Passerina amoena

Lazuli Bunting, zřejmě pojmenovaný podle drahokamu lapis lazuli, jehož barva je podobná kapuci dospělého samce, se vyskytuje na většině západu Spojených států a jihozápadě Kanady. Samci získávají svůj individuálně charakteristický zpěv již na počátku první hnízdní sezóny tím, že do svého nového zpěvu začleňují části zpěvu starších teritoriálních samců z okolí. Výsledkem tohoto kopírování písní je sousedský dialekt podobných písní na jedné lokalitě (Greene et al. 1996).

DISTRIBUCE. Během terénních prací v rámci projektu TBBA v letech 1987-1992 nalezli dobrovolníci jednotlivé pravděpodobné a možné lokality hnízdění lazulíka v Panhandle a další pravděpodobnou lokalitu (latilong-quad 31097-B6) jižněji a východněji. Seyffert (2001) uvádí jen málo záznamů o hnízdění tohoto zajíčka v Texasu a popisuje ho jako vzácného letního obyvatele Panhandle, kde došlo k většině hnízdění.

Většina hnízdění tohoto druhu se vyskytuje v nízkých až středních nadmořských výškách pacifického pobřeží od Britské Kolumbie na jih po severní Baja California a na východ po západní Severní Dakotu a Colorado (Righter 1998, Sauer et al. 2005). Zimuje v západním Mexiku od Sonory po Oaxaku (Howell a Webb 1995).

PŘÍPADNÝ VÝSKYT. Severně táhnoucí pěnice lazuli se v Texasu vyskytují především v oblastech Trans-Pecos, Panhandle a South Plains od 13. dubna do 25. června, přičemž většina z nich je přítomna od začátku dubna do konce května. Pěnice lazuli se vracejí od 7. srpna do 24. října, většinou před polovinou září. V zimě je tento druh vzácný až velmi vzácný (Oberholser 1974, Lockwood a Freeman 2004).

Hnízdní prostředí. V Coloradu, které je nejbližším státem s údaji o hnízdním biotopu břehulí, hnízdí tento druh především v lužních lesích (42 %) a přibližně stejné procento v křovinatých oblastech v nadmořských výškách mezi 1700 a 2100 m (5500-7000 stop). Mezi typické keře těchto biotopů patří horský mahagon, serviceberry, vrba a třešeň (Righter 1998).

V západní Montaně bylo 95 % ze 109 hnízd ve vzdálenosti do 1 m od země v husté vegetaci s využitím nejrůznějších keřů. Hnízdo je obvykle umístěno ve vidlici větve a podepřeno několika stonky, často na okraji keře. Samice si vybírá místo a staví otevřenou misku z listů, hrubých travin, kořínků a proužků kůry a často ji zvenčí obaluje hmyzím nebo pavoučím hedvábím. Hnízdo je vystláno jemnými travinami, kořínky a zvířecími chlupy. Vnější průměr hnízda je 8-11,5 cm, vnitřní průměr 4-7 cm, výška 4,4-9,4 cm a hloubka hnízda 3-5,5 cm (1,2-2,2 palce; Greene et al. 1996).

Samice obvykle snáší 3-4 (rozmezí 1-6) hladká, mírně lesklá, bledě modrá až bledě zelenomodrá vejce (k nerozeznání od vajec blanokřídlých (P. cyanea). Samice inkubuje vejce 11-14 dní. Většina mláďat se vylíhne 9-11 dní po vylíhnutí. Míra parazitismu hnědáska chocholatého (Molothrus ater) se pohybuje v rozmezí 0-100 % v závislosti na geografické oblasti a vzdálenosti od hnízdiště hnědáska chocholatého (Harrison 1979 Greene et al. 1996).

STATUS. Zajíc lazurový je v Texasu velmi vzácný hnízdící druh, ale vzácný migrant přes oblasti Trans-Pecos, Panhandle a South Plains (Oberholser 1974, Lockwood a Freeman 2004). Údaje z 502 tras Breeding Bird Survey v západní části Severní Ameriky neposkytují statisticky významný odhad trendu za poslední čtyři desetiletí, ale naznačují, že populace je v tomto období zhruba stabilní (Sauer et al. 2005). To naznačuje, že se tento zajíc bude v Texasu na jaře a na podzim vyskytovat ještě minimálně několik let. Text: Robert C. Tweit (2006)

Citovaná literatura:
Greene, E., V R. Muether a W. Davison. 1996. Zajíc polní (Passerina amoena). InThe birds of North America, No. 232 (A. Poole a F. Gill, eds.). The Birds of North America, Inc., Philadelphia, PA.

Harrison, H. H. 1979. A field guide to western birds‘ nests [Terénní průvodce po hnízdech západních ptáků]. Houghton Mifflin, Boston, MA.

Sauer, J. R., J. E. Hines, and J. Fallon. 2005. The North American Breeding Bird Survey, results and analysis 1966-2005 (Průzkum hnízdících ptáků v Severní Americe, výsledky a analýza 1966-2005). Verze 6.2 2006. USGS Patuxent Wildlife Research Center, Laurel MD < http://www.mbr-pwrc.usgs.gov/bbs>

Seyffert, K. D. 2001. Ptáci texaského Panhandlu. Texas A&M University Press, College Station

.