Největší žralok, který kdy existoval na této planetě, Carcharocles megalodon, mohl dorůstat délky až 18 metrů a váhy přes 120 000 liber (60 tun). Pět řad obávaných zubů – některé dlouhé přes 7 palců – dalo vzniknout jménu megalodon, což znamená „velký zub“. Toto mohutné zvíře, jehož čelisti byly dost velké na to, aby sežraly dospělého dnešního nosorožce, se s největší pravděpodobností živilo velrybami.
Co měly velryby tváří v tvář takovému gigantickému predátorovi dělat?
Meghan Balková, vědecká pracovnice Peter Buck Fellow v Národním přírodovědném muzeu Smithsonian, chce ověřit hypotézu, že se u druhů kořisti s malým tělem vyvinula větší velikost těla, aby unikly predátorům. Čím větší je kořistní zvíře, tím více energie potřebuje predátor k útoku a zvyšuje se riziko, že bude samo zraněno. Vzhledem k tomu, že menší kořistní zvířata byla požírána mnohem většími predátory, mohly se kořistní linie vyvinout tak, aby se zvětšily. Pro Balkovou a její letní stážistku Jazmin Jonesovou je studium Megalodona a jeho kořisti ideální pro ověření této hypotézy, protože obří žralok vyhynul asi před 2,6 miliony let a vědci se domnívají, že to bylo pravděpodobně kvůli nedostatku dostupné kořisti. Pokud se kořist, kterou byl žralok zvyklý jíst, zvětšila – byla dokonce příliš velká na to, aby mohla útočit -, mohlo by to vysvětlit jeho zánik.
Než se můžeme zabývat velikostí kořisti v průběhu času, musíme nejprve vědět, o jaké druhy kořisti se jedná. Letos v létě dostal Jones za úkol prozkoumat fosilie mořských obratlovců ve sbírce NMNH, aby zjistil, kdo je kousal. Megalodon poprvé hlídkoval ve vodách ve středním miocénu, tedy asi před 14 miliony let, ale vyhynul na konci pliocénu, který skončil asi před 2,6 miliony let. Jones proto vyfotografoval a zdokumentoval všechny mořské fosilní kosti z geologických epoch miocénu a pliocénu, aby našel důkazy o kousnutí žralokem.
Po tři týdny Jonesová kontrolovala kosti – celkem jich bylo asi 100 – a hledala na nich značky, které pak katalogizovala podle klasifikačního systému šesti skupin. Značky se pohybovaly od zcela zapuštěného zubu až po jemné škrábance. Zvláště vzrušující byly zapuštěné zuby, protože Jones během tří týdnů našel jen asi čtyři, ale i bez takového nálezu byl proces zábavný. „Je to velmi vzrušující, protože každá kost je jedinečná,“ řekl Jones. „Má svůj vlastní jedinečný soubor škrábanců a vzorů. Někdy narazím na zvláštní věci… je to jako řešit záhadu, protože mohu vyvozovat a případně vytvářet příběh, který některé stopy vysvětluje.“
Bez pomoci vloženého zubu může být poměrně obtížné určit predátora – vroubkované stopy mohou ukazovat na kousnutí megalodonem, protože tento kolosální žralok měl v zubech hřebeny. Rovněž je obtížné určit druh spojený s kostí, zvláště když z ní zbyl jen úlomek. Nápomocné však může být i zařazení kosti do určité skupiny (například Mysticetes, kosticovci, a Odontocetes, ozubené velryby). Jak Mysticetes, tak Odotocetes se vyskytovaly v miocénu a pliocénu a pravděpodobně se staly kořistí Megalodona. Jones zaznamenal každou informaci, od velikosti kostí až po popis různých znaků, aby snad mohl v budoucnu pozitivně identifikovat jak druh predátora, tak kořisti.
Na konci Jonesova třítýdenního působení byl malý důlek v úkolu katalogizovat téměř 4 000 mořských kostí NMNH z doby, kdy megalodon brázdil oceány. Jakmile budou známy druhy kořisti, může začít práce na odhadu tělesné hmotnosti potenciální kořisti. Definitivní odpověď na otázku, zda se kořist megalodona vyvinula tak, že se zvětšila, aby se vyhnula predaci prostřednictvím žraločích čelistí, bude vyžadovat čas. Podrobný pohled na jednotlivé kosti může pomoci poskládat střípky příběhu a nakonec ukázat celý obraz dravosti v minulosti.