Genitiv: Eridani
Zkratka: Eri
Řazení podle velikosti: 6. místo
Původ: Ptolemaios v Almagestu
Jedno ze 48 řeckých souhvězdí: (Potamos)
Aratus použil pro toto souhvězdí mýtický název Ἠριδανός (Eridanos), ačkoli mnoho dalších autorit, včetně Ptolemaia v Almagestu, jej nazývalo jednoduše Ποταμός (Potamos), což znamená řeka. Eratosthenés měl jinou identifikaci: souhvězdí podle něj představuje Nil, „jedinou řeku, která teče z jihu na sever“. Hyginus souhlasil a tvrdil, že hvězda Canopus leží na konci nebeské řeky, stejně jako ostrov Canopus leží u ústí Nilu. V tom se však mýlil, protože Canopus označuje kormidelní veslo lodi Argo a není součástí řeky. Hyginus zřejmě špatně pochopil poznámku Eratosthena, který prostě řekl, že Canopus leží „pod“ řekou, což znamenalo, že má jižnější deklinaci.
Eratosthenes i Hyginus přehlédli skutečnost, že nebeská řeka je představována jako tekoucí od severu k jihu, tedy opačně, než je směr skutečného Nilu. Ke zmatku přispělo i to, že pozdější řečtí a latinští autoři ztotožnili Eridanus s řekou Pád, která protéká severní Itálií od západu k východu.
V mytologii vystupuje řeka Eridanus v příběhu o Faethónovi, synovi boha Slunce Hélia, který prosil, aby směl řídit otcův vůz po obloze. Hélios mu neochotně vyhověl, ale varoval Faethóna před nebezpečím, které mu hrozilo. „Sleduj dráhu po nebi, kde uvidíš stopy mých kol,“ poradil mu Hélios.
Když Jitřenka na východě otevřela své brány, Faethón nadšeně nasedl na zlatý vůz boha Slunce posetý třpytivými drahokamy, aniž by tušil, do čeho se pouští. Čtyři koně okamžitě vycítili lehkost vozu s jiným jezdcem a vyrazili vzhůru k nebi, mimo vyšlapané cesty, a vůz se za nimi pohupoval jako loď se špatným balastem. I kdyby Faethón věděl, kde leží pravá cesta, chyběla mu dovednost a síla k ovládání otěží.
Spřežení cválalo na sever, takže hvězdy Pluhu se poprvé rozžhavily a drak Draco, který byl do té doby ospalý zimou, se v horku svíjel a zuřivě vrčel. Při pohledu dolů na Zemi ze závratných výšin Faethon v panice zbledl a kolena se mu třásla strachem. Nakonec spatřil hrozivý pohled na štíra s obrovskými nataženými drápy a jedovatým ocasem zdviženým k úderu. Omdlévající Faethón nechal otěže vyklouznout ze sevření a koně se vymkli kontrole.
Ovidius ve druhé knize svých Metamorfóz názorně popisuje Faethónovu šílenou jízdu. Vůz se propadl tak nízko, že země vzplála. Zahalen do horkého dýmu byl Faethón unášen koňmi a nevěděl, kde je. Tehdy se podle mytologů Libye proměnila v poušť, Etiopané získali tmavou kůži a moře vyschla.
Aby katastrofické události skončily, srazil Zeus Faethóna bleskem. Mladík s ohnivými vlasy se jako padající hvězda zaryl do Eridanu. Když o nějaký čas později pluli Argonauti po řece, našli jeho tělo, které stále doutnalo a vysílalo oblaka páchnoucí páry, v níž se dusili a umírali ptáci. Aratos se zmiňoval o „ubohých zbytcích“ Eridanu, čímž naznačoval, že velká část toku řeky se vypařila žárem při Faethónově pádu.
Eridanus na obloze
Eridanus je dlouhé souhvězdí, šesté největší na obloze, které se vine od úpatí Orionu daleko na jižní polokouli a končí u Tukana, tukana. Dnešní Eridanus má ze všech souhvězdí největší rozpětí od severu k jihu, téměř 60°. Jeho nejjasnější hvězda, Alfa Eridani první velikosti, se nazývá Achernar, z arabského akhir al-nahr, což znamená „konec řeky“; s deklinací -57°,2 skutečně označuje jižní konec Eridanu.
V Ptolemaiově době však řeka vysychala o 17° severněji, u hvězdy, které Johann Bayer přiřadil řecké písmeno Theta (θ). Jméno Achernar bylo z této hvězdy přeneseno na její dnešní pozici, když byl Eridanus koncem 16. století rozšířen na jih. Theta Eridani pak byla přejmenována na Acamar, což je název pocházející ze stejného arabského originálu jako Achernar. Dnešní Achernar je jedinou hvězdou první velikosti, která není uvedena v Ptolemaiově Almagestu, protože pro něj byla příliš daleko na jih.
Eridanus byl poprvé zobrazen, jak teče na jih k dnešní Alfě Eridani, na glóbu z roku 1598, který sestavil Petrus Plancius. Plancius získal informace o jižních hvězdách z pozorování, která provedl navigátor Pieter Dirkszoon Keyser během první nizozemské plavby do Východní Indie („Eerste Schipvaart“) v letech 1595-97. Není známo, zda myšlenka prodloužení Eridana vznikla díky Planciovi, Keyserovi nebo některým dřívějším navigátorům, kteří tuto hvězdu viděli dříve. Plancius byl možná ovlivněn anglickým geografem a cestovatelem Robertem Huesem (1553-1632), který studoval jižní oblohu během cesty kolem světa v letech 1591-1592. Ve své knize z roku 1594 nazvané Tractatus de globis et eorum usu (Pojednání o glóbech a jejich použití) Hues napsal, že viděl tři jižní hvězdy první velikosti, které nejsou z Anglie nikdy viditelné, jednu z nich „na konci Eridanu“; to mohl být pouze dnešní Achernar.
Jižní prodloužení řeky do Achernaru sestávalo celkem z pěti hvězd a je jasně vidět na mapě Eridanu v Bayerově Uranometrii z roku 1603. Bayer těchto pět nových hvězd zařadil do katalogu, který mapu doprovázel, a označil je podle rostoucí jižní deklinace řeckými písmeny Iota (ι), Kappa (κ), Phi (φ), Chi (χ) a Alpha (α), která nesou dodnes. Stejných pět hvězd můžeme vidět i v levém dolním rohu Bayerovy mapy dvanácti nových jižních souhvězdí vynalezených nizozemskými mořeplavci.
Podle znalce arabských hvězdných jmen Paula Kunitzsche si beduínští Arabové představovali dnešní Achernar a Fomalhaut (v Piscis Austrinus) jako dvojici pštrosů.
Čínské asociace
Na čínské obloze zaujímala velkou část dnešního Eridanu dvě souhvězdí, jejichž jména se obě překládají jako Tianyuan. Severnější z nich tvořil velký oblouk 16 hvězd od Gamma Eridani přes Delta a Eta až po Tau-9, stejný jako velký meandr v severním Eridanu, který si představujeme dnes; v Číně byla tato skupina nebeskými poli, kde se obětovala zvířata bohům, případně kde se chovala zvířata pro lov. Druhý Tianyuan tvořil řetěz 13 hvězd začínající u Upsilon-1 Eridani a směřující na jih přes Theta ke Kappa a možná ještě dál, podobně jako si dnes představujeme jižní Eridanus; tento úsek představoval nebeský sad plný ovocných stromů, možná sad Xi Wang Mu, čínské bohyně nesmrtelnosti (i když v rukopise z Dunhuangu je popsán jako Tianpu, zeleninová zahrada).
Podél dnešních hranic s Orionem a Lepusem se od severu k jihu táhl řetěz devíti hvězd zvaných Jiuliu nebo Jiuyou, devět císařských vlajek či praporů, které tvořily součást lovecké scény vizualizované v této oblasti (více viz v části Orion). Vedle Jiuliu v severním Eridanu se nacházela smyčka devíti hvězd tvořících Jiuzhou shukou, které představovaly tlumočníky pro návštěvníky lovu ze vzdálených oblastí.
Beta, Psi a Lambda Eridani byly spojeny s Tau Orionis a tvořily vedle Rigelu čtverec zvaný Jü-ťing, nefritovou studnu určenou výhradně pro šlechtu; studna pro obyčejné vojáky, Džun-ťing, se nacházela na jihu v Lepu.
.