Jima Keltnera není třeba čtenářům časopisu Modern Drummer představovat. Jim hrál téměř s každým z hudební smetánky a není žádným tajemstvím proč: Všichni chtějí mít na svých nahrávkách Jimovu dobrou náladu. A kdybyste se s ním někdy setkali, okamžitě byste věděli, že nejde jen o skvělé hraní, které na session přináší, ale také o jeho vřelou a obětavou osobnost. S Jimem se prostě chcete bavit.

od Billyho Amendoly

Nedávno jsme s Jimem mluvili o novém studiovém albu George Harrisona Brainwashed a také o Harrisonově tribute koncertu v londýnské Royal Albert Hall, který se konal 29. listopadu 2002, hořkosladké záležitosti uspořádané v den ročního výročí Georgeova úmrtí.

Jim dlouhá léta hrál a přátelil se jak s Georgem Harrisonem, tak s Johnem Lennonem, a tak jsme náš rozhovor začali právě tímto tématem.

MD: Jedna z otázek, které jsem Ringovi položil pro Quick Beats, zněla: Kdo byl lepší bubeník, George nebo John? A Ringo odpověděl: „George.“ Souhlasil bys s tím?“

Jim: Dobrá otázka?. No, musel bych říct, že ano, protože především John nikdy nehrál na bicí přede mnou. Ale George ano a uměl hrát velmi dobře. Měl takový krásný čas. Když George hrál na bicí, měl všechny základní jazyky. Věděl, co má dělat s nohama a rukama. Několikrát mě při hře na bicí rozbil. Mám jeho krásnou fotku, jak stojí za mou soupravou u nás doma.

MD: Viděl jsem filmový klip s Georgem – ve kterém jsi vystupoval i ty -, kde mluvil o natáčení té nové desky. Když jsem se na to díval, vehnal mi slzy do očí.

Jim: Přesně vím, co máš na mysli.

MD: Je tak hezké slyšet tu novou hudbu. Jeho zpěv a hra jsou tak silné.

Jim: To je právě ono. Dal do toho všechno. Věděl, že odchází, věděl, že odsud vypadne. Bylo těžké tomu uvěřit. Ale myslím, že byl tak připravený a všechno do sebe zapadlo tak, jak chtěl.

MD: Vím, že tě s Georgem pojilo velké přátelství kromě samotného muzicírování.

Jim: Ach bože. Byl inspirací pro tolik věcí v mém životě i v životě mé rodiny. Byl to výjimečný člověk. Nebyl jako většina tvých přátel. Vím, že to zní banálně, jako: „No, byl to Beatle, tak samozřejmě byl výjimečný člověk.“ To je pravda. Ale je to mnohem víc než to. Byl tak přízemní. Byl vtipný a bystrý a rád se dělil o věci. Byl to skutečný člověk. Měl lidi upřímně rád. A přesto měl obrovský kecací metr. Dokázal vás prokouknout na velkou vzdálenost. Viděl jsem, že to dělá pořád. Já i moje rodina máme velké štěstí, že jsme do jeho života vstoupili tak brzy.

MD: Myslím, že na této úrovni se člověk začne bát, protože neví, co od něj lidé skutečně chtějí.

Jim: Přesně tak. Je to stejné jako s Charliem a The Stones nebo s jinými mými přáteli s tak vysokým profilem. Jdeme tak daleko do minulosti, že jsem si jistý, že právě proto jsou naše přátelství opravdu pevná. Těch vztahů si vážíme.

MD: Georgeův syn Dhani odvedl velmi dobrou práci při koprodukci Brainwashed s Jeffem Lynneem. I on je svému tátovi velmi podobný.

Jim: A nejde jen o vzhled. Jeho manýry a to, jak pohybuje ústy, je úplně jako George. Nebo něco řekne a ucukne hlavou přesně jako George. Podívá se na tebe, pohlédne na tebe stejně jako jeho táta. To mě vyvádí z míry.

MD: Promluvme si o Brainwashed.

Jim: „Any Road“ je jedna z mých nejoblíbenějších. Pure George. Pořád citoval tuhle větu: „If You don’t Know Where You’re Going, Any Road Will Take You There“. Mám tu písničku moc rád. Další, která mě rozpláče pokaždé, když ji slyším, a asi vždycky bude, je „Stuck Inside A Cloud“. To je jedna z jeho starších písní, kterou mi pořád hrál. Měla kouzelnou, mlhavou, velmi anglickou kvalitu. Seděli jsme ve studiu pozdě v noci, než jsme všechno vypnuli, a já jsem říkal: „Hej, Georgi, zahraj mi ‚Cloud‘,“ a on ji pustil a zpíval s ní. Dlouhá léta na ní nebyly bicí, jen takové ty laciné klávesové samply z jeho sampleru E2, ale z nějakého důvodu mě to pokaždé, když to slyším, přenese přímo do Friar Parku.

MD: Byly všechny tvé bicí skladby kompletně hotové, než zemřel?

Jim: Ano. Potom už jsem žádné další nedělal? Když mi zavolal, abych přišel udělat bicí, bylo to ještě před bodnutím a myslím, že po jeho operaci krku.

Nikdy jsem si k němu nevzal vybavení, protože jsem mu před lety nechal od DW poslat opravdu pěknou bicí soupravu se vším hardwarem a vším, a pak mi Paiste poslala hromadu činelů a tak. Takže měl v podstatě všechno, co bych já – nebo kdokoli jiný – potřeboval. Takže když jsem později chodil do jeho studia ve Friar Parku, skoro nikdy jsem si s sebou nic nebral, možná jen nějaký činel a snare – drobnosti.

No, George měl obrovský obývací pokoj, který byl asi tři patra vysoký, s balkonem, ze kterého byl výhled. Moje ložnice byla ve třetím patře – „loft“, říkali tomu. Bylo to nádherné místo s kuchyní a pracovnou a vším možným. Ráno jsem sešel dolů a postavil se na tuhle část balkonu, která trochu vyčnívá nad pokoj. Několikrát za ta léta jsem luskl prsty, abych slyšel zvuk, a řekl jsem Georgovi: „Bylo by skvělé mít tady bicí,“ a on se jen zasmál, protože měl v jiné části domu postavené velké studio; proč by tam chtěl dávat bicí? Ale když jsem přijel na tohle nahrávání, vešel jsem dovnitř a bicí byly postavené přímo v tom prostoru. To mě úplně odrovnalo. Udělal to pro mě.

Tuším, že se zeptal inženýra Johna Etchellse, jestli se ten zvuk bude dát ovládat. Tak šel ven, vyzkoušel pár věcí a řekl: „Bylo by to skvělé.“ A tak jsem se rozhodl, že to bude skvělé. Vzpomínám si, že měli po místnosti celou řadu 87, aby získali zvuk místnosti. A nakonec jsem použil Georgeovu bicí soupravu. Ani jsem nepoužil žádný ze svých snareů.

MD: A co činely?

JK: Možná jsem použil jeden ze svých činelů. Hi-haty byl pár Arbiterů, na kterých bylo napsáno „602“. Takže to byly rané Paisty, než si na činely dali název své firmy. Dostal je Ringo a ten je dal Georgovi. Ringo vždycky hrál na krásné Paiste 602 crash-ride a jeho hi-hatky jsou 14″ Zildjiany, které jsou tak staré, že na nich není skoro vidět žádné logo. Těm dával přednost, takže klobouky Paiste Arbiter nechal Georgeovi. George je měl léta ve studiu. Tyhle hi-hatky jsem používal na všem, co jsem kdy s Georgem hrál?

MD: Na albech Traveling Wilburys taky?

Jim: Ne, obě nahrávky Wilburys vznikly v Kalifornii, takže to bylo všechno moje vybavení.

Každopádně v poslední den natáčení desky Brainwashed, když jsem balil, jsem ukládal činely zpátky do krabice, jak jsem to dělal po mnoho let, a řekl jsem: „Georgi, tyhle hi-haty si vezmu s sebou.“ A pak jsem si řekl: „Tak jo, vezmu si je. „Proč mi bereš hi-hatky?“ zeptal se. A já na to: „Chodím sem už léta a nikdo jiný než já je nepoužívá. Rok co rok sem přijdu nahrávat, jdu k bedně, ve které jsou, a tam jsou ve stejné poloze, v jaké jsem je dal minule. Jiní lidé, kteří tu nahrávali, Ray Cooper nebo Jim Capaldi, sem chodí hrát a nikdy je nepoužívají. Používají novou várku, kterou jsem jim poslal, nebo něco jiného. Takže je škoda je tu nechat jen tak bez hraní. Pořád jsou ale tvoje, takže ti je přivezu zpátky.“ A on řekl: „Dobře.“ Ale nikdy jsem neměl příležitost mu je vrátit. Takže je nejspíš vrátím Dhani.

MD: Jak bylo to nahrávání zařízené?

Jim: Seděli jsme na římse a povídali si, dokud jsme se nedostali k nahrávání. Pak George seděl v řídicí místnosti s inženýrem Johnem a mluvili se mnou po telefonu, zatímco já jsem byl venku ve velké místnosti. Oni mě neviděli a já neviděl je. Jakmile jsme začali, byla to jedna písnička hned za druhou.

MD: Nařizoval ti, abys hrál určitým způsobem?“

Jim: No jo, George měl spoustu nápadů, takže mi říkal v podstatě to, co by chtěl. V podstatě by mi řekl, co nechce. Nechtěl efektní výplně a nechtěl moc výstřednosti. Někdy to bylo těžké, protože mi pořád vyprávěl o Ry Cooderovi a o tom, jak miluje Ryovy desky, na kterých jsem hrál. A líbila se mu ta výstřední stránka mého hraní, která ho vždycky bavila. Ale když přišlo na hraní v jeho písničkách, nefungovalo mu to, takže mě vždycky nutil, abych věci tak nějak urovnal a hrál konvenčněji a základněji. S tím jsem samozřejmě nikdy neměl problém, protože to je jeho práce. Vždycky jsem chtěl zahrát něco vhodného pro danou písničku. Nepotřebuju hrát něco, co mě lechtá. O tom hudba není – pokud tedy neděláš kliniku nebo bubenickou desku.

MD: Řekl ti George někdy: „Zahraj tohle s Ringovým feelingem?“

Jim: Ne, to nikdy, nikdy neudělal. Ale já bych to udělal vždycky. Pokaždé, když jsem hrál s Georgem, myslel jsem na Ringa. George a John by nechali Ringa hrát na mnohem více svých věcech, nebýt toho, že to měly být jejich „sólové“ počiny. Nemělo to být „mít kamarády“, víš, co tím myslím.

MD: Slyším Ringův vliv na „Rising Sun“. Jestli někdo dokáže, aby to působilo jako Ringo, tak jsi to ty.“

Jim: No, děkuju, ale nevím, jestli někdo opravdu dokáže udělat Ringa. Je to jako kdyby nikdo nikdy nedokázal udělat Charlieho. Prostě to nejde. Je to nemožné.

MD: Slyšel jsi ty písničky předem? Dával ti George demosnímky?“

Jim: Demosnímky mi neposílal, ale nápady měl nahrané. Volal mi a ptal se: „Co děláš v únoru? Můžeš přijít?“ Já bych řekl: „Co máš?“ A on by řekl: „Mám nějaké nové a nějaké, které jsi slyšel v průběhu let.“ A on by mi odpověděl: „Mám nějaké nové. Vždycky to byl takový zážitek, když jsem je poprvé slyšel. Někdy řekl: „Hm – o téhle nevím,“ ale já na to: „Bože, tu miluju, Georgi. Dovol mi na ni dát bicí,“ a on řekl „dobře“. Tak jsme tam dali bicí, ale pak jsem si nikdy nebyl jistý, jestli ji použije.

MD: Slyšel jsem, že z téhle desky vypadla pěkná balada, kterou George napsal s Jimem Capaldim.

Jim: Jo. Capaldi je nadaný skladatel a bubeník. Jim toho hodně napsal se Steviem Winwoodem v dobách „Traffic“. Jsme přátelé už mnoho let, takže jsem byl rád, že se dali dohromady.

MD: Takže zřejmě mají v záloze další věci.

Jim: No, doufám v to, ale nevím to jistě – ta písnička, kterou udělali, se mi opravdu líbila, ale George zřejmě neměl pocit, že je ještě úplně hotová.

MD: Mezi další skladby, na kterých se podílíš, patří „Pieces Fish“, „Never Get Over You“ – to je skvělý pocit – a „Vatican Blues“.

Jim: Doufám, že ta písnička spoustu lidí nenaštve. George byl ve věcech dost otevřený. Ale nebyl zlý.

MD: V písni „Brainwashed“ bylo vidět, že je naštvaný na hudební byznys. I když i když je naštvaný a znechucený, pořád zní klidně.

Jim: V době, kdy tu píseň psal, ho štvala spousta věcí. Prošel si dost těžkými věcmi, člověče. Ale máš pravdu, měl v sobě takový klidný a konejšivý způsob, že je vlastně těžké si vzpomenout, že bych ho někdy viděl na někoho nebo na něco opravdu naštvaného.

MD: Jaký byl Georgeův koncert na počest?

Jim: Byl to velmi emotivní večer. Lidé mi říkali, že to bylo silné a zároveň intimní. Eric sestavil kapelu na základě lidí, kteří byli Georgovi blízcí a kteří s ním měli za ta léta společnou historii. , Tom Scott, Jim Horn, Billy Preston, Jeff Lynne, Joe Brown, Chris Stainton, Albert Lee, Marc Mann, Jools Holland, Klaus Voorman, Gary Brooker, Jim Capaldi, Tom Petty (se Stevem Ferronem), Sir Paul McCartney, baskytarista Dave Bronze, perkusista Ray Cooper a bubeníci Henry Spinetti a Ringo Starr.“

MD: Jaké to bylo hrát znovu s Ringem?

Jim: Ach jo! Hrát s Ringem je něco, co by měl mít šanci zažít každý. On je tak upřímný. On prostě groovuje, a když je čas na výplň, naplno se do toho pustí. Díval jsem se na Henryho a žasli jsme nad tím, co dělá s rytmem – jak ho stahuje zpátky. Nikdo se prostě nevyrovná Ringovi.

Více informací o Georgeově CD a koncertu Pocta najdete na www.georgeharrison.com.

.