„Existuje staré přistěhovalecké rčení přeložené do mnoha jazyků, které říká: ‚Amerika láká, ale Američané odpuzují,'“ říká Alan Kraut, profesor historie na Americké univerzitě ve Washingtonu. si zaslouží ohlédnutí do doby před 100 lety, kdy Kongres přehlasoval prezidentské veto a schválil imigrační zákon z roku 1917, nejrozsáhlejší verzi tohoto typu legislativy, jakou kdy země vytvořila.
Spojené státy se vždy potýkaly s tím, jak podporovat pluralismus a zároveň chránit své občany – a boj před sto lety nebyl jiný.
V letech, které vedly k přijetí zákona, proudily do USA miliony přistěhovalců z Evropy, jen v roce 1907 jich přes Ellis Island prošlo 1,3 milionu. V tomto období imigranti vyplňovali mezery v rodící se průmyslové ekonomice a tvořili většinu pracovníků v pensylvánských uhelných revírech, chicagských skladištích a newyorských oděvních továrnách. Kongres, který jednal na základě desetiletí trvajících xenofobních a ekonomických obav a vznikající „vědy“ eugeniky, se však na věc díval jinak. Mnohokrát se pokoušel přijmout zákony, které by omezily příliv lidí z Evropy; pětkrát byla ve Sněmovně reprezentantů a čtyřikrát v Senátu schválena složka testu anglické gramotnosti, ale dvakrát ji vetovali prezidenti Cleveland a Taft. Test byl součástí zákona z roku 1917, stejně jako rozšíření seznamu „nežádoucích osob“, který zahrnoval epileptiky a politické radikály. Zákon také ukládal každému dospělému přistěhovalci daň ve výši 8 dolarů (dnes asi 160 dolarů) a zakazoval vstup všem přistěhovalcům z „asijské zóny“.
Kongres v roce 1916 hlasováním přehlasoval veto zákona prezidentem Wilsonem. Sám Wilson se k přistěhovalectví stavěl nejednoznačně, když předtím prohlásil: „Necháme naše dveře dokořán, aby ti, kdo o tuto věc usilují z končin země, mohli přijít a užívat si jí.“ Souhlasil však i s některými ustanoveními zákona a chybu našel hlavně v jednom jeho aspektu: „Nemohu se zbavit přesvědčení, že test gramotnosti představuje radikální změnu v politice národa, která není v zásadě opodstatněná.“
Alabamský kongresman John L. Burnett, který byl předsedou sněmovního výboru pro imigraci a naturalizaci, znovu několikrát předložil součást zákona týkající se gramotnosti. Burnett také tvořil část Dillinghamovy komise, čtyřletého vyšetřování přistěhovalectví, které skončilo v roce 1911 a dospělo k závěru, že přistěhovalci z jižní a východní Evropy představují vážnou hrozbu pro americkou společnost.
Zákon z roku 1917 navazoval na předchozí právní předpisy, včetně zákona o vyloučení Číňanů z roku 1882 a gentlemanské dohody z roku 1907, což byl neformální systém regulace přistěhovalectví z Japonska. Velká část odůvodnění tohoto cíleného vylučování – zejména Asiatů – byla založena na rasismu a pochybné pseudovědě eugenických badatelů, jako byl Madison Grant, který v roce 1916 napsal knihu The Passing of the Great Race.
„Připustit neměnnou diferenciaci rasy v jejím moderním vědeckém významu znamená nevyhnutelně připustit existenci nadřazenosti u jedné rasy a podřadnosti u jiné,“ napsal Grant. „Anglosaská větev nordické rasy se opět ukazuje jako ta, na níž musí národ hlavně záviset, pokud jde o vůdcovství, odvahu, loajalitu, jednotu a harmonii jednání.“
Bylo to tak rozšířené přesvědčení, že se Spojené státy staly jedním z nejsilnějších národů v historii. Surgeon General a vedoucí členové Public Health Services (k jejichž povinnostem patřily lékařské kontroly cestujících vyloďujících se na Ellis Island) se v roce 1914 veřejně hlásili k eugenice.
„Eugenika byla něco, o čem velmi chytří a inteligentní lidé mluvili stejným způsobem, jako my mluvíme o genetickém inženýrství,“ říká Kraut. Zastánci eugeniky prosazovali „sňatkové vzorce a sterilizaci, aby ti nejlepší lidé, jak je definovali, prosperovali a měli hodně dětí, a tím by se společnost zlepšila.“
Zkouška gramotnosti sice nebyla tak přímým zákazem jako asijská zakázaná zóna, ale také měla své kořeny v eugenice a touze po „nadřazeném stavu“. Původní verze testu gramotnosti vyžadovala přečtení a napsání krátkého úryvku z americké ústavy. Byl však pozoruhodně neúspěšný při vylučování nově příchozích. Ve své skutečné podobě test vyžadoval pouze přečtení krátkých úryvků v libovolném jazyce, a pokud byl muž gramotný a jeho žena a děti ne, všichni přesto získali přístup do země. Zastánci věřili, že by to snížilo počet nově příchozích (hlavně z východní a jižní Evropy) o více než 40 procent. Ve skutečnosti bylo z 800 000 přistěhovalců v letech 1920-1921 na základě gramotnosti vyloučeno pouze 1450 osob.
Zčásti proto, že se zákonu nepodařilo vyřadit z proudu přistěhovalců větší počet osob, byl v roce 1921 zaveden nový systém, který byl v roce 1924 revidován. Zákon se opíral o systém kvót pro jednotlivé země původu. Tyto země mohly poskytnout imigrační víza pouze 2 procentům z celkového počtu osob každé národnosti v USA podle sčítání lidu v roce 1890 a zákon nadále zcela vylučoval východní Asii. Systém kvót znamenal, že do země mohlo ročně přijít více než 50 000 Němců, ale méně než 4 000 Italů, zatímco v letech 1910-1920 bylo na vrcholu více než 2 miliony přistěhovalců z Itálie.
Tato ambivalence ohledně přistěhovalectví je téměř stejně americká jako přistěhovalectví samo, říká Kraut. Američané si uvědomují přínos přistěhovalců, ale zároveň v nich převládá smysl pro ekonomickou a morální konkurenceschopnost.
„Neustále se měníme, rozšiřujeme a zmenšujeme,“ říká Kraut. „Právě teď se díky panu Trumpovi nacházíme v období, kdy se zdá, že se díváme dovnitř a smršťujeme se.“ Nedávné protesty na letišti však považuje za znamení, že tato otázka je stejně sporná jako kdykoli předtím.