Tento víkend se americkým divákům představí tvůrce, o kterém s největší pravděpodobností nikdy neslyšeli – jihokorejský režisér Kim Jee-woon. Talentovaný, žánrově vyhraněný tvůrce, jehož umělecké hloubce se vyrovná pouze jeho technická zdatnost, debutuje westernem „The Last Stand“, akčním thrillerem ze staré školy s Arnoldem Schwarzeneggerem v hlavní roli (naši recenzi si přečtěte zde). Pro fanoušky asijské kinematografie je to však režisér, kterého mnozí sledují už dlouho.

Jestliže se Kim Jee-Woonova kariéra něčím vyznačuje, je to jeho schopnost řadit rychlostní stupně. Stačí se podívat na jeho poslední tři filmy: gonzo western „The Good, The Bad, The Weird“; napínavý snímek o sériovém vrahovi „I Saw The Devil“ a krátký sci-fi snímek „Doomsday Book“. Pro mnohé to však byl pravděpodobně „Hořkosladký život“, který na tohoto režiséra upozornil a díky němuž se dostal na mezinárodní mapu. Dokonce se dočkal amerického remaku, jehož režii loni na podzim podepsal Allen Hughes. A není zrovna překvapením, že se Hollywood ozval i samotnému Kim Jee-woonovi, takže jsme si řekli, že na počest jeho prvního amerického debutu projdeme režisérovu filmografii a naznačíme vám, kde začít, pokud jeho tvorbu neznáte. Není sice tak známý jako jeho jihokorejští vrstevníci Park Chan-wook nebo Bong Joon-ho, ale podle našeho názoru je stejně důležitý a zábavný. Čtěte dále….

„Tichá rodina“ (1998)
Kim debutoval snímkem „Tichá rodina“, jistým, tonálně lehkonohým příběhem o rodině, která provozuje upadající penzion na venkově a jejíž občasní návštěvníci mají tendenci skončit mrtví (nebo zavraždění… nebo otrávení…). „Tichá rodina“ je do značné míry produktem své doby, s brilantně anachronickým výběrem hudby připomínajícím americké kriminální filmy Tarantinovy éry (jsou zde dvě písně Stray Cats a vypjatá sekvence odstraňování mrtvol je podbarvena sýrovým hitem 80. let „So Alive“ od Love & Rockets), ale všechny základy Kimovy dlouhé, brilantní kariéry jsou již na svém místě, včetně jeho komiksově-panelových kompozic, rolovacích záběrů Steadicam a samozřejmě obsazení hvězdy Song Kang-ho do hlavní role. O síle filmu svědčí i to, že jej Kimův japonský současník Takaši Miike rychle (a nutno podotknout, že volně) předělal na „Štěstí Katakuriů“, čímž příběh přetvořil z ujetého sitcomu na něco kaleidoskopicky bizarnějšího a amorálnějšího. „Tichá rodina“ byla předzvěstí toho, co od režiséra přijde, a zůstává jedním z jeho nejpříjemnějších filmů, svižným, často zábavným snímkem, který zahrnuje a syntetizuje prvky z „Psycha“, „Texaského masakru motorovou pilou“, komedií Blakea Edwardse a řady sitcomů 60. let do něčeho zcela jedinečného a nezapomenutelného.
„Vzpomínky“ z filmu „Tři“ (2002)
„Tři“ byla hororová/thrillerová antologie z Asie, jejíž původní režisérská sestava byla trumfnuta talentem shromážděným pro její pokračování, krutější „Tři… extrémy“. Protože však „Three… Extremes“ vyšel v Americe jako první (a to i s částí od režiséra „Oldboye“ Park Chan-wooka), původní „Three“ zde nakonec vyšel jako „Three Extremes II“. Ale ať už to doženete jakkoli, je těžké nebýt oslněn segmentem „Vzpomínky“ v podání Kim Jee-woona. Krátký film mapuje paralelní příběhy muže (Jeong Bo-seok), jehož žena (Kim Hye-soo) nedávno zmizela (začíná ji ztrácet), a samotné ženy, která se probudí na podivné, děsivě opuštěné cestě. Jak se oběma postavám pomalu vracejí vzpomínky na to, co se stalo, vede to ke skutečně šokujícímu, hluboce emotivnímu vyvrcholení, které působí jako nejsmutnější závěr epizody „Twilight Zone“. Ještě působivější je vidět, jak režisér mezi všemi těmi šokujícími hororovými záležitostmi navlékl přesvědčivý, relativní portrét toho, jak funguje paměť (zejména po skončení vztahu). Určitě malý triumf.
„Příběh dvou sester“ (2003)
Jeden z největších jihokorejských kasovních trháků všech dob, „Příběh dvou sester“, je horor inspirovaný korejskou lidovou pohádkou ze čtrnáctého století („Květ růže a červený lotos“), který je, vzhledem k tomu, že jde o korejskou kinematografii, opravdu násilný, zvrácený a divný. Dvě mladé dívky odjedou bydlet ke svému otci a jeho nové ženě do domu na venkově (který z určitých úhlů vypadá jako ujeté obydlí z japonské kultovní klasiky „Dům“) a téměř okamžitě poté je navštíví přízračná žena. Jejich otec se samozřejmě brání jakýmkoli řečem o své nové ženě nebo nadpozemské návštěvnici, která jako by dívkám škodila (a k smrti děsila hosty u večeře). Ačkoli je film stejně stylový jako cokoli, co kdy Kim natočil (střihačsky získal ještě větší bravuru), nefunguje tak docela, především proto, že třetí dějství, v němž se mísí minulost, přítomnost a budoucnost, stejně jako fantazie a realita, je neuvěřitelně obtížné rozplést. To by nebyl takový problém – film je založen na pohádce a jistá míra snové logiky by měla být nejen akceptována, ale i otevřeně přijímána – nebýt emocionálních spodních proudů, které procházejí i oním neuvěřitelně nabitým třetím aktem (do této chvíle by se tempo filmu dalo konzervativně označit jako „ledové“). „Příběh dvou sester“ by se pravděpodobně dal označit za první Kimův crossoverový hit, který zahrnoval krátké, ale dobře hodnocené uvedení ve Spojených státech, doplněné o zbytečný a zcela rozmělněný westernový remake od DreamWorks, nepředstavitelně přejmenovaný na „Nezvaní“.

„Hořkosladký život“ (2005)
Po astronomickém úspěchu „Příběhu dvou sester“ by pro Kima pravděpodobně bylo docela snadné natočit řadu hororů, ale místo toho obrátil své ambice ke kriminálnímu filmu a přišel s ohromujícím, prdel nakopávajícím „Hořkosladkým životem“. První z řady spoluprací s nehorázně pohledným Lee Byung-hunem, který zde hraje mafiánského vymahače pověřeného sledováním (a možná i zabitím) mladé přítelkyně svého nelítostného šéfa. Když úkol odmítne, je pronásledován nejen svým bývalým šéfem, ale i konkurenčním gangem. Nesmlouvavě stylový (až hypnoticky) a napínavý (ztělesněný scénou, kdy se utká s překupníkem zbraní, aby zjistil, kdo rychleji složí zbraň), „Hořkosladký život“ je Jee-Woonův kriminální opus magnum, plný krve, kulek a zlomených srdcí. Na „Hořkosladkém životě“ je překvapivé i to, jak se střídá – z části „Pulp Fiction“ s Johnem Travoltou a Umou Thurmanovou přechází rychlostí blesku do posledního aktu „The Departed“ a nezpomaluje, aby popadl dech (když už jsme u toho, sekvence, v níž našeho „hrdinu“ pohřbí zaživa, vás donutí zalapat po dechu). Téměř zázračný triumf, který je z hlediska čisté zábavnosti a popartového šmrncu téměř nesrovnatelný. A po zhlédnutí takového zvládnutí řemesla je sledování nového akčního filmu Kim Jee-woona „The Last Stand“ zmatené tím, jak je srovnatelně anonymní. Mezitím bude dobré jméno „Hořkosladkého života“ brzy pošpiněno čerstvým způsobem – režisér „Zlomeného města“ Allen Hughes se chystá na remake. Někdo by měl ten nápad odpískat dřív, než se dostane o moc dál.

„Hodný, zlý a divný“ (2008)
Jistě, panu Tarantinovi se dostává všemožného uznání za jeho živelné znovuobjevení westernu s „Nespoutaným Djangem“, ale před pár lety Kim natočil western stejně výbušně experimentální. „Hodný, zlý a divný“, jak už název napovídá, je silně poplatný filmům Sergia Leoneho a staví proti sobě tři kovboje – Hodného (Jung Woo-sung), Zlého (Lee Byung-hun s nejanachroničtějším účesem v jakémkoli westernu vůbec) a Divného (Song Kang-ho) v závodě o nalezení a objevení skrytého pokladu v pouštích Mandžuska. (Tento lup také přitahuje pozornost japonské a ruské vlády, což zvyšuje míru nebezpečí a intrik.) Z poměrně přímočaré premisy (jde doslova o zběsilou honbu za mapou pokladu) Jee-Woon vrší ozdoby a výšivky a inscenuje akční sekvence, které jsou neúprosně a naprosto reálné, počínaje úvodní sekvencí vlakové loupeže a včetně řady dechberoucích přestřelek, v nichž je víc švihu než v posledních třech filmech o Spider-Manovi dohromady. Film vrcholí konečným odhalením toho, co je pokladem (což dává dokonalý smysl, pokud se nad tím jen zastavíte), což je jeden z nejlepších zvratů poslední doby. „Hodný, zlý a divný“ je film, který je tak divoce přehnaný, tak šíleně Kim Jee-woonovský, že remake by byl téměř nemožný.

„Viděl jsem ďábla“ (2010)
Srovnatelný s „Hořkosladkým životem“, co se týče tónu a uměleckého provedení (ačkoli se jedná spíše o variaci na film o sériovém vrahovi než o gangsterský žánr), je „Viděl jsem ďábla“, co se týče rozsahu, měřítka a čiré krásy, absolutní, koulemi nabitý, krví nasáklý masterpiece. Příběh Kyung-chula (Choi Min-sik), řidiče školního autobusu, který ve volném čase rád poráží ženy, a tajného agenta (Lee Byung-hun), kterému zkříží cestu, když zavraždí agentovu těhotnou ženu, se odehrává jako neúprosná hra na kočku a myš, kdy agent vraha sebere, vyjebe s ním a pak ho pustí na svobodu. Samozřejmě pokaždé, když padoucha znovu pustí na svobodu, zabije hromadu lidí (a jedním z nejlepších vtipů filmu je, že každá třetí postava se zdá být aktivním sériovým vrahem), což z agenta také nedělá úplně „dobrou“ postavu. Když jsme před pár lety dostali pozvánku na promítání filmu Viděl jsem ďábla, bylo na ní upozornění na explicitní násilí, které jsme ve filmu nikdy předtím (ani potom) neviděli. A ano, „Viděl jsem ďábla“ je prosáklý lepkavým červeným materiálem, ale nikdy to neubírá na emocionální cestě, na kterou se vydáváte spolu s konfliktním agentem, a kulisy, včetně jedné, kde se náš záporák sbližuje s kanibalem, jsou opravdu virtuózní. Tohle je Kim unleashed – rozhodně ne pro slabé povahy, ale naprosto odměňující pro ty, kteří jsou ochotni vydat se na cestu černou jako saze.
„Nebeské stvoření“ z filmu Kniha soudného dne (2012)
Kniha soudného dne, podivná jihokorejská sci-fi antologie, která v posledním roce objížděla tuzemské filmové festivaly (naposledy se promítala za patřičně bouřlivého diváckého ohlasu na austinském Fantastic Festu), si z nějakého důvodu nikdy nezískala větší pozornost mimo filmový okruh, přestože je dost úžasná. Dva ze segmentů natočil Yim Pil-sung, který předtím natočil přímo příjemně podivnou pohádku „Jeníček & Mařenka“, a zatímco Yimovy sekce („Odvážný nový svět“ a „Všechno nejlepší“) jsou docela zábavné a pěkně natočené, sekcí, která opravdu zanechá dojem, je „Nebeské stvoření“ Kim Jee-woona. Příběh o servisním robotovi, umístěném v klášteře pro buddhistické mnichy, který věří, že dosáhl duchovní transcendence, k velké nelibosti robotické společnosti (a velmi zmateného opraváře), je vtipný a zábavný, nutí k zamyšlení a naprosto zaujme. Ještě působivější je, že kromě robota (který se nepříjemně podobá již odvozeným droidům z filmu „Já, robot“) je to krásně ztvárněné, ale hlavně bez sci-fi zipu, s vyvrcholením, které spočívá v dlouhé duchovní debatě o podstatě lidství a oduševnělosti bez laserových zbraní; to bylo možná našich třicet nejoblíbenějších minut v celé kinematografii minulého roku.

„Poslední vzdor“ (2013)
Kim Jee-woon spolu s Chan Wook-parkem (jehož „Stoker“ má premiéru letos na jaře) debutuje v roce 2013 anglicky mluveným filmem „The Last Stand“, jakýmsi arci splatter-westernem, který staví drsného šerifa z malého města (vítězně ho hraje Arnold Schwarzenegger ve své první hlavní roli od filmu „Terminátor 3: Vzestup strojů“ z roku 2003) proti bezohlednému drogovému králi (Eduardo Noreiga). Zjednodušený a nesmírně zábavný film, v němž je někdy těžké mezi typickým hlomozem akčních filmů rozeznat Kimovy výkvěty (Johnny Knoxville hraje v podstatě Podivína a objevují se záblesky explozivního násilí), ačkoli v některých momentech je cítit, že režisér provádí ostrou kritiku americké kultury zbraní (na což jsme všichni velmi citliví, zejména v dnešní době). Je tu také vrcholná automobilová honička, která se odehrává v kukuřičných polích a která hraničí s halucinogenitou, což působí zcela v souladu s jeho předchozími filmy. Co nás opravdu mrzí, je to, že Kim Jee-woon působil jako tvůrce, jehož estetické a tematické zájmy jsou tak pevně zakořeněné, že by bylo téměř nemožné je vyvrátit, a to i v okázalé americké produkci. Zjevně jsme se mýlili. Ačkoli na filmu „The Last Stand“ není nic „špatného“, jen bychom si přáli, aby byl mnohem více Kim Jee-woonův. (Ne nadarmo se kvůli svému dalšímu filmu vrací do Koreje.)

Co jsme nezařadili: Kim Jee-woon natočil v roce 2000 několik filmů. Prvním z nich byl „The Foul King“, komedie, ve které si Kim zahrál stálou roli Song Kang-hoa jako bankovního úředníka bez práce, který se dá na profesionální wrestling, nasadí si masku mexického zápasníka a říká si „The Foul King“. Druhým byl 45minutový krátký film s názvem „Coming Out“, jakýsi experimentální found-footage film, který je zpovědí mladé dívky, která je zároveň upírkou. Bohužel se nám je do uzávěrky nepodařilo získat. Nicméně ti, kteří mají DVD přehrávače bez regionálního omezení, mohou „Coming Out“ zhlédnout na britské speciální edici „The Quiet Family“.