Horský jedlovec se obvykle vyskytuje na chladných, zasněžených subalpínských stanovištích, kde roste pomalu, někdy dosahuje stáří více než 800 let. Stromovití jedinci, kteří mají až do vysokého věku (300 až 400 let) úzce kuželovité koruny, a keřovité krumholce na chladných, větrných stanovištích v blízkosti hranice lesa zkrášlují horskou krajinu. Oblasti obývané horským bolehlavem mají obecně chladné až studené přímořské klima, které zahrnuje mírné až studené zimy, krátké, teplé až chladné vegetační období a mírné až vysoké srážky.
Nejlépe se horský bolehlav vyvíjí na kyprých, hrubě strukturovaných, dobře odvodněných půdách s dostatkem vláhy a v Britské Kolumbii na husté a velmi kyselé organické hmotě a tlejícím dřevě. Dostatečná půdní vlhkost se zdá být důležitá zejména v Kalifornii a Montaně, kde je letní sucho nejvýraznější.
Horský bolehlav roste na většině půdních tvarů, ale jedinci se obvykle nejlépe vyvíjejí ve smíšených lesních porostech na chráněných svazích nebo v remízcích. Od jihu Britské Kolumbie na jih roste strom lépe na severních expozicích. Preference relativně vlhkých a chladných stanovišť se zřejmě stává nutností s tím, jak se klima v západní Montaně stává více kontinentálním a ve střední Sierra Nevadě více mediteránním v těchto krajních oblastech jeho výskytu. V těchto lokalitách roste bolehlav horský obvykle v izolovaných populacích v severně orientovaných roklích a cirkových kotlinách, kde se hromadí sníh a může se udržet dlouho do léta.
Bolehlav horský je přizpůsoben stanovištím s dlouhotrvajícími sněhovými pokrývkami. Na jaře transpirovaly horské jedlovce vyrůstající přes 2 až 4 m sněhu, zatímco blízké borovice bělokoré transpirovaly, až když se půda pod nimi zbavila sněhu. Horský bolehlav je dobře přizpůsoben k tomu, aby se vyrovnal s velkým zatížením sněhem a ledem, s pevnými větvemi a převislými větvemi, které snadno odhazují sníh.
Horský bolehlav je tolerantní k zastínění a jiným formám konkurence. Je tolerantnější než všechny jeho příbuzné druhy s výjimkou jedle bělokoré, jedlovce západního a cedru aljašského. Horský bolehlav je na většině svých stanovišť považován za méně významný klimaxový druh; na ledovcových morénách v Britské Kolumbii a na Aljašce je však pionýrským druhem. Jedle bělokorá je hlavním klimaxovým druhem v mnoha společenstvech horských jedlobukových lesů v Britské Kolumbii a Washingtonu a v severním Oregonu. Aljašský cedr, západní červený cedr a západní jedlovec jsou na některých lokalitách klimaxovými společníky. Horský jedlovec je častěji hlavním klimaxovým druhem v pásmu horského jedlovce jižně od středního Oregonu, kde se jedle bělokorá nevyskytuje.
Horský jedlovec často nahrazuje borovici lesní nebo jedli subalpínskou, pokud tyto druhy pionýrsky rostou na sušších stanovištích. Má také tendenci nahrazovat smrk Engelmannův, pokud se tyto dva druhy vyskytují společně, pravděpodobně proto, že jedlovec je schopen lépe odolávat alelopatickým účinkům smrku než ostatní přidružené druhy.