Nesamovražedné sebepoškozování (NSSI) lze definovat jako „přímé a úmyslné poškozování tkání vlastního těla bez úmyslu spáchat sebevraždu, které není v souladu s kulturními očekáváními nebo normami“.1 Prevalence NSSI je přibližně 5,9 % u dospělých a 18 % u dospívajících.1 Některé nedávné přehledy komunitních vzorků však zjistily průměrnou a souhrnnou míru až 17-18 %.2 Ačkoli byly provedeny některé výzkumy u dospělých, většina studií se zaměřila na adolescenty, což je věkový vrchol tohoto chování.3 Nedávné výzkumy naznačují zvýšenou prevalenci sebepoškozování, zejména v této věkové skupině.4

NSSI se projevuje v různých formách, včetně řezání, vyřezávání kůže, pálení, silného odírání nebo škrábání, úderů pěstí nebo úderů, lámání kostí, kousání, štípání, zasahování do hojení ran a (vzácně) autoamputace a enukleace očí.4,5 Řezání je nejčastější, představuje přibližně 70 % pacientů, kteří se sebepoškozují.4 NSSI může být spojeno s celou řadou somatických i psychiatrických zdravotních následků a i povrchní sebepoškozování může vést k závažným zdravotním komplikacím.4

„Nejčastějším chováním je sebepořezání, sebeupálení a sebepoškození – jinými slovy údery pěstí nebo údery částí těla o tvrdý povrch, které způsobí pohmoždění kůže,“ uvádí Jennifer J. Muehlenkamp, PhD, docentka psychologie na University of Wisconsin v Eau Claire. Mírnější chování zahrnuje odírání kůže, při kterém jedinec tře kůži nebo ji silně škrábe s úmyslem způsobit krvácení a poškození kůže, uvedla pro Psychiatry Advisor. Někdy se také praktikuje pálení ledem, zejména na Středozápadě.

Poznamenala, že ve zvoleném způsobu sebepoškozování existují rozdíly mezi pohlavími, přičemž řezání je častější u žen a pálení a sebepoškozování je častější u mužů. Kromě toho je u žen větší pravděpodobnost, že budou identifikovány a/nebo vyhledají pomoc, než u mužů.

Průměrný věk nástupu je 13 až 14 let a druhý věk nástupu je pozdní adolescence – tj. 18 až 19 let, poznamenal doktor Muehlenkamp. „To jsou klíčová vývojová přechodná období. Během prvního přecházejí jedinci z nižší střední školy na střední školu a během druhého přecházejí ze střední školy na vysokou.“

Tyto přechody „otřásají systémem sociální podpory a pocitem identity a poskytují nové stresory, které je třeba vyřešit. Pokud člověk nemá pevné dovednosti pro zvládání stresu a dobrou podpůrnou síť, mohou se tyto stresory stát zdrcujícími.“

Upozorňuje: „Je důležité nepředpokládat, že toto chování je omezeno na období dospívání a mladé dospělosti. Existují jedinci napříč celým věkovým spektrem, kteří tímto stavem trpí, ačkoli starší lidé nebyli zkoumáni.“

Mimo to „nepředpokládejte, že sebepoškozování je vždy podnikáno za účelem získání pozornosti, což je další rozšířený mýtus,“ řekla. „Nejčastějším důvodem je emoční regulace, kdy se lidé snaží vyrovnat s drtivým trápením nebo sebetrestáním, které má původ v nenávisti k sobě samému“. Příležitostně se lidé „snaží přimět ostatní, aby pochopili závažnost jejich trápení, jako vnější znamení, kterým chtějí sdělit, jak velkou bolest prožívají.“

Rizikové faktory pro NSSI zahrnují zvýšenou hladinu negativních/nepříjemných myšlenek a pocitů; špatné komunikační dovednosti; špatnou schopnost řešit problémy; zneužívání, špatné zacházení, nepřátelství a kritiku v dětství; dysfunkční reakci na stres; potřebu sebetrestání; a modelové chování (např. vrstevníci, internet nebo média).6

NSSI a sebevražednost

Souvislost mezi sebepoškozováním a sebevraždou je „složitá“.4 Až 40 % jedinců, kteří se sebepoškozují, uvažuje při způsobení zranění také o sebevraždě a zhruba 50-85 % jedinců, kteří se poraní, se alespoň jednou v životě pokusilo o sebevraždu.4 Stále více se však ukazuje, že NSSI je „záměrem, funkcí a epidemiologií“ odlišné od sebepoškozování a představuje samostatnou entitu.7

„NSSI samo o sobě není sebevražedným pokusem,“ zdůrazňuje doktor Muehlenkamp. Naopak je často „používána jako strategie zvládání, která má zabránit sebevraždě.“

Psychologický dopad NSSI ji také odlišuje od nefatálních sebevražedných pokusů, protože je spojena se snížením negativních emocí a zvýšením pozitivního afektu. Naproti tomu sebevražedné pokusy mohou vést k většímu výskytu depresivních příznaků a sebevražedného chování v důsledku stresu z toho, že pokus ve skutečnosti nevedl ke smrti.4 NSSI se s větší pravděpodobností opakuje a stává se chronickou, přičemž zhruba čtvrtina jedinců, kteří se sebepoškozují, uvádí 11 až 50 samostatných epizod sebepoškozování.4

Ačkoli NSSI samo o sobě není sebevražedným pokusem, přesto zvyšuje riziko sebevraždy.4 K rizikovým faktorům pro budoucí sebevraždu patří anamnéza NSSI,1 pocit odporu k životu, přitažlivost smrti, nebojácnost vůči sebevraždě nebo smrti a vysoká sebekritičnost, apatie nebo absence dostatečné podpory rodiny.4