Nebo jste blaženě nevědomý?
Znalost slova, které popisuje váš emoční stav, může mít dva účinky. Zaprvé vás může přimět k myšlence, že nejsem sám. Musí existovat tisíce lidí, kteří se cítí stejně jako já, aby pro to vymysleli slovo.
Druhou reakcí pak může být: Nejsem sám. Myslel jsem si, že prožívám něco individuálního a jedinečného, ale ukázalo se, že jsem stejný jako všichni ostatní.
Nevím, která z nich je lepší. Většina lidí se nechce cítit jako pouhé číslo. Jsme především jednotlivci s individuální identitou a bojujeme za své individuální svobody.
Ale také nacházíme útěchu v příslušnosti k něčemu většímu, než jsme my sami, ať už je to rodina, náboženství nebo národ. Žádný člověk není jedinečnou, oddělenou entitou; všichni jsme definováni svými vztahy s ostatními.
Zjistit, že nejste jediní, kdo trpí úzkostí, je užitečné. Potvrzuje to, že s vámi není „něco v nepořádku“. Díky tomu si uvědomíte, že pocit úzkosti je normální součástí lidského bytí a vyslechnutí zkušeností jiných lidí vám může pomoci získat potřebnou podporu.
Podle odhadů trpí úzkostnou poruchou 300 milionů lidí na celém světě. Mnoho příznaků bude u každého trpícího podobných – obavy, neklid a nervozita, tenzní bolesti hlavy, závratě, sucho v ústech – ale to neznamená, že každý jednotlivý stav není individuální.
Lítost je jedno z těch údajně „nepřeložitelných slov“, podobně jako saudade v portugalštině nebo hygge v dánštině. Je české a znamená něco ve smyslu „úzkost vyplývající z ostrého vědomí vlastní bídy“.
Jazykovým kořenem slova lítost je sloveso litovat s významem „litovat nebo litovat“. Z kulturního hlediska lze říci, že jeho kořeny sahají do období druhé světové války, během níž bylo mnoho českých území pod nacistickou kontrolou. Brutální okupace spolu se stejně krvavým osvobozením způsobily velké utrpení milionům Čechů, kteří by si své utrpení až příliš dobře uvědomovali.
Lítost je zároveň kolektivním i individuálním utrpením. Vidět utrpení druhých nám může způsobit velkou trýzeň, i když nás samotných se to netýká. Ačkoli však prvotní příčina lítosti může být kolektivní, je to právě poznání účinku tohoto utrpení na jednotlivce, které tento pocit podněcuje. Český spisovatel Milan Kundera jej definuje jako,
stav trýzně způsobený náhlým pohledem na vlastní bídu
Zajímavé je, že Kundera zde zdůrazňuje nečekané zjištění naší bídy. Ta v nás může bublat už léta, ale to, co vyvolává pocit lítosti, je náhlé zjištění, že věci nejsou takové, jaké bychom je chtěli mít.
Přiznání si našeho utrpení
Jeho definice vyvolává mnoho otázek. Zaprvé, trpíme, když nevíme, že trpíme? A navíc, způsobuje poznání našeho utrpení, že trpíme více nebo méně?“
Odpověď na první otázku zřejmě závisí na našem pojetí racionálního a instinktivního poznání. Můžeme si všimnout, že něco necítíme správně, aniž bychom tuto informaci logicky zpracovali. V mnoha východních kulturách se skutečně klade větší důraz na emocionální porozumění než na racionální poznání.
Můžeme si tedy jistě uvědomovat bolest, aniž bychom ji logicky zpracovávali a uznávali. Když si náhle uvědomíme neštěstí, které zahaluje naši existenci, prožíváme lítost.
Společné sdílení smutku může být jedním ze způsobů, jak se vyrovnat s tragickými událostmi. Například Den památky obětí holocaustu nám umožňuje nejen truchlit nad 17 miliony obětí nacistického režimu, ale také se sejít, abychom společně sdíleli utrpení způsobené tak strašlivou skvrnou na lidských dějinách.
Individuálně můžeme být zdrceni bolestí a utrpením, které si lidstvo způsobilo – a stále způsobuje -. Může být těžké se s tím vyrovnat o samotě a může to vést k ochromující depresi.
Bolesti se nemůžeme zbavit tím, že se o ni podělíme s ostatními. Ale větší uvědomění si utrpení může zabránit onomu náhlému uvědomění, které vede k lítosti.