„Dalo by se říct, že jste si na ty likvidace zvykl?“

Chvíli přemýšlel. „Abych řekl pravdu,“ řekl pak pomalu a zamyšleně, „člověk si opravdu zvykl.“

„Za pár dní? Týdny? Měsíce?“

„Měsíce. Trvalo měsíce, než jsem se mohl některému z nich podívat do očí. Potlačil jsem to všechno tím, že jsem se snažil vytvořit zvláštní místo: zahrady, nová kasárna, nové kuchyně, všechno nové; holiči, krejčí, obuvníci, truhláři. Existovaly stovky způsobů, jak na to přestat myslet; všechny jsem použil.“

„I tak, když jsi to cítil tak silně, musely přijít chvíle, třeba v noci, za tmy, kdy ses myšlenkám na to nevyhnul?“

„Nakonec jediným způsobem, jak se s tím vyrovnat, bylo pít. Každý večer jsem si s sebou do postele bral velkou sklenici brandy a pil jsem.“

„Myslím, že se vyhýbáte mé otázce.“

„Ne, to nechci, myšlenky samozřejmě přišly. Ale zahnal jsem je. Přinutil jsem se soustředit na práci, práci a zase práci.“

„Dá se říct, že jsi nakonec cítil, že to vlastně nejsou lidé?“

„Když jsem byl jednou na výletě, po letech v Brazílii,“ řekl s hluboce soustředěnou tváří a očividně ten zážitek znovu prožíval, „můj vlak zastavil vedle jatek. Dobytek v ohradách uslyšel hluk vlaku, přiklusal k plotu a zíral na vlak. Bylo velmi blízko mého okna, jedno se tlačilo na druhé a dívalo se na mě přes ten plot. Tehdy jsem si pomyslel: „Podívej se na to, to mi připomíná Polsko, přesně takhle se ti lidé dívali, důvěřivě, těsně předtím, než šli do konzerv…“

„Řekl jsi konzerv,“ přerušil jsem ho. „Jak to myslíš?“ Ale on pokračoval, aniž by mě slyšel nebo mi odpověděl.“

„Já už jsem potom nemohl jíst konzervy. Ty velké oči, které se na mě dívaly, aniž by věděly, že za chvíli budou všechny

mrtvé.“ „Cože?“ zeptal jsem se. Odmlčel se. Jeho tvář se stáhla. V tu chvíli vypadal staře a opotřebovaně a opravdově.

„Takže jsi neměl pocit, že jsou to lidské bytosti?“

„Náklad,“ řekl bezhlasně. „Byl to náklad.“ Zvedl a spustil ruku v gestu zoufalství. Hlasy nám oběma poklesly. Byl to jeden z mála okamžiků za ty týdny rozhovorů, kdy se nesnažil zakrýt své zoufalství, a jeho beznadějný zármutek umožnil okamžik soucitu.

„Kdy myslíte, že jste je začal považovat za náklad? To, jak jsi předtím mluvil o dni, kdy jsi poprvé přišel do Treblinky, o té hrůze, kterou jsi cítil, když jsi všude viděl mrtvá těla – tehdy to pro tebe nebyl ‚náklad‘, že ne?“

„Myslím, že to začalo v den, kdy jsem poprvé uviděl Totenlager v Treblince. Vzpomínám si, jak tam Wirth stál vedle jam plných modročerných mrtvol. Nemělo to nic společného s lidskostí, to ani nemohlo mít; byla to masa – masa hnijícího masa. Wirth se zeptal: ‚Co s tím odpadem uděláme? Myslím, že jsem o nich podvědomě začal přemýšlet jako o nákladu.“

„Bylo tam tolik dětí, přiměly tě někdy přemýšlet o tvých dětech, o tom, jak by ses cítil na místě těch rodičů?“

„Ne,“ řekl pomalu, „nemůžu říct, že bych tak někdy přemýšlel.“ „Ne,“ řekl. Odmlčel se. „Víte,“ pokračoval pak, stále mluvil s tou nesmírnou vážností a zjevně v sobě chtěl najít novou pravdu, „málokdy jsem je vnímal jako jednotlivce. Vždycky to byla obrovská masa. Někdy jsem stál na stěně a viděl je v trubce. Bu t- jak si to mám vysvětlit – byli nazí, namačkaní na sebe, běhali, byli poháněni biči jako …“ věta se odmlčela.

„Nemohl jsi to změnit?“ „Nemohl jsem to změnit,“ řekl. Zeptal jsem se. „Nemohl jsi ve svém postavení zastavit tu nahotu, bičování, tu hrůzu v ohradách pro dobytek?“

„Ne, ne, ne. Takový byl systém. Vymyslel ho Wirth. Fungoval, a protože fungoval, byl nezvratný.“