Hošana Raba (hebr. הוֹשַׁעְנָא רַבָּא; „velká hošana“) je název pro sedmý a poslední den svátku Sukot .
V chrámových dobách se tento den vyznačoval tím, že se kolem oltáře udělalo sedm okruhů (hakkafot) s lulavem (místo jediného okruhu, který se dělal v ostatní dny svátku) a že se vrbové větve, které se v tento den speciálně řezaly v Moše u Jeruzaléma, postavily kolem oltáře tak, aby jejich listy překrývaly vrchol (Suk 4,5-6; Maim. Jad, Sukka, 7,22-23). V Mišně je proto tento den znám jako jom ha-ševi’i shel aravah („sedmý den vrby“; Suk 4,3). Podle R. Jochanana b. Beroka se palmové větvičky tloukly o zem, a proto je tento den znám jako jom ḥibbut ḥarayot („den tlučení palmových větviček“; ibid. 4:6). Obecně je známý jako Hošana rabba kvůli četným hošanot, které se recitují, a je tak zmiňován již v midraších (Mid. Ž 17,5; Lv 37,2). Obřad vrby se konal, i když tento den připadl na šabat (podle Maimonida, loc. cit. 7,21, aby zveřejnil povinnou povahu této praxe). V době Druhého chrámu to bylo zdrojem sporů mezi bohušovci a farizeji, kteří obřadu přisuzovali biblickou autoritu, přestože se o něm v Bibli nikde nepíše. Považovali jej za halachu le-Moše mi-Sinai, tj. za ústně předaný Mojžíšovi během jeho pobytu na hoře Sinaj. Podle tradice mnoha rišonimů (např. v Tos. k Suk. 43b, Abraham b. David k Maim. Jad, Kiduš ha-ódeš, 7,7; R. Nissim k Alfasimu, Suk. 21b S.V. u-farhinan), byl kalendář stanoven tak, aby Nový rok nepřipadl na neděli, aby Hošana Rabba nepřipadla na šabat, což by způsobilo, že by se braní vrby zrušilo (viz Kalendář ). Dnes povinnost vzít vrbu sedmý den Sukot zůstává a je „zvykem proroků“ nebo „zásadou proroků“ tlouct ji o zem nebo o nějaký předmět (Suk. 43b; srov. Maim. Jad, Lulav, 7,22). Zvyk sedmkrát obejít vnitřek synagogy při odříkávání modliteb a proseb je znám z období geonimů (viz Hoshanot ). Již v Talmudu (TJ, RH 4,8.59c) je Hošana rabba zmíněna jako jeden ze dvou dnů („den troubení na šofar a den vrby“), kdy se všichni účastní bohoslužby v synagoze.
V období geonimů nabyla oslava Hošana rabba značné vážnosti a nábožensko-mystického významu. V Jeruzalémě se konalo velké shromáždění na Olivové hoře, která byla sedmkrát obkroužena; byla vyhlášena oficiální oznámení (např. stanovení nadcházejícího roku); filantropové a obce obdrželi požehnání; byla vydána veřejná exkomunikace. Pijut z Hošana Rabba, který začíná slovy „přichází moc tvé spásy“ a který pojednává o rozdělení Olivové hory (Zach 14,4) a vzkříšení mrtvých, má pravděpodobně původ v tomto obřadu. Od 13. století existují doklady týkající se zvláštních lidových představ spojených s Hošana Rabba. Velmi rozšířená byla víra, že ten, kdo v noci na Hošana Rabba neuvidí stín své hlavy, během tohoto roku zemře, neboť Hošana Rabba byla dnem „pečeti“, kdy se „pečetí“ rozsudek nad člověkem (vynesený v Den smíření ), neboli dnem, kdy se rozesílala „oznámení“ o rozsudku (Sefer Ḥasidim, vyd. R. Margoliot (1957), č. 452-3; Naḥmanides o Num 14,9; Zohar, Ex, 142a-b). Je pravděpodobné, že pohled na Hošana Rabba jako na den soudu původně souvisel se starověkým přesvědčením, že „během svátku , se soudí, zda svět dostane vodu“ (RH 1,2), tj. zda nadcházející rok bude požehnaný deštěm, nebo bude rokem sucha a Hošana Rabba je závěrem Sukot. To by vysvětlovalo četné hošany na Hošana Rabba, v nichž je motivem voda. Existuje také narážka na modlitbu za déšť na Hošana Rabba (Sefer Ḥasidim, č. 248).
V průběhu generací bylo pojetí Hošana Rabba jako dne soudu vyjádřeno řadou odlišných zvyků, z nichž všechny nebo některé byly v různých obřadech zahrnuty do modlitební služby tohoto dne (viz Š. Ar..), OḤ 664:1): V některých obřadech nosí Ḥazzan bílé roucho; k bohoslužbě se přidává šabatová modlitba Pesukei de-Zimra a modlitba Nišmat; do amidy se zařazují věty (z Deseti dnů pokání): „Pamatuj na nás k životu“ a „Kdo je jako Ty“; v modlitbě musaf se říkají Avinu Malkenu , Velká keduša a U-Netanneh Tokef; během procesí se troubí na šofar. Při některých obřadech se recitují seliot. Amida a čtení Zákona však zůstávají stejné jako v ostatních mezidnech svátku. Je rozšířený zvyk zůstat během noci na Hošana Rabba vzhůru a číst celý Pentateuch nebo knihy Deuteronomium a Žalmy apod. Tento zvyk nesahá dále než do 13. století. Jeho původním záměrem bylo pravděpodobně zajistit, aby i ti, kteří si na čtení Pentateuchu během celého roku nepotrpěli, jej dokončili společně s veřejností na Simchat Tóra (Šibbolei ha-Leket, ed. S. Buber (1886), 334). Tento zvyk později nabyl (pravděpodobně díky kabalistům ze Safedu) charakter tikkunu („očištění“; Tikkun Leil Hošana Rabba, „Tikkun noci Hošana Rabba“).
BIBLIOGRAFIE:
Elbogen, Gottesdienst, 138f.; ET, 8 (1957), 527-35; Y.T. Lewinsky, Sefer ha-Mo’adim, 4 (19522), 180-207; Wilhelm in: Alei Ayin – Jubilejní svazek S. Schockena (1948-52), 130-43.
.