbožný“, „nespokojenost“, „zrádný“ a „tak“. Tato slova pomáhají ukázat, jak vzdělaný Douglass skutečně byl. Styl této eseje se mi opravdu líbil; byl jednoduchý a srozumitelný, ale zároveň ukazoval, že Douglass byl vzdělaný člověk.

Citace: „Douglass byl vzdělaný člověk: „Ve chvílích agónie jsem záviděl svým spoluotrokům jejich hloupost,“ (262). Tento citát mě překvapil. Vždycky jsem si představoval, že každý otrok bude chtít umět číst a psát, a nenapadlo mě, že by to mohlo být něco negativního. Tento citát mě přiměl přemýšlet o otrocích a o emocích, které museli prožívat, jinak. Douglass v tomto citátu používá silná slova, například „agónie“ a „záviděl“. To, že závidí ostatním otrokům jejich nedostatek znalostí, je pro něj nesmírně silné; lidé by měli usilovat o znalosti, ne o hloupost. Jasně vyjadřuje bolest a břemeno, které mu gramotnost přinesla. Dozvěděl jsem se, že gramotnost umožňuje otrokům nahlížet na jejich „ubohý stav, bez nápravy“, (262). Gramotnost Douglassovi odhalila, jak strašný je jeho stav. Vědění je moc a v tomto případě způsobilo Douglassovi nesmírnou bolest. V tomto citátu je také přítomen patos. Jeho silná slova odhalují jeho bolest a způsobují, že čtenář s ním soucítí. Tento citát podporuje záměr díla; odhaluje potíže a břemeno, které na Douglasse kladlo čtení a psaní.

Uspořádání: Tento esej je vyprávěn prostřednictvím řady příběhů o Douglassově životě. Jde v chronologickém pořadí; příběh začíná tím, že měl touhu číst, a končí tím, že se naučil psát. Douglass provádí své posluchače událostmi, které mu pomohly naučit se číst a psát. Začal tím, že si prohlížel noviny svého pána, pak se spřátelil s bílými chlapci a učil se od nich, dále začal číst knihy a nakonec našel způsob, jak se naučit psát. Douglass se na konci svého eseje zmiňuje o tom, že se scházel s chlapci, o kterých věděl, že umějí psát, a pořádal s nimi soutěže v psaní. Také kopíroval to, co napsal jeho učitel, a svému publiku říká: „Tak se mi po dlouhém, únavném úsilí po celá léta konečně podařilo naučit se psát,“ (264). Douglassovy znalosti v průběhu času postupují, a jak se stává vzdělanějším, publikum vidí, že se stále více trápí se svou současnou situací. Tím, že Douglass napsal tento esej formou příběhu, účinně propojuje čtenáře se svým životem a bere je na cestu, kterou prožíval on.

-Vanessa Petranek

Douglass využívá paradoxu, když hovoří o tom, co mu poskytlo učení se číst a psát. Nazývá to požehnáním i prokletím. Říká, že naučit se číst a psát bylo požehnáním, protože se mohl dozvědět o světě kolem sebe a o tom, co skutečně znamená být otrokem. Mohl se dozvědět více o abolicionistickém hnutí a o tom, zda došlo k nějakému pokroku směrem k osvobození otroků. Douglass ve své eseji říká: „Četba těchto dokumentů mi umožnila vyslovit své myšlenky a setkat se s argumenty, které byly předloženy na podporu otroctví…“. (262). V témže odstavci Douglass čtenáři prozrazuje, jak pro něj bylo čtení zároveň prokletím. Uvědomil si, jak je skutečně bezmocný, a nakonec byl stále jen otrokem. Schopnost číst nic nezměnila na tom, že byl stále předurčen k tomu, aby byl doživotním otrokem. Na vysvětlenou hněvu, který pociťoval, Douglass říká: „…občas jsem měl pocit, že naučit se číst bylo spíše prokletím než požehnáním. Poskytlo mi pohled na mé bídné podmínky, aniž by mi poskytlo nápravu.“ (Douglass 262). Čtení mu umožnilo vidět problémy, které se ve světě děly, ale nedalo mu schopnost s tím něco dělat.

Douglass začíná tuto esej anekdotou o rodině, které sloužil, když byl malý chlapec. Anekdota dále vypráví o tom, jak ho jeho paní začala učit číst. Tato anekdota je tak silná, protože nám ukazuje Douglassovo první setkání s knihou. Tím začíná jeho cesta k tomu, aby se naučil číst a psát. Ve zbytku eseje Douglass vypráví příběhy ze svého dětství. Jeden z příběhů vypráví o tom, jak obelstil malé bílé chlapce, aby ho naučili psát. Douglass se s nimi vsadil, že umí psát stejně dobře jako oni. Napodobováním chlapců se pak učil psát různá písmena. Všechny tyto malé příběhy posilují jeho esej a dávají publiku pocit sounáležitosti s ním.

Douglass má étos, protože je jedním z nejznámějších černošských abolicionistů. Je známý pro svou práci s abolicionisty a pro všechny své různé spisy. Má několik dalších slavných děl, z nichž jedno je „Co je pro otroka čtvrtý červenec?“. Má také étos, protože byl mnoho let otrokem, takže předsudky zažil na vlastní kůži. Všechna jeho díla jsou popisem toho, co zažil jako otrok, z první ruky, což mu dodává nesmírnou důvěryhodnost.

-Megan Rossová

Douglass začíná svůj esej popisem své paní, která ho dříve učila číst a psát, ale pak „nejenže přestala poučovat , ale postavila se proti tomu, aby ji poučoval někdo jiný“ (260). Douglass píše: „Je však třeba o mé paní říci, že tento způsob zacházení nepřijala okamžitě. Zpočátku jí chyběla zkaženost nezbytná k tomu, aby mě uzavřela do duševní temnoty. Bylo přinejmenším nutné, aby prošla určitým výcvikem v uplatňování nezodpovědné moci, aby se vyrovnala úkolu zacházet se mnou jako se surovcem“ (260). Douglass tím dává do kontrastu to, že se naučil číst a psát, a to, že se ona „naučila“ zacházet s ním jako s otrokem – předtím se k němu chovala tak, „jak předpokládala, že by se jeden člověk měl chovat k druhému“ (260), ale pod vlivem svého manžela a poté, co získala otrokářské zkušenosti, začala být k Douglassovi krutá. Douglass svůj názor dokládá silnými slovy, která používá, jako jsou „zkaženost“, „duševní temnota“, „nezodpovědná moc“ a „surovec“.

Mezi anekdotami Douglass píše: „Bylo mi už asi dvanáct let a myšlenka, že budu doživotním otrokem, začala těžce doléhat na mé srdce.“ (261) V tomto bodě se tón eseje mění a popisuje tíhu Douglassovy gramotnosti. Tato věta je důležitá zejména proto, že je děsivá. Dozvídáme se o životě dospělých otroků, ale zapomínáme, že byli dětmi, a toto vědomí, že život člověka skutečně nemá žádné vyhlídky, stačí k tomu, aby zničilo jeho dětství.

Douglass popisuje, jak ho tížila naděje na svobodu: „Nyní se objevila svoboda, aby už navždy nezmizela. Byla slyšet v každém zvuku a vidět v každé věci. Byla stále přítomná, aby mě trápila pocitem mého ubohého stavu. Nic jsem neviděl, aniž bych ji viděl, nic jsem neslyšel, aniž bych ji slyšel, a nic jsem necítil, aniž bych ji cítil. Dívalo se z každé hvězdy, usmívalo se v každém klidu, dýchalo v každém větru a pohybovalo se v každé bouři“ (263). Tento citát je krásný, ale melancholický. Popisuje nezlomnost Douglassovy naděje, která je pozitivní, ale také negativní, protože její vytrvalost je pro něj mučivá, protože je to naděje, o níž cítí, že jí nikdy nemůže dosáhnout. Douglassovo opakované použití paralelismu v tomto citátu dramatizuje a zdůrazňuje jeho pointu.

-Sophia Dahlquist

.