Pokud si to dovolíte, je snadné si Kiss zamilovat.

Jejich prvních sedm alb obsahuje jeden z nejlepších a nejčistších rock n‘ rollů 70. let. Původní sestava Gene Simmons, Paul Stanley, Ace Frehley a Peter Criss byli solidní muzikanti (a v případě prvních tří z nich i efektivní autoři písní).

Paul a Gene zůstali v kapele i poté, co se nevyzpytatelné chování Crisse a Frehleyho stalo pro ně příliš velkým soustem. I když se z nich občas stávala jakási karikatura, je jasné, že Stanley a Simmons hraní hudby a celý ten (psycho)cirkus Kiss upřímně milují.

Nikdy jsem nepochopil posměšky, kterých se Kiss dostává od rockových kritiků (a snobských hudebních fanoušků).

Jsou prostě jednoduchá, zábavná rocková kapela. Jejich velké písně a zpěvné refrény se dostávají přímo k duchu rock n‘ rollu.

Problémem snobských kritiků a fanoušků je image Kiss. Vše je extravagantní, od jejich oblečení přes pódiovou prezentaci až po hudbu. To vše odrazuje lidi, kteří se berou příliš vážně.

Nejdůležitější a nejpodstatnější je, že Kiss zcela postrádají přetvářku.

Kým jsou, je zcela průhledné. Jsou tou nejbezelstnější kapelou v dějinách rocku. Kritici a hudební snobové, kteří se berou příliš vážně, to opět nezvládají, ale to je jejich problém.

Ironií osudu je, že problém snobských kritiků spočívá v tom, že mají image, kterou jsou nuceni udržovat, image, která jim ani nedovoluje uvažovat o tom, že by se jim Kiss líbili, ať už by chtěli, nebo ne. Jejich svobodná vůle jim byla zcela reálně odebrána.

Protože chtějí být vnímáni jako „seriózní“, podporují v pořádku kapely, které jsou umělecké (jako Talking Heads), a dokonce i některé, jejichž hudba je většinou objektivně špatná (Velvet Underground), aby si tuto image udrželi. V tomto kontextu musí nenávidět Kiss.

Naštěstí nejsme rockoví kritici a hudební snobové, že? Takže můžeme Kiss milovat.

A my je milujeme.

Extravagance show Kiss

Snadno se zapomíná, že Kiss byli průkopníky mnoha aspektů rockové show, které jsou dnes tak běžné, že je bereme jako samozřejmost.

Pyrotechnika, propracovaná scénografie, extravagantní oblečení, vášnivá interakce s publikem a inscenované „party“, které zvýrazňují jednotlivé členy, jsou jen některé příklady. Alice Cooper byl jedinou další rockovou kapelou, která před Kiss něco podobného dělala.

Všechno to bylo nádherně k vidění v X na jejich End Of The Road Tour: Kiss na tomto turné předvedli ikonické baskytarové sólo a ohnivý dech Genea Simmonse, pohyby Tommyho Thayera ve skladbě „Space Man“, sólo bubeníka Erica Singera a jeho klavírní číslo „Beth“ a Paula Stanleyho, který zběsile pobíhal po pódiu a komunikoval s publikem. V jednu chvíli dokonce plachtil vzduchem na minipódium uprostřed arény.

Výběr skladeb byl na takovou stálici, jako jsou Kiss, celkem standardní, což nemusí být nutně na škodu.

Pokryli téměř všechny své největší hity, od klasik 70. let jako „Detroit Rock City“, „I Was Made for Loving You“ a (samozřejmě) „Rock n‘ Roll All Nite“ až po velké, velkolepě nadupané singly 80. let jako „Heavens on Fire“ a „Lick it Up“.“

Standardy Kiss, které se tolik nevysílají, jako Geneova celovečerní skladba „God of Thunder“, „Deuce“ a titulní skladba z Love Gun, byly hrány a přijímány se stejným nadšením. Ve skutečnosti jsou to lepší skladby než jejich přehrávanější materiál.

Tvrdé jádro fanoušků Kiss pravděpodobně nejvíce potěšily zásadní ztracené singly a hluboké pecky jako „Parasite“ (která má jeden z nejlepších riffů v rockové historii), „Black Diamond“ a „100,000 Years“. Dokonce objevili i skladbu z alba Creatures of the Night „War Machine.“

Kdo sledoval tuto show a myslel si, že Kiss do toho nedali všechno, viděl jen to, co vidět chtěl. Každý z členů, zejména Stanley a Simmons, se očividně skvěle bavili prezentací tohoto rock n‘ rollového podniku, který vytvořili. Přes všechno pozlátko a změny v sestavě nikdy neztratili lásku a vášeň pro hudbu.

Ti, kteří to nevidí, prostě nemají rádi hudbu s odvahou. Ať si poslouchají Velvet Underground a Sufjana Stevense a brečí u svého latté.

Koncert Kiss je tak trochu rock n‘ rollové nebe.

Přímočarý rock jejich písní legitimizuje bombastickou podívanou. Neměl by být rock n‘ roll zábava? Erik Ritland

Redaktor časopisu Music in Minnesota Erik Ritland je novinář a hudebník ze St. Od roku 2001 vydal více než tucet alb a EP se svou jedinečnou směsí rock n‘ rollu, moderního rocku a americany, naposledy v roce 2020 album A Scientific Search. Rambling On, jeho osobní blog a podcast zabývající se hudbou a sportem, byl spuštěn v roce 2012. Erik byl také vedoucím pracovníkem kulturních webů Hometown Hustle a Curious North v Minnesotě.

.