„V mozku mi neustále něco drnčelo: Byl to můj vlastní hlas, který mluvil o depresi, agónii, beznaději,“ řekla. „Řekla jsem manželovi: ‚Jdu ke dnu a směřuji k sebevraždě‘. Zdálo se, že jiná možnost neexistuje.“

Lehmanové psychiatr se doslechl o studii SAINT a poslal ji na Stanford. Poté, co vědci určili místo v jejím mozku, kterému by stimulace prospěla, podstoupila Lehmanová terapii.

„Ve třetím kole se začalo mluvení zmírňovat,“ řekla. „K obědu už jsem se mohla podívat manželovi do očí. S každým dalším sezením bylo žvatlání méně a méně, až utichlo úplně.“

„To byl největší klid v mém mozku od mých 16 let, kdy jsem se vydala na cestu k bipolární poruše.“

Při transkraniální magnetické stimulaci elektrické proudy z magnetické cívky umístěné na pokožce hlavy excitují oblast mozku, která se podílí na depresi. Léčba, jak ji schválila FDA, vyžaduje šest týdnů sezení jednou denně. Pouze u poloviny pacientů, kteří tuto léčbu podstoupí, dojde ke zlepšení a pouze u třetiny dojde k ústupu deprese.

Stanfordští vědci předpokládali, že některé úpravy transkraniální magnetické stimulace by mohly zlepšit její účinnost. Studie naznačovaly, že silnější dávka, 1 800 pulzů za sezení místo 600, by byla účinnější. Vědci byli opatrně optimističtí ohledně bezpečnosti léčby, protože tato dávka stimulace byla bez újmy použita u jiných forem stimulace mozku při neurologických poruchách, jako je Parkinsonova choroba.

Další studie naznačovaly, že zrychlení léčby by pomohlo rychleji zmírnit depresi pacientů. V rámci studie SAINT absolvovali účastníci studie 10 sezení denně po 10 minutách s 50minutovými přestávkami mezi jednotlivými sezeními. Po jednom dni terapie ukazovalo skóre nálady Lehmanové, že již není v depresi; u ostatních účastníků to trvalo až pět dní. V průměru stačily tři dny terapie, aby se účastníkům ulevilo od deprese.

„Čím méně jsou účastníci odolní vůči léčbě, tím déle léčba trvá,“ uvedla postdoktorandka Eleanor Coleová, PhD, hlavní autorka studie.

Silnější slabé spojení

Výzkumníci se také domnívají, že přesnější zacílení stimulace by zlepšilo účinnost léčby. Při transkraniální magnetické stimulaci je léčba zaměřena na místo, kde leží dorsolaterální prefrontální kůra většiny lidí. Tato oblast reguluje exekutivní funkce, jako je výběr vhodných vzpomínek a potlačování nevhodných reakcí.

Pro SAINT vědci použili magnetickou rezonanci mozkové aktivity, aby lokalizovali nejen dorsolaterální prefrontální kůru, ale konkrétní podoblast v ní. U každého účastníka přesně určili podoblast, která má vztah k subgenuálnímu cingulátu, části mozku, která je u lidí trpících depresí nadměrně aktivní.

U lidí trpících depresí je spojení mezi těmito dvěma oblastmi slabé a subgenuální cingulát se stává nadměrně aktivním, uvedl doktor Keith Sudheimer, klinický docent psychiatrie a hlavní autor studie. Stimulace subregionu dorsolaterální prefrontální kůry snižuje aktivitu v subgenuálním cingulátu, řekl.

Pro ověření bezpečnosti vědci hodnotili kognitivní funkce účastníků před léčbou a po ní. Nezjistili žádné negativní vedlejší účinky; ve skutečnosti zjistili, že se zlepšila schopnost účastníků přepínat mezi mentálními úkoly a řešit problémy – což je typický výsledek pro lidi, kteří již nejsou v depresi.

Jeden měsíc po terapii bylo 60 % účastníků stále v remisi deprese. V současné době probíhají následné studie, jejichž cílem je zjistit délku trvání antidepresivních účinků.

Vědci plánují zkoumat účinnost SAINT i na další stavy, jako je obsedantně-kompulzivní porucha, závislost a poruchy autistického spektra.

„Odolná a stabilní“

Deprese, do které se Lehmanová před téměř dvěma lety probudila, byla nejhorší epizodou, kterou kdy zažila. Dnes je podle svých slov šťastná a klidná.

Od doby, kdy podstoupila léčbu SAINT, dokončila bakalářské studium na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře; v mládí studia zanechala, když ji bipolární příznaky zahltily.

„Dříve jsem plakala kvůli sebemenší věci,“ řekla. „Ale když se teď dějí špatné věci, jsem prostě odolná a stabilní. Jsem v mnohem klidnějším rozpoložení, dokážu se radovat z pozitivních věcí v životě a mám energii na to, abych něco udělala.“

Studentka Katy Stimpsonová a Brandon Bentzley, MD, PhD, lékař v oboru psychiatrie a behaviorálních věd, jsou také hlavními autory.

Dalšími spoluautory ze Stanfordu jsou bývalá vedoucí laboratoře Merve Gulserová; postgraduální studenti Kirsten Cherianová, Elizabeth Choiová, Haley Aaronová a Austin Guerra; doktor Flint Espil, klinický docent psychiatrie a behaviorálních věd; koordinátorky výzkumu Claudia Tischler, Romina Nejad a Heather Pankow; studentka medicíny Jaspreet Pannu; postdoktorandi Xiaoqian Xiao, PhD, James Bishop, PhD, John Coetzee, PhD, a Angela Phillips, PhD; Hugh Solvason, MD, PhD, klinický profesor psychiatrie a behaviorálních věd; vedoucí výzkumu Jessica Hawkins; Booil Jo, PhD, docent psychiatrie a behaviorálních věd; Kristin Raj, MD, klinická docentka psychiatrie a behaviorálních věd; Charles DeBattista, MD, profesor psychiatrie a behaviorálních věd; Jennifer Keller, PhD, klinická docentka psychiatrie a behaviorálních věd; a Alan Schatzberg, MD, profesor psychiatrie a behaviorálních věd.

Výzkum podpořili Charles R. Schwab, Marshall and Dee Ann Payne Fund, Lehman Family Neuromodulation Research Fund, Still Charitable Fund, Avy L. and Robert L. Miller Foundation, Stanford Psychiatry Chairman’s Small Grant, Stanford CNI Innovation Award, National Institutes of Health (granty T32035165 a UL1TR001085), Stanford Medical Scholars Research Scholarship, NARSAD Young Investigator Award a Gordie Brookstone Fund.

V podcastu 1:2:1 o výsledcích studie hovoří Williams s Paulem Costellem, hlavním komunikačním stratégem a poradcem pro Stanford Health Care a School of Medicine.

.