Seznamte se se sedmdesátníkem, který přijel do Mongolska závodit v nejtěžším dostihu na světě a vyhrál ho

Bob Long v Mongolsku nikdy nebyl. Ale jakmile se doslechl o Mongolském derby, věděl, že se musí do země Velkého chána vypravit a podívat se, o čem tento dostih i kultura jsou.

Mongolské derby je totiž označováno za nejdelší a nejtěžší dostih na světě. Dokonce je za něj uznán i vlastní Guinnessův rekord. Na tomto závodě dlouhém 1 000 kilometrů (621 mil) napříč Mongolskem není vůbec nic snadného.

Jezdci – z nichž většina dorazila do Mongolska teprve před několika dny, protože jsou v zemi poprvé – se musí navigovat přes bažiny, hory, řeky a všechno ostatní, co jim pověstná mongolská step může nabídnout, jen s pomocí systému GPS Garmin, polodivokého mongolského koně a svých instinktů.

„Mongolská kultura je soustředěna kolem koně. Koňské dostihy jsou pro ně víc než sport, je to komunitní událost, která posiluje vazby a oslavuje sílu a zdatnost jejich polodivokých koní. Mongolské derby umožňuje jezdcům z celého světa otestovat nejen své jezdecké umění, ale také vlastní psychickou odolnost a schopnost zbavit se kontroly a důvěřovat neznámému koni, kterému bylo dovoleno zachovat si divokého ducha,“ říká Erik Cooper, manažer akce Derby.

Derby má napodobit legendární Čingischánův mongolský systém Jam, štafetový systém využívající koňské stanice vzdálené od sebe 20 až 40 kilometrů, kdy po příjezdu jednoho vojenského posla předal svou zprávu dalšímu poslovi, který pak ze stanice co nejrychleji vyrazil. Díky tomuto systému byly informace neustále v pohybu, což dávalo Velkému chánovi jednu z největších výhod, jakou kdy mohl mít, a jeden z důvodů, proč dokázal dobýt většinu Euroasie.

Takže při znovuvytvoření tohoto systému se jezdci musí co nejrychleji navigovat na 28 koňských stanic. A Bob, neboli „Kovboj Bob“, jak se mu s oblibou říkalo, měl být jedním ze 42 jezdců z 12 různých zemí, kteří to měli dokázat.

Od většiny ostatních jezdců, kteří se účastní Mongolského derby, se Bob liší tím, že je mu 70 let. A příští měsíc mu bude 71 let, což z něj dělá jednoho z nejstarších jezdců, kteří se kdy závodu zúčastnili.

To, že by Bob odešel jako nejrychlejší závodník a vyhrál letošní Derby ve svých 70 letech, je neuvěřitelný výkon vzhledem ke všemu, co tento závod obnáší – 39 % letošních jezdců ani nepřejelo cílovou čáru, buď je trápila zranění, nebo psychické vyčerpání.

Při příjezdu do Mongolska před pouhými několika dny Bob netušil, že se stane tak trochu legendou napříč stepí, kde ho na různých koňských stanicích chodí vítat rodiny pastevců, kteří poznají úžasného jezdce, jakmile ho uvidí.

Což není žádné překvapení, protože Bobův život byl postaven kolem koní. Trénoval a prodával broncos, aby mohl financovat své univerzitní vzdělání, jezdil a trénoval muly pro balení a lov a pracoval s mladými appaloosy a quarter horse. Je mistrem v soutěžním sportu Extreme Mountain Trail. A jako by to už nebylo dost působivé, má také doktorát z veřejného zdraví a v roce 2013 odešel do důchodu ze společnosti Healthwise, kterou pomáhal od základů vybudovat.

Bob, který se téměř každou noc závodu ubytovával v místních rodinách a objevoval se u jejich gerů, přičemž používal pouze list s mongolskými frázemi, který mu Derby poskytl, aby požádal o nocleh, toho také využíval jako příležitosti dozvědět se co nejvíce o těchto neuvěřitelných pasteveckých rodinách a mongolské kultuře obecně.

Často přinášel sypké cigarety, promyšleně zabalené do igelitu, aby zůstaly suché, jako poděkování pastevcům za to, že ho pustili na své koně, a modré šerpy, které si po příjezdu na mnoho koňských stanic přivazoval ke koním jako první, Bob skutečně přijal vše, co Derby představuje a reprezentuje.

Také prošel všemi veterinárními kontrolami bez jediného trestu, což stojí za zmínku, protože Derby má přísná pravidla, podle kterých je zdraví koní během celé akce prioritou.

„S Mongolským derby spolupracuje přibližně 500 kočovných pastevců koní a 1 500 koní, kteří vytvářejí systém veterinárních stanic obsluhovaných naším týmem mongolských a mezinárodních veterinářů. Jezdci dodržují přísná pravidla týkající se dobrých životních podmínek koní a nesmějí si vzít nového koně, pokud jejich předchozí partner neprošel naší veterinární kontrolou,“ říká Cooper.

Po závodě jsem si s Bobem sedl a zeptal se ho na závod a na to, na co z mongolské kultury nikdy nezapomene. Tady je to, co nám řekl.

Breanna Wilson: Řekněte mi něco o sobě a o tom, proč jste se chtěl zúčastnit Mongolského derby…

Bob Long: Dobře, jmenuji se Bob. Bob Long. A žiji v Idahu, v oblasti Boise. Vyrostl jsem ve Wyomingu, západně od Cheyenne, mezi Cheyenne a Laramie, v prérii. Hodně jsem jezdil jako malý kluk a teenager, když jsem vyrůstal, v prérii, která vypadala podobně jako ta, kterou jsem projížděl tady v Mongolsku. Byly to kopce, spousta trávy a krav. Jenže ve Wyomingu jsem musel projíždět branami a v Mongolsku jsem na žádné nenarazil.

V Mongolsku jsem poprvé.

BW: Jak dlouho jsi přemýšlel o tom, že budeš závodit v Derby? A proč závodit právě teď?“

BL: No, jednou jsem byl pozván k dobrým přátelům na večeři a oni mi vyprávěli o filmu „Všichni divocí koně“. Nakonec jsme ten večer vypili příliš mnoho vína a whisky, takže jsem se nikdy nedostal k tomu, abych film zhlédl celý. Ale během následujícího dne nebo dvou jsem ten film nakonec dokoukal, přemýšlel jsem o něm asi dvacet minut a pak jsem se rozhodl, že bych to mohl udělat.

To bylo v říjnu 18. roku. A tak jsem si začal dávat dohromady myšlenky a trochu jsem si zjišťoval, co je potřeba k podání přihlášky a jaké budu mít náklady – prostě logistika, realita cestování – a přišel jsem na to, že ano, že bych to mohl udělat. A tak jsem poslala přihlášku a přišlo mi několik odpovědí s žádostí o další informace. Předpokládám, že si říkali „to myslíš vážně, když jsi tak starý a tlustý?“. Něco takového.

Ano, abych to zkrátil, zřejmě jsem odpověděl správně, proskočil všemi obručemi, poslal všechna videa a obrázky, jak jezdím výkonnostní jízdu, kterou dělám, a zřejmě to bylo přijatelné. A tak jsem byl přijat do soutěžní ligy jezdců v Derby.

BW: Čím se tento závod liší od všech ostatních závodů na světě?

BL: No, hlavně namáhavostí, úmorným neustálým tlakem na vzdálenost, prostě velikostí toho, kolik kilometrů musíš ujet celý den, každý den. A je to neúprosné. Nikde jinde nic takového není.

BW: Celou dobu jste si vybíral koně. Jak se liší mongolští koně od koní, na kterých jsi zvyklý jezdit?“

BL: Jezdím na šestnáctihlavém tříletém quarter horse hřebci. Je to těžký, osvalený quarter horse. Tihle malí kluci jsou opravdu členití, s krátkým hřbetem. Jsou silní, co se týče aerobní kondice.

Na každém stanovišti jsem se dostal do režimu, kdy jsem koně uctíval. Pokud jsem se umístil na prvním místě, vyznamenal jsem toho koně modrou stuhou, kterou jsem nosil s sebou. Byly to malé stužky a drobnosti, které jsem v průběhu let vyhrála na jiných koňských výstavách v Idahu, Washingtonu a Oregonu. Obracel jsem se k pastevcům a říkal, že to byl skvělý kůň a že mi bylo ctí na něm jezdit. Dělal jsem to, jak jen jsem mohl, prostřednictvím tlumočníků. Takže interakce s pastevci se stala opravdu zábavnou.

BW: Po většinu závodu jste byl sám, jakým nejtěžším překážkám jste tam čelil? Byly nějaké děsivé momenty nebo situace, kterým jste ve stepi čelil?

BL: Na tomto konkrétním závodě jsem nebyl sám, ale dostal jsem se na jednoho kulového koně. Bylo to opravdu deštivé a nedbalé – bylo to asi třetí den nebo tak nějak. Jeli jsme šikmo přes cestu a hned za mnou běželo asi šest jezdců. Slyšel jsem jejich kopyta. Všichni jsme křičeli a hulákali a tak. Můj kůň přeběhl silnici, uklouzl v prvním příkopu a spadl. Seskočil jsem a oba jsme spolu klouzali po silnici v blátě, jen jsme se cákali ve vodě a blátě. Vyskočil jsem a nasedl zpátky na koně dřív, než se stačil zvednout, a zase jsme vyrazili. Jinak bych ho ztratil, nebo bych měl problém nasednout zpátky.

A pak přišlo počasí. Bylo slunečno a pak zase pršelo, pořád dokola. To se mi líbilo. Cítil jsem se lépe. Koně se cítili lépe. Nikdy mi nebyla zima, dokud jsem nemusel zastavit a jít dovnitř a být zdvořilý v gersu. Musel bys jít dovnitř a sednout si a snažit se být zdvořilý, i když ve skutečnosti trpíš, protože tam nemůžeš sedět skrčený na těch malých tvrdých stoličkách.

BW: Jaké to bylo trávit téměř každou noc tábořením s místními rodinami napříč stepí?

BL: Nejraději vzpomínám na noční interakce, na moje táboření. Po tom jsem zatoužil. Jednu noc jsem přespal v koňské stanici, bylo to obzvlášť na začátku závodu, kdy všichni jezdci zhustili svou jízdu a všichni byli tak nějak vyčerpaní z počasí, zimy a větru.

Bylo nás 21, kteří jsme zůstali ve dvou gers. Člověk si nemohl ani uprdnout, aniž by urazil někoho jiného. Bylo mi opravdu nepříjemné tábořit se všemi těmi lidmi, takže jsem se potom rozhodl, že na koňských stanicích nezůstanu. Pokusím se vymanit ze synchronizace. A ono to samozřejmě fungovalo tak jako tak, protože jsem dojel na koňskou stanici a ještě jsem měl čas jezdit.

Zažil jsem s rodinami velkolepé chvíle. Bylo s nimi opravdu, ale opravdu veselo. Jednou – mým jezdeckým partnerem byl tehdy Ahmed; byl z Dubaje – jsme s Ahmedem vyjeli do bažiny k nejbližšímu geru. Byly asi dvě minuty do zákazu vycházení. Dojeli jsme k tomu geru a já jsem prosil a ona kývla, že můžeme zůstat. A tak jsem zmáčkl tlačítko „OK“, otočil se na Ahmeda a řekl: „Veterináři nás za to budou nenávidět.“ A tak jsem se otočil na Ahmeda. On to nechápal, ale já jsem věděl, že veterináři si nás tu noc najdou a zkontrolují naše koně. A jistě, museli se brodit vodou asi kilometr.

Na cestě k nám uvízli. Ale mně se to líbilo. Byla to krásná doba. Ta rodina měla dcery dvojčata a ty seděly na ohradě a my jsme pozorovali západ slunce a zpívali ukolébavky.

Druhý den ráno matka vstala, šla ven a podojila krávu a my jsme to ráno měli k snídani teplé čerstvé mléko. Pomohla nám obléknout se a osedlat koně a zase jsme vyrazili a jezdili jsme celý ten den.

BW: A co navigační část, jaká byla?“

BL: To byla jedna z těch jednodušších částí, protože jsem se celou dobu toulal po zapadlých končinách a divočině. Vím, že tudy se nedá jít. Prostě mám pocit, že tohle je lepší cesta. Prostě jsem to cítil.

BW: A opravdu jste se naučil nejenom měřit koně, ale i vybírat nejlepší koně na každé stanici. A byl tam jeden konkrétní kůň, kterého jsi vybrala a který ti přinesl pozornost…

BL: No jo, to bylo super. Byl jsem asi ještě pět mil za městem a najednou vyjíždí černé auto typu proletariát a z něj vyjíždí tenhle chlapík se zlatým talárem a oficiálním vládním kloboukem na hlavě a jeho velmi milá rodinka. Jeli souběžně se mnou a mávali mi a fotili se, a já to celou tu dobu pořád rezervuju do města.“

Jsem na závodě a postavil jsem si trajektorii, abych objel město, a oni se mě pořád snažili natlačit do města.

Blížili jsme se k městu a oni konečně vystoupili a mávali na mě, abych je následoval. Tak jsem nasedl za ně a oni mě hnali přes město a na všechny troubili a mávali. Pořád mi nedocházelo, že je to jejich kůň.

Nakonec jsme přejeli malý potok a oni mě stále pronásledovali. Tak jsem se rozhodl, že musím zastavit a promluvit si s těmi lidmi, že se tu něco děje. Konečně si to spojuji dohromady.

Takže vystupují a dávají mi malou cedulku se svým oficiálním stanoviskem. Tu mi dali a pak mi vysvětlili, že je to jeho kůň a že je to čtyřnásobný vítěz Naadamu a že jsou pyšní, že na něm jedu. Vytáhl jsem jednu ze svých modrých stuh, podepsal se na ni a poděkoval jim, že mi dovolili jet na jejich koni. Pověsil si ji do auta na zpětné zrcátko. Zamávali mi, podali jsme si ruce a pak za mnou jeli až na další koňskou stanici.

BW: Mongolsko má teď zjevně zvláštní místo ve vašem srdci, co bylo na tomto zážitku to, na co nikdy nezapomenete?

BL: Především to pro mě byla duchovní záležitost. Mám silnou víru ve vyšší moc a věřím, že můj Bůh byl se mnou a pomohl mi v mnoha věcech, když jsem se opravdu, ale opravdu trápil nebo potřeboval nasměrovat. Věřím, že takový směr jsem dostal od svého duchovního průvodce, svého vůdce.“

Cílová čára mongolského derby, provincie Khentii, Mongolsko

Poté byl Tom vůdcem dobrodruhů, to byl jeho výtvor a jeho organizace. Byl jsem opravdu ohromen, protože mám dlouhou praxi ve vedení a řízení a jeho vedení a organizace byly bezchybné. Pokud se v celém procesu vyskytl nějaký zádrhel, byl způsoben jezdcem. Jezdci způsobili více problémů než nějací koně nebo organizace. Měl prostě jezdeckou proměnnou, se kterou se musel vypořádat. Tom tedy odvedl velmi dobrou práci. Jeho organizace je úžasná.

Veterináři jsou na zabití. Ti chlapi jsou starší, neuvěřitelní, zběhlí veterináři, a to, že přijeli trávit dovolenou nebo trávili čas navíc, a jejich starost o koně byla prostě úžasná. Dr. Jeremy Hubert a Dr. Fred Barrelet, plus Annalisa Barrelet, Anna Bowker, Grainne Neary, Sarah Van Dyk a Sarah O’Dwyer, Kit Heawood a Campbell Costello. Všechny jsem poznal a viděl. Někdy spěchali, aby se mnou udrželi krok. Vždycky to bylo zábavné. Každý večer se chodili podívat, jak se mi daří, aby se ujistili, že koně jsou v pořádku, a já je velmi dobře poznal. Nesmírně si vážím jejich péče o koně. Nemůžu si to vynachválit. Na vytrvalostní dostihy se snáší kritika, ale myslím, že každý, kdo se k nim dostane blíž, ví, že tito koně jsou ultravytrvalci a tito veterináři jsou tam od toho, aby je sledovali a starali se o ně, a to se jim opravdu povedlo. Veterinární tým doktora Jeremyho byl neuvěřitelný.

Nakonec ještě ke koním a soutěži. Abyste se na tuto akci dostali, musíte být soutěživý, zkušený jezdec. A já jezdím se spoustou skvělých jezdců v Idahu, Oregonu a Washingtonu. A dobrého jezdce z vás udělá to, když je vaše konkurence dobrá. A já měl lidi, kteří byli stejně dobří jako já. Jen se mi stalo, že jsem s nimi nebyl synchronizovaný a dokázal jsem se udržet před nimi. Jakmile jsem se dostal dopředu, pokud jsem neudělal chybu, dokázal jsem si náskok udržet. Takže soutěžní jezdci, nemůžu si vynachválit, jak byli dobří. A koně.

Myslím, že je důležité zopakovat, že v této soutěži bylo, je a bude nejdůležitější blaho koně. Blaho lidí nebylo ani zdaleka na druhém místě. Bylo to blaho koně. V posádce jsme měli tři renomované lékaře na kulhání.

Pokud bych chtěl vše uzavřít, řekl bych jedním prohlášením, že příprava má přednost před mládím. Provedl jsem veškerý výzkum. Měl jsem zorganizovanou veškerou výživu. Měl jsem otestovanou a připravenou veškerou výbavu. Nevím, jak to udělat lépe. Připravil jsem se tak dobře, jak jsem věděl, jak se na takovou misi připravit. Byl to pro mě skvělý zážitek.“

Získejte do své e-mailové schránky to nejlepší z časopisu Forbes s nejnovějšími poznatky od odborníků z celého světa.

Podívejte se na mé webové stránky.

Dělím svůj čas mezi Ulánbátar a Tbilisi a píšu o tom nejlepším z dálkového a dobrodružného cestování v méně známých destinacích po celém světě.

Načítám …

Napsat komentář Zrušit odpověď na komentář