Jordánsko je země na Blízkém východě sousedící s Izraelem, Sýrií, Irákem a Saúdskou Arábií, která byla ve starověku součástí země Kanaán. Země je pojmenována podle řeky Jordán, která protéká mezi dnešním Jordánskem a Izraelem a jejíž jméno znamená „klesat“ nebo „téct dolů“. Oblast má dlouhou historii jako důležité obchodní centrum všech velkých říší od starověku až po současnost (od Akkadské po Osmanskou říši) a četná místa v zemi jsou zmiňována v Bibli.

Alexandr Veliký (r. 336-323 př. n. l.) založil v oblasti města (např. Gerasu) a Nabatejci zde vytesali z pískovcových skal své hlavní město Petru. Na počátku své historie oblast přitahovala a inspirovala obchodníky, umělce, filozofy, řemeslníky a nevyhnutelně i dobyvatele, z nichž všichni zanechali svou stopu v dějinách dnešní země.

Jordánsko, oficiálně známé jako Jordánské hášimovské království, je po tisíciletích vazalství cizích říší a evropských mocností od roku 1946 n. l. nezávislým státem a vyvinulo se v jeden z nejstabilnějších a nejvynalézavějších států Blízkého východu. Jeho hlavní město Ammán je považováno za jedno z nejúspěšnějších na světě a je oblíbeným cílem turistů. Historie regionu je rozsáhlá, sahá více než 8 000 let do minulosti a zahrnuje příběh vzestupu a pádu říší a vývoje moderního státu.

Raná historie

Archeologické vykopávky datují lidské osídlení v oblasti Jordánska do paleolitu (asi před dvěma miliony let). Nástroje, jako jsou kamenné ruční sekery, škrabadla, vrtáky, nože a kamenné hroty kopí, datované do tohoto období, byly nalezeny na různých místech země. Lidé byli lovci a sběrači, kteří vedli kočovný život a stěhovali se z místa na místo za zvěří. Časem začali budovat stálá sídla a zakládat zemědělské komunity.

V neolitu (cca 10 000 let př. n. l.) vznikla stabilní usedlá společenství a rozvíjelo se zemědělství. Tyto malé vesnice se nakonec staly městskými centry s vlastním průmyslem a iniciovaly obchod s ostatními. Vznikla velká městská centra, jako například město Jericho, o němž se tvrdí, že je nejstarším nepřetržitě obývaným městem na světě, s přibližným datem založení 9 000 let př. n. l.

Podle badatele G. Lankestera Hardinga:

daleko vyšší kultura, než jsme dosud předpokládali, neboť zde nebyla jen vesnice s dobře postavenými domy s jemnou omítkou, ale kolem celé osady byla velká kamenná zeď a před ní příkop nebo suchý příkop. To naznačuje vysoký stupeň komunitní organizace, podřízení osobních zájmů zájmům mnoha lidí. (29)

Společné zájmy jsou patrné i ve starověkých památkách vztyčených v této době. Po celou dobu neolitu stavěli lidé po celé zemi megalitické dolmeny (velikostí, tvarem i použitými metodami velmi podobné těm irským). Tyto dolmeny jsou považovány za pomníky mrtvých nebo možná za přechody mezi světy. Tyto dolmeny se často nacházejí v polích z obkroužených kamenů, jejichž význam zůstává nejasný, ale je zřejmé, že stavitelé museli pracovat ve skupinách pro společnou věc, aby tato místa vytvořili.

Místa dolmenů měla pravděpodobně náboženský charakter a byla navštěvována za účelem uctívání, věštění a slavností obyvateli okolních měst. Největším sídlištěm neolitu v Jordánsku byl Ain Ghazal nacházející se na severozápadě (poblíž dnešního hlavního města Ammánu). Ain Ghazal, osídlený asi 7000 let př. n. l., byl zemědělskou komunitou, jejíž řemeslníci vytvořili jedny z nejpozoruhodnějších antropomorfních soch v rané historii. Sochy nalezené v Ain Ghazal patří k nejstarším, ne-li nejstarším na světě dodnes.

Komunita měla více než 3000 obyvatel a zabývala se obchodem a výrobou keramiky, což zvyšovalo bohatství lidí jednotlivě i města dohromady. Ain Ghazal pokračoval jako prosperující osada po dobu 2 000 let mezi cca 7 000 a 5 000 lety př. n. l., kdy byl opuštěn, pravděpodobně kvůli nadměrnému využívání půdy.

Hyksósové &Egypťané

V chalkolitu a době bronzové (cca 4500-3000 a 3000-2100 př. n. l.) došlo k dalšímu rozvoji architektury, zemědělství a keramiky. Ghassulská kultura, soustředěná kolem lokality Talailat Ghassul v údolí Jordánu, se v chalkolitu vyšvihla do popředí a vykazovala neobyčejnou zručnost v tavbě mědi, výrobě keramiky a složitosti v architektonickém designu.

Sídliště Khirbet Iskander z doby bronzové (založené cca 2350 př. n. l.) vyrostlo u břehů potoka Wadi Wala a bylo prosperující obchodní komunitou až do příchodu nájezdníků, kteří cca 2100 př. n. l. zničili města, vesnice a osady v celém Jordánsku. Totožnost těchto útočníků není známa, ale s největší pravděpodobností šlo o vojska Gutiů, jejichž nájezdy svrhly Akkadskou říši založenou Sargonem Velikým (r. 2334-2279 př. n. l.) počínaje cca 2193 př. n. l.; oblast Jordánska byla samozřejmě součástí této říše. Někteří badatelé navrhují jako útočníky Mořské národy, ale datum jejich vpádu do oblasti je příliš časné.

Ať už to byl kdokoli, tito útočníci byli poté vyhnáni další skupinou, která se do oblasti přistěhovala (možná již 2000 př. n. l.), Hyksósy, kteří do Jordánska přinesli zcela odlišnou kulturu a prosadili se jako vládnoucí vrstva. Časem jordánští Hyksósové nashromáždili dostatek moci, aby dobyli Egypt, a drželi obě země, dokud je Egypťané cca 1570 př. n. l. za vlády Ahmose I. (cca 1570-1544 př. n. l.) nevyhnali. Někteří badatelé tvrdí, že Hyksósové (tak je nazývali Egypťané; jméno, kterým se nazývali, není známo) byli původními obyvateli Jordánska, zatímco jiní tvrdí, že to byli cizí nájezdníci; ať už to bylo jakkoli, trvale změnili život v Jordánsku tím, že do ozbrojených konfliktů zavedli koně, složený luk a vůz, zavedli lepší metody zavlažování a vyvinuli lepší systémy obrany opevněných měst.

Oblast dnešní Sýrie, Jordánska, Libanonu a Izraele (Levanta) byla v těchto obdobích v neustálém obchodním styku s jinými oblastmi a civilizacemi. Písmo se v Mezopotámii vyvinulo cca 3500 př. n. l. jako prostředek komunikace na velké vzdálenosti v rámci obchodu, a přesto tyto oblasti, které byly gramotné nejméně od roku 3000 př. n. l., z nejasných důvodů nepřijaly systém písma až do roku 2000 př. n. l.. Vznikaly nápisy, jako jsou znaky a symboly, ale zdá se, že nebylo vytvořeno žádné kompletní písmo. V Jordánsku se písmo rozvinulo až po svržení Hyksósů Egypťany cca 1570 př. n. l.

Když byli Hyksósové vyhnáni z Egypta, pronásledovali je Egypťané přes Jordánsko a zakládali zde vojenská stanoviště, která se rozrostla ve stabilní obce. Za pozdější vlády egyptské královny Hatšepsut (1479-1458 př. n. l.) a jejího nástupce Thutmose III (1458-1425 př. n. l.) obchod vzkvétal. Thutmose III. ustanovil egyptské vládce v celé širší oblasti Kanaánu, což přineslo stabilitu, mír a prosperitu. Region vzkvétal do té míry, že se o něm o staletí později v různých biblických knihách mluvilo jako o slavné zemi „oplývající mlékem a strdím“.

Jordánsko v Bibli &doba železná

Města Gerasa a Gadara (dnešní Jerash, respektive Umm Qais) jsou zmíněna v Markově knize 5,1-20 a v Matoušově knize 8,28-34.

Jordánsko v Bibli. Obě tyto pasáže vyprávějí o Ježíšově vyhánění zlých démonů z posedlých lidí do stáda prasat. V Markově příběhu, který je považován za dřívější z obou, je tato událost umístěna do Gerasy, zatímco v Matoušově verzi do Gedary. Marek zmiňuje, jak po zázraku muž, který byl posedlý démonem, vypráví o zázraku všem obyvatelům Dekapole; Dekapole bylo označení pro deset měst na východním okraji tehdejší římské říše a Gerasa i Gadara byly mezi nimi.

Odstranit reklamu

Reklama

Oblast dnešního Jordánska je v biblickém Starém zákoně několikrát zmíněna jako součást vyprávění, která tvoří knihy Genesis, Exodus, Deuteronomium, Numeri, Jozue a další, týkající se země Izraelitů, jejich zotročení v Egyptě a vysvobození do zaslíbené země, kterou pak musí dobýt. Předpokládá se, že k událostem, o nichž se píše, došlo v druhé polovině doby bronzové (asi 2000-1200 př. n. l.), ačkoli mezi biblickými zprávami a archeologickými záznamy existují nesrovnalosti.

Mezi nesrovnalostmi, na které badatelé nejčastěji upozorňují, je skutečnost, že oblast Jordánska zmiňovaná v knihách Exodus, Numeri a Jozue je zjevně obydlená, zatímco archeologické záznamy ukazují na z velké části neobydlenou zemi. Zdá se také, že bitvy, o nichž se v Numeri a v Jozue píše, že je Hebrejci svedli, po sobě nezanechaly žádný archeologický záznam. Je však třeba poznamenat, že město Jericho, známé svým pádem pod Jozuem (Joz 6,1-27), vykazuje známky násilného zničení asi 1200-1150 př. n. l. v době zhroucení doby bronzové.

Hora Nebo v Jordánu je místem, kde prý bylo Mojžíšovi před smrtí umožněno zahlédnout zaslíbenou zemi (Dt 43.):1-4) a Jordán byl zemí Midjánců, kam se Mojžíš uchýlil po svém útěku z Egypta v Exodu (2Moj 2,15), a oblastí, kde se setkal s hořícím keřem, který ho poslal zpět na jeho poslání osvobodit svůj lid z otroctví (2Moj 3,1-17). Říká se, že je pohřben na hoře Nebo, původně posvátném místě Moábců a jejich bohů.

Začátek doby železné (cca 1200-330 př. n. l.) v regionu byl zahájen vpádem Mořských národů, záhadné kultury, o jejíž identitě vědci stále diskutují. Někteří tvrdí, že se jedná o biblické Filištíny, zatímco jiní předpokládají, že šlo o Etrusky, Mínojce, Mykéňany nebo jiné národnosti. Žádné jednotné tvrzení, které by je identifikovalo, nebylo všeobecně přijato a není ani pravděpodobné, že by se tak v blízké budoucnosti stalo, protože v dostupných dochovaných nápisech se pouze uvádí, že tito lidé přišli od moře, ne však od kterého moře a dokonce ani z jakého směru.

Mořské národy dorazily na pobřeží Kanaánu asi 1200 let př. n. l. s pokročilou znalostí metalurgie a jejich železné zbraně byly mnohem lepší než kamenné a měděné čepele a oštěpy jejich protivníků. Zatímco Mořské národy útočily z jihu, biblické záznamy vyprávějí o velkých bitvách mezi Izraelity a Moábci a Midjánci v knize Soudců a také o nájezdech Amónovců ze severního Jordánska na izraelské osady. V této době vzrostla moc jordánských království Edómu na jihu, Moábu ve středu a Amónovců na severu.

Mešova stéla (známá také jako Moábský kámen, asi 840 př. n. l.) zaznamenává bitvu, kterou svedl moábský král Meša se třemi izraelskými králi. Vyprávění na stéle odpovídá popisu události uvedenému v II. knize Královské 3, v níž se izraelský Joram a judský Jozafat vydávají do války, aby potlačili moábské povstání. Mešská stéla patří mezi nejznámější artefakty potvrzující biblické vyprávění, přestože někteří badatelé zpochybňují její význam a dokonce i pravost.

Spor o to, zda Mešská stéla podporuje biblické vyprávění, je typický pro spory o výklad nejen předmětů, ale i starověkých textů. Ti badatelé, kteří ztotožňují mořské národy s Pelištejci, interpretují I. a II. knihu Samuelovu, v nichž významně vystupují Pelištejci, jako vyprávění o mořských národech. Tyto knihy vyprávějí o vzestupu krále Saula (asi v 11. století př. n. l.) nad Izraelity a o Davidově porážce Filištínů, když zabil jejich šampióna Goliáše v jediném boji.

Většina toho, co je o Mořských národech známo, pochází z egyptských záznamů, které tvrdí, že byli poraženi Ramesse III. v roce 1178 př. n. l. u egyptského města Xois a poté z historických záznamů mizí. Pokud toto tvrzení spolu s tradičními daty Saulova a Davidova příchodu přijmeme, pak by Pelištejci mohli být Mořskými národy, které po bojích se Saulem a Davidem vtrhly do Egypta. To však není zdaleka jisté a v této otázce nebylo dosaženo shody.

Shoda vědců nepanuje ani v tom, zda mořské národy byly zodpovědné za zpustošení měst v celé oblasti Kanaánu, nebo zda to byl důsledek generála Jozua a jeho dobyvačných tažení v této oblasti, kdy ji prohlásil za zaslíbenou zemi pro svůj lid (knihy Numeri a Jozue). Ať tak či onak, zavedení železných zbraní do regionu změnilo dynamiku boje a zvýhodnilo ty, kteří jimi byli vyzbrojeni, jak dokázala asyrská vojenská mašinérie, když se zmocnila země. Asyřané byli v bitvě považováni za neporazitelné; především díky své vynikající výzbroji.

Velké říše &Nabatejci

Asyrská říše i její pokračovatelka Neoasyrská říše používaly při dobývání železné zbraně a staly se do té doby největší a nejrozsáhlejší politickou mocností na světě. Za asyrského krále Tiglatha Pilesera I. (1115-1076 př. n. l.) se oblast Levanty pevně dostala pod asyrskou kontrolu a zůstala součástí říše až do jejího pádu v roce 612 př. n. l.

Babylónská říše se pak zmocnila této země, dokud ji nezískal Kýros Veliký, zakladatel Achaimenovské říše (549-330 př. n. l.), známé také jako Perská říše, která pak v roce 331 př. n. l. připadla Alexandru Velikému a stala se součástí jeho vznikající říše. Před Alexandrovou invazí vyrostla v Jordánsku jedinečná kultura, jejíž hlavní město se stalo jedním z nejlépe rozpoznatelných obrazů starověkého světa a oblíbenou turistickou atrakcí v současnosti: Nabatejci a jejich město Petra.

Nabatejci byli kočovníci z Negevské pouště, kteří přišli do oblasti dnešního Jordánska a usadili se někdy před 4. stoletím př. n. l.. Jejich město Petra, vytesané do pískovcových skal, mohlo vzniknout v této době, ale možná i dříve. Nabatejci zpočátku získávali své bohatství obchodem na kadidlových stezkách, které vedly mezi královstvím Sába v jižní Arábii a přístavem Gaza u Středozemního moře. V době, kdy založili Petru, ovládali i další města podél Kadidlových cest a mohli zdaňovat karavany, poskytovat ochranu a kontrolovat výnosný obchod s kořením.

Slavné průčelí Petry, dnes známé jako Pokladnice, bylo téměř jistě původně hrobkou nebo mauzoleem a na rozdíl od všeobecných představ nevede do žádného složitého labyrintu chodeb, ale jen do poměrně krátké a úzké místnosti. Prostornější obydlí, která tvoří zbytek skalního města, svědčí o bohatství Nabatejců jako obchodníků, kteří měli dostatek disponibilních příjmů a pracovních sil, aby si mohli dovolit tak složitou a časově náročnou stavbu.

Jméno „Petra“ znamená v řečtině „skála“; město se původně jmenovalo Rakmu (pravděpodobně podle jednoho z raných nabatejských králů) a je zmiňováno v Bibli a v dílech spisovatelů, jako je Flavius Josephus (37-100 n. l.) a Diodorus Siculus (1. století př. n. l.). Na vrcholu Nabatejského království se jordánská oblast těšila velké prosperitě, a to nejen ve městě Petra a jeho okolí. Nabatejci byli jistě nejbohatší, ale na jejich štěstí se podíleli i lidé jiných národností.

V cca. 200 př. n. l. nechal amónský místodržící Hyrkanus postavit svou důmyslnou pevnost-palác Qasr Al-Abd („Služebný hrad“), která si musela vyžádat obrovské množství disponibilních příjmů. Flavius Josephus tento palác (který chápal jako pevnost) popisuje v zářivých barvách jako „postavený celý z bílého kamene“ ve velkém měřítku, včetně velkého zrcadlového bazénu, a jak byla na jeho stěnách vytesána „zvířata ohromné velikosti“, stejně jako hodovní síně a obytné prostory zásobované tekoucí vodou (Merrill, 109). Zříceniny této stavby se dodnes dochovaly poblíž Araq al-Amir, sice ve značně zchátralém stavu oproti Josefově době, ale stále svědčící o bohatství a vizi muže, který ji objednal.

Prvním historicky doloženým králem Nabatejců byl Aretas I. (asi 168 př. n. l.), a tak, ačkoli se Nabatejci v oblasti usadili již o několik století dříve, je Nabatejské království datováno od roku 168 př. n. l. do roku 106 n. l., kdy bylo připojeno k Římu. Nabatejci měli vysoce rozvinutou kulturu, v níž kvetlo umění, architektura, náboženské cítění a obchod. Ženy měly téměř stejná práva, mohly sloužit jako duchovní a dokonce vládnout jako samostatné panovnice. Nejdůležitější božstva nabatejského panteonu byla ženská a ženy s největší pravděpodobností sloužily jako jejich velekněžky.

Pro vyřešení problému spolehlivého zásobování vodou ve vyprahlé oblasti vybudovali Nabatejci řadu studní, akvaduktů a přehrad, jejichž účinnost neměla ve své době konkurenci. Díky přístupu k vodě a usazení v nejnepřístupnějších oblastech regionu se Nabatejci dokázali bránit agresorům, které lákalo jejich bohatství. Nemohli však dlouho odolávat přesile Říma, který postupně zabíral jejich území a pohlcoval jejich obchodní cesty, až nakonec v roce 106 n. l. za císaře Trajána (98-117 n. l.) zabral celé království a přejmenoval region na Arabia Petrea.

Řím, islám, &moderní stát

Římané oživili velkou část regionu (i když nabatejská města jako Petra a Hegra byla zanedbávána) a vytvořili mocné obchodní centrum v Gerase a další zvané Filadelfie v místě dnešního Ammánu, hlavního města dnešního Jordánska. Město Gedara za Římanů vzkvétalo. Gedara byla rodištěm římského básníka a redaktora Meleagera (1. stol. n. l.) a již dříve inspirovala dílo epikurejského filozofa a básníka Filodema (asi 110-35 př. n. l.). Římané jistě těžili ze zdrojů tohoto regionu, stejně jako z rekrutů, které naverbovali do svých armád jako brance a pomocníky, ale také oblast zvelebili, když vybudovali silnice, chrámy a akvadukty, které proměnily rozsáhlé oblasti regionu v úrodnou krajinu a podpořily prosperující obchod. Gerasa se v této době stala jedním z nejbohatších a nejluxusnějších provinčních měst Římské říše.

I přesto začal Řím v průběhu 3. století n. l. postupně upadat a na počátku 4. století n. l. čelil vážným problémům. Jak se Řím potýkal s vnitřními problémy a invazemi, trpěla spolu s ostatními provinciemi i oblast, která se měla stát Jordánskem. Ve 3. století n. l. získali v oblasti a jejím okolí moc polokočovní Tanuchidé a jejich nejznámější vůdkyně, královna Mavia (asi 375-425 n. l.), vedla povstání proti Římu, které bylo pravděpodobně vyprovokováno tím, že císařství trvalo na tanuchidských pomocnících pro armádu.

Jelikož Tanuchidé byli původně součástí nabatejské kmenové konfederace, předpokládá se, že ovládala oblasti, které dříve tvořily Nabatejské království. Ať už tomu tak bylo, byla dostatečně mocná, aby se vzepřela Římu, vyjednala mír za vlastních podmínek a později vyslala jezdecké jednotky na pomoc při obraně Konstantinopole po porážce Říma v bitvě u Adrianopole v roce 378 n. l..

Když Řím na západě padl (476 n. l.), východní část pokračovala jako Byzantská říše vládnoucí z Konstantinopole. V 7. století n. l. se přes tuto oblast přehnala arabská invaze, která obrátila obyvatele na islám, a ti se pak dostali do konfliktu s Byzancí. Oblast dnešního Jordánska se stala součástí Umajjovské říše, první muslimské dynastie, která vládla v letech 661-750 našeho letopočtu. Za Umajjovské říše Jordánsko vzkvétalo, ale další vládnoucí rod, Abassidové (750-1258 n. l.), jej zanedbal, když stáhl svou podporu z oblasti a přesunul hlavní město z Damašku na sever od Jordánska do Kufy a poté do Bagdádu, který byl podstatně dále.

Fatimidský chalífát (909-1171 n. l., který byl pohlcen Abbásovci) se během své expanze zmocnil Jordánska a zahájil obnovu chrámů, budov a silnic, stejně jako Osmanská říše (1299-1923 n. l.), která přišla po Abbásovcích. Osmanská vojska porazila v roce 1453 n. l. vojska Byzantské říše a ukončila tak západní vliv v regionu.

Během první světové války (1914-1918 n. l.) se Osmané postavili na stranu Německa a Centrálních mocností. Arabské povstání v roce 1916 n. l., které začalo v Jordánsku, výrazně oslabilo Osmanskou říši v boji proti spojeneckým mocnostem a po jejich porážce byla říše v roce 1923 n. l. rozpuštěna. Jordánsko se poté stalo mandátem Britského impéria, dokud po druhé světové válce v roce 1946 nezískalo nezávislost. Dnes je region známý jako Jordánské hášimovské království, autonomní stát se zářnou budoucností – a dlouhou a slavnou minulostí.