Jazykový nacionalismus právě zaznamenal vítězství. Černohorci jsou nadšeni, že jejich národní jazyk, černohorština, byl přidán na seznam jazykových kódů uznávaných Mezinárodní organizací pro standardizaci, což ho označuje jako samostatný jazyk od srbštiny.

Je to ale vlastně jiný jazyk?

Od roku 2007, kdy se Srbsko a Černá Hora rozdělily na dva státy, Černá Hora usiluje o uznání černohorštiny jako vlastního jazyka. V roce 2011 se Černá Hora pokusila odlišit tím, že do srbské abecedy přidala dvě další písmena. Národní knihovna Černé Hory devět let lobbovala za zařazení do seznamu kódů ISO, které se používají k identifikaci jazyků ve výpočetní technice, archivaci, databázích a dalších oblastech, než byla minulý týden přijata.

Podle posledního sčítání lidu však v Černé Hoře mluví více lidí srbsky než černohorsky. A vůbec, oba jazyky se téměř neliší. Jsou vzájemně srozumitelné. A mezi lingvisty panuje naprostá shoda, že černohorština a srbština, stejně jako bosenština a chorvatština, jsou v podstatě stejný jazyk.

Tento pohled na věc nesvědčí nacionalistům, kteří by rádi tvrdili, že Černá Hora má svůj vlastní jazyk a způsob mluvení. To je škoda, protože přijetí společného jazyka by mohlo posloužit k posílení vazeb na Balkáně.

„Nacionalismus roste zaváděním puristického přístupu k jazyku ve školách a v médiích, protože lidé jsou v souvislosti s výběrem slov cvičeni spojovat pojem ‚dobrý‘ s vlastním národem a pojem ‚špatný‘ s jinými národy,“ říká chorvatská lingvistka Snjezana Kordič, která tvrdí, že jazyky jsou jedno a totéž.

Kódové normy ISO mají údajně způsob, jak se s tím vypořádat. Pro „dialekty“ existuje speciální výjimka, která zní: „Dialekt jazyka je obvykle reprezentován stejným kódem, jaký se používá pro daný jazyk.“. V případě černohorštiny má možná ještě blíže k srbštině, resp. zastřešujícímu jazyku srbochorvatštině, než k technickému významu „nářečí“. Zdá se tedy, že rozhodnutí je založeno především na politických, nikoli vědeckých úvahách.

Jeden redditor však v novém vývoji našel jistý přínos:

.