Byl to výprask zimy. Scéna: deset metrů čistého, koule drásajícího Pipe. Přesně 80 surfařů tam lezlo jeden přes druhého na sety, zatímco fotografové stáli rameno na rameni za 100 stativy a pálili královské výkupné Fuji Velvia. Braden Dias tam byl na svém obvyklém místě na vrcholu potravního řetězce.

Business as usual.

Pak to nějaký nebohý, šílený blázen pořádně zkazil.

Jsou lidé, ke kterým na Pipeline absolutně nezapadnete, nebo s nimi dokonce nepádlujete na stejné vlně, a Braden je jedním z nich. Tenhle ding-dong, Brazilec, si neudělal domácí úkol. Na osmimetrové obludě Bradenovi nacpal prdel a odstartoval, když Braden zdolával silný barel. V domě Volcom na pláži vypuklo šílenství. Začala se ozývat pověstná píšťalka, která signalizovala velký faul v sestavě. Kala a několik dalších kluků vyběhlo z domu Volcom a vytáhli toho chlapa z pobřeží. Tomu muži vylézaly oči z hlavy. Prosil o slitování. Dneska ne, kámo. Kala, který se v placené televizi díval na profesionální wrestling, chlapa zvedl a dvakrát s ním praštil do písku. Pak mu zasadil bolestivý úder, který chlapa vymrštil z nohou a poslal ho zpátky do písku. Fotografové to žrali (i když Kala později obvolal všechny časopisy a řekl jim, ať nic neotiskují). Turisté byli zděšeni. Když jsem stál na pláži připravený vypádlovat, měl jsem najednou výhrady ke vstupu do brutální arény. Ale víte co? Po zbytek roku jsem na Pipeline příliš mnoho výsadků neviděl. Zdá se, že obětní beránek dal všem najevo, jaké následky bude mít vycpání jednoho z chlapců. Říká o té epizodě Kala: „Chci jen, aby lidi věděli, že proti Brazilcům nic nemám. Mám jen problém s hloupými lidmi, kteří ohrožují mé přátele.“ Budete s tím polemizovat? Fyzicky není Kala žádný velký chlap. Měří pár centimetrů pod dva metry a na váze má 75 kg. Na tuto kostru je však nabalena síť provazců šlach a svalů a postoj připomínající skálu, který pochází přímo ze sopek, jež vytvořily Havajské ostrovy. Je pokrytý tradičními i netradičními tetováními a působí impozantně. Ale není to tetování, co ji dělá. Jsou to jeho černé oči. Ten chlap má pohled, který podlamuje kolena a způsobuje motýly v žaludku. Pokud mi nevěříte, vypádlujte na V-Landu a požádejte ho o zamávání. Kdysi jsem měl z Kaly Alexandera iracionální strach. Iracionální proto, že byl vždycky zdvořilý, když jsem ho viděl na severním pobřeží. Ať už dělal u dveří na domácích večírcích a staral se o to, aby se všichni dobře bavili, řídil show v nechvalně proslulém domě Volcomu nebo uklízel frontu bláznů a idiotů na Pipeline, Kala byl v pohodě. Ale jednou se to stalo… Bylo to brzy ráno, v uličce mezi Pipeline a Ehukai, první den Hansen Energy Pro, který se konal na Pipe. Protože Pipe byla lCHo-12 stop plus a vypadala naprosto smrtelně, bylo ve vzduchu cítit napětí a obavy. Johnny Boy Gomes, s oholenou hlavou a váhou blížící se 120 kg, chodil kolem a zíral na každého, kdo se na něj odvážil podívat. Atmosféra byla tíživá. Když jsem přicházel po silnici, uviděl jsem něco, o čem jsem si myslel, že je to auto mého kamaráda, a udělal jsem na něj divný obličej – víte, prolomit ledy, odlehčit náladu v tak bláznivém dni. Podle tónovaných skel a nálepek Da Hui jsem měl poznat, že to není Benjiho auto, ale auto hlavního vymahače na North Shore, někoho, na koho se blbě netváříte – Kala Alexandera. Kala dupla na brzdy a začala ječet.
„Cože, ty zmrde? Na co čumíš?“ Šel jsem rychleji, schoval se za strom, sundal si tričko, přehodil si čepici a neohlížel se. Naštěstí pro mě se blížila vedra a on neměl čas sáhnout mi do hrudi a vyrvat mi bušící srdce.

Na Havaji ani nikde jinde na světě, kde jsou vlny dost dobré na to, aby se o ně dalo bojovat, nejsou posilovači nic nového. Znáte jejich jména: Johnny Boy, Dane Kealoha, Sunny, seznam je plný chlapů, se kterými se nesereš. Bez těchto typů by byly vlny jako Pipeline, už tak dost přeplněné a nebezpečné, zamořené bláhovými začátečníky, honiči a rádoby jezdci. Vymahači jsou nutní, takže se s nimi můžeme naučit žít.

Tento rozhovor jsem nahrál na US Open v Huntington Beach v Kalifornii, kde se na surfu potkávají silikonové kozičky, pitbulové, skinheadi a další odpad kalifornské společnosti. Světovému šampionovi Andymu Ironsovi, kterého normálně obtěžovalo moje otravování, se na tváři objevil obrovský úsměv, když jsem mu řekl, že dělám rozhovor s Kalou. Andy to asi řekl nejlépe. „Kala je dobrý člověk, kterého máš na své straně.“

Kdy ses narodil?
20. března 1969. V roce největšího vlnobití všech dob.

Kde bydlíš?
Bydlím v domě pro hosty Eddieho Rothmana (původního vymahače z North Shore). Bydlím přímo pod Kaiborgem (kamarád z Kauai a bojovník v těžké váze jui-jitsu Kai Garcia). v oblasti Sunset Beach.

Takže se tam s vámi moc nepáře?
Přesně tak. V naší čtvrti se nikdo nesere. Eddie a Makua bydlí v předním domě a s těma se ti nechce vyjebávat. Máme pěkně těžkou čtvrť a máme ji pod zámkem.

Jak kluci z Kauai ovládli North Shore?
Na Oahu. je to glamour. Lidi dostávají sponzory, jsou tam groupies a tak. Vyrostli jsme na Kauai a děláme to, protože nás to baví. Takže jsme hladoví. Přijedeme na Oahu a vidíme všechny ty produkty zdarma, všechny ty sračky, a jsme prostě unešení a plně toho využíváme. Naše mentalita je prostě tvrdší, hladovější, opravdovější. Surfovali bychom, i kdyby tam nebyly peníze, kamery ani holky. Proto si myslím, že Bruce a Andy to prostě zabíjejí, protože to dělají rádi. Přijedeme na Oahu a jsme jako děti v cukrárně, je to jako Hollywood. Stojíme si za svými zásadami. Nejsme pozéři, tím nechci říct, že kluci v Qahu jsou pozéři, je to prostě takový mainstream. Možná je to něco ve vzduchu nebo ve vodě. Všichni moji kamarádi jsou blázni. Všichni moji kluci z Kauai jsou vážně vyklepaní.

Musím souhlasit.
Ještě jsi je všechny nepotkal, Justine. Sakra, podprsenko, jsou tam pěkně šílení zmrdi. A víš co? Nějací další přicházejí. Tahle zima bude šílená.

Takže ty jsi kapitán týmu Da Hui?
Ano, jsem kapitán týmu Da Hui. nejznámějšího surfařského gangu na ostrovech (napůl žertuje/většinou to myslí vážně).

Pamatuješ si na svou první rvačku?
Jednu z prvních rvaček si pamatuju asi ve druhé třídě. Jeden kluk byl dvakrát větší než já a myslím, že se zařadil do řady nebo tak něco. Když jsme vyrůstali, moc jsme toho neměli, byli jsme chudí. Kvůli tomu jsem o sobě měl nízké mínění, takže mi bylo jedno, jestli jsem vyhrál, nebo prohrál. Prostě jsem se pral. Ale díky tomuhle přístupu jsem se v tom zlepšil a dostal jsem se do více práv a získal více zkušeností. Další věc je, že jsem v tom byl dobrý, takže jsem se moc lidí nebál. Raději jsem chodil ven a bavil se, potkával pěkné mladé dámy, víte, užíval jsem si večer. Ale někdo musí zakročit, když na tom záleží, zvlášť když jsou moji přátelé v nesnázích nebo někdo ohrožuje jejich bezpečnost. Nebudu se držet zpátky.

Přivedl tě někdy takový způsob myšlení do nějakého průšvihu?
Jo, trochu ano. Ale zjistil jsem, že pokud máš pravdu, mnohokrát se věci vyřeší. Pořád se učím být jako člověk disciplinovanější. Každý se stále učí. Každý den svého života se člověk učí. Dělám chyby, ale momentálně mi nic nepřerůstá přes hlavu – nemám žádné soudní spory. Jen se snažím podporovat své děti. Dávám každému šanci.

Celý článek v časopise Stab – číslo 01 – březen / duben 2004
Příběh napsal Justin Cote.

.