Přestaň se snažit

Píšu to proto, že někde tam venku je čtrnáctiletý kluk s podepsaným výtiskem Osamělého trosečníka, přítahem na zdi a plakátem Act of Valor nad postelí. Pravděpodobně umí citovat všechny díly Třídy 234 a chce se přihlásit do JROTC, protože si myslí, že ho to připraví na program. Jeho dobře smýšlející rodiče pravděpodobně považují tuto jeho novou posedlost za fázi, ale také ji chtějí využít jako páku na to, aby za pár let získal dobré známky a nějaké to námořnické stipendium.

Pokud ti to připadá podobné, ať už jsi kdekoli, věnuj prosím trochu času přečtení tohoto článku, abys neskončil na špatném místě. Pokud to osloví jen jednoho člověka, bude těch posledních deset let stát za to.

Můžeš hádat, že tím klukem jsem byl já. Zpočátku jsem byl jiný; nezajímal jsem se o sport, znal jsem každý uzel ve skautské příručce, do sešitu z matematiky jsem kreslil raketové lodě a většinu kamarádů jsem si našel v církevní skupině mládeže. Žádné typické klukovské dětství, kdy jsem zápasil s aligátory, hrál středoškolský fotbal, nechal se zatknout a zabíjel roztleskávačky, jak o tom psali všichni zaprodanci v knížkách.

Když mi bylo dvanáct, vyšel Indiana Jones 4 a já se najednou vydal vstříc dobrodružnému životu. Po rychlém průzkumu, který zahrnoval vyptávání se dalších stejně bezradných dětí na mé střední škole, jsem přišel na to, že týmy SEAL by mohly být nejlepší způsob, jak získat takové dospělácké vzrušení, jaké jsem hledal. Můj táta chodil na Virginský vojenský institut a měl různé historky o Krysím roce, takže to s armádou dávalo smysl v několika různých ohledech.

Věděl jsem také, že musím jít na vysokou školu, protože všichni v mé rodině na ni chodili, takže následně dávalo smysl jen to, že bych měl jít na „Navy SEAL college“ v Annapolisu v Marylandu.

Přečetl jsem všechny knihy, které jsem v té době před náletem na Bin Ládina sehnal, nechal se ostříhat dohola, přihlásil se do běžeckého týmu a zapsal se na setkání místních námořních kadetů. Už jsem nebyl James (to není moje pravé jméno), byl jsem „JDU NA NÁMOŘNÍ AKADEMII A POTOM BUDU NAVY SEAL.“

Udělal jsem úplný obrat o 180 stupňů od všeho, k čemu jsem tíhnul prvních třináct let svého života, a ve všem jsem se trápil. Byl jsem astmatik a totální vesmírný kadet a začal jsem se nenávidět za to, jak moc jsem měl pocit, že musím ve škole a ve sportu dřít ve srovnání s ostatními dětmi. Abych byl spravedlivý, naučil jsem se hodně vytrvalosti, která mi později pomohla. Ale celkově to celé bylo v mnoha ohledech retardované a nezdravé.

Přes ten boj to nakonec pro malého Jamese začalo vypadat dobře. V době, kdy jsem byl ve čtvrťáku na střední škole, jsem byl konečně chlapec z celoamerického plakátu. Orlí skaut, středoškolský veslařský tým, slušné známky, dobrý běžec a jmenování na Námořní akademii přesně tak, jak jsem o tom snil.

Můj poslední rok doma se stalo i pár dalších věcí. Měl jsem skvělou partu kamarádů z veslařského týmu a nějak se mi podařilo získat si přítelkyni. Na pár měsíců jsem měl krátký záblesk normálního středoškolského života. Byl to krátký a cenný čas, než mě poslali do lodní školy na letní výcvik.

Můj zážitek z námořní akademie byl jako požár v popelnici. Okamžitě jsem si uvědomil, že veslování nesnáším a nechci ho dělat jinak než proto, abych se dostal na akademii, což se mi už podařilo. Tak jsem z veslařského týmu odešel a měl jsem ještě větší výčitky svědomí než kdy dřív. Prolézal jsem chemii, matematiku, fyziku a všechny ostatní technické předměty, o kterých jsem měl od začátku vědět, že je nenávidím. Proseděl jsem přednášky o Forrestalovi, instruktáže SAPR a školení o kybernetickém povědomí. Tři jídla jsem si zapamatoval předem, na chodbě jsem se otáčel o devadesát stupňů, 24 hodin denně jsem nosil opičí obleček a klobouk jsem nosil tím nejhloupějším možným způsobem, přesně tak, jak to má správný malý robot dělat. Neustále jsem se cítil sociálně izolovaný a nevěděl jsem, proč se cítím jinak než všichni ostatní „plebejci“, o kterých jsem si myslel, že by měli být stejní jako já. Byla jsem nešťastná a potřebovala jsem pomoc, a ani jsem o tom nevěděla.

Přesto jsem se tlačila dál. Měl jsem cíl, který jsem hodlal dotáhnout do konce.

Plebešský rok se vlekl. O Vánocích jsem se rozešel s přítelkyní, sotva jsem zvládl přednášky a odjel na letní plavbu do Virginie, kde jsem si přísahal, že už nikdy nevkročím na loď. Začal mladší (druhý) ročník.

Ten rok jsem po kouskách zjišťoval, že Akademie nenabízí takové dobrodružství, o jakém jsem původně snil. Kluci z akademie se stávají důstojníky, ale většinu bojů mají na starosti vojáci z povolání. Na akademii byl šéf DEVGRU, který řídil program SEAL, a já se jednou zastavil v jeho kanceláři, abych se zeptal, co mám dělat. Rozhovor byl krátký a změnil celou trajektorii mého života.

„Tak co, chceš zmáčknout spoušť?“

„Ano, šéfe.“

„Jdi na vojnu.“

O šest měsíců později jsem odevzdal uniformu a odletěl domů, abych si u místního revírníka námořnictva vydělal na kontrakt SEAL. Rodiče byli zklamaní, ale měli pochopení. Opět jsem měl krátký pětiměsíční záblesk normálního života a pokus dát dohromady jakousi osobní identitu mimo armádu. Pracoval jsem v několika mizerných zaměstnáních, pařil jsem s některými vyhořelci z komunitní vysoké školy, které jsem nechal za sebou, a pozdě jsem se seznámil s dívkami, zatímco jsem trénoval, abych si zvýšil skóre PST. Chystal jsem se na BUD/S doopravdy a byl jsem nadšený.

Nasedl jsem do letadla a začal jsem SEAL pipeline. Absolvoval jsem výcvikový tábor námořnictva, doposud nejmizernějších a nejnesmyslnějších osm týdnů, a přípravu na BUD/S. Pak jsem se vydal na cestu. Potkal jsem pár skvělých chlapů. V Great Lakes bylo zřejmé, že jsem stále vesmírný kadet a budu se potýkat s postupy a ztrátou výstroje. Takový už prostě jsem.

Můj ročník odjel do Coronada a já prošel první fází, jak jsem chtěl od dvanácti let, kdy jsem četl Duši bojovníka. Tahle část byla vlastně docela v pohodě. Nemusím vám říkat, co se děje ve výběru SEAL, je o tom tisíc knih.

Třídil jsem se v Druhé fázi a byl jsem vyřazen z programu pro Pool Comp. Moje zjevné nedostatky v soustředění a pozornosti k detailům mě nakonec dostihly tím nejopravdovějším a nejděsivějším způsobem, několikrát jsem se utopil, protože jsem prostě nedokázal přijít na to, jak si dát potápěčskou výstroj dohromady dřív, než jsem začal vdechovat vodu. Nepovedl se mi jeden, dva, tři, osm pokusů a brzy jsem se ocitl v bílé vládní dodávce mířící na druhou stranu zálivu v San Diegu, na základnu Flotily.

Strávil jsem čtyři týdny zametáním chodníků v divizi Holds s asi třiceti dalšími dlouhovlasými frajery BUD/S, kteří skončili krátce předtím, než jsem se tam dostal. Administrativní úředník si mě zavolal do kanceláře a předal mi kopii mého rozkazu, nejmenovaný námořník do palubního oddělení na jedné z velkých šedých lodí, o které jsem si myslel, že už ji nikdy nebudu muset vidět.

Palubní oddělení na lodi je jedno z nejhorších možných míst v armádě. Je to v podstatě lidská popelnice námořnictva, kam posílají lidi, kteří nedokážou projít školou A, ale taky je nemůžou pořádně vyhodit. Boatswain’s Mates, donové palubního oddělení, zaujímají místo vězeňských dozorců a namátkově kontrolují nejmenované námořníky (mezi něž jsem patřil i já), kteří odlupují barvu, zametají podlahu, přetahují lana a stojí nespočet hodin na hlídce na moři.

Nehledě na to jsem byl stále rozhodnutý dokončit to, co jsem začal. Abych se mohl vrátit na BUD/S, musel jsem dokázat, že jsem skrz naskrz Joe Navy. Vydržel jsem dlouhé pracovní dny, řekl jsem ty správné věci partě idiotů, kterých jsem si nevážil, vysloužil jsem si dva válečné odznaky a stal se záchranářem lodi. Tak to šlo den co den po dobu jednadvaceti měsíců. Zatraceně dlouhá doba. Nakonec jsem měl nárok se přihlásit a vrátit se tam, kde jsem měl být.

BUD/S řekl ne.

Moje ročníková skupina, parta kluků, kteří nastoupili k námořnictvu ve stejnou dobu jako já, byla plná a nepotřebovali, aby se někdo z nás vrátil do programu. Místo toho se výběrová komise rozhodla vzít několik kluků, kteří napoprvé odešli, ale náhodou byli ve správné ročníkové skupině. Uvolní se až za tři nebo čtyři roky. Tak dlouho v téhle situaci čekat nehodlám.

A právě tam se teď nacházím. Je mi čtyřiadvacet, vyletěl jsem z akademie, neuspěl v BUD/S, pracuju jako údržbář pro bandu lidí, kteří byli sotva dost dobří na to, aby neskončili ve vězení, a žiju na lodi v malé místnosti se stovkou mladistvých delikventů. Všechna práce, kterou jsem odvedl, vedla k tomuhle. Posledních pár měsíců jsem byl přinejmenším zdrcený.

Pak se začalo dít něco skvělého. Posledních pár týdnů jsem si vzpomněl na malého kluka, který rád jezdil na skautské tábory, kreslil kreslené postavičky na papír do tiskárny a točil stop-motion filmy s akčními figurkami. Vzpomněl jsem si na výlety na snowboardu a horolezecké výpravy s tátou v severní Kalifornii. Uvědomil jsem si, že Týmy možná nejsou to jediné, co uspokojí můj původní sen zažívat velká dobrodružství a dělat v životě něco skvělého. A že mi tenhle svět možná nabízí víc než posedlost stát se žabožroutem.

Nechápejte mě špatně, je to super věc. Velká část mého já to pořád chce dělat, až mi to jednou dovolí. Jen říkám VÁM, CHLAPI VENKU, že existuje lepší způsob, jak to udělat, než jak jsem to doteď dělal já. A přál bych si, aby mi to někdo řekl, když jsem začínal. Kluci z týmu nejsou jen jeden typ lidí. Ano, spousta z nich jsou hráči vodního póla, zápasníci s aligátory, jedlíci masa, prostě takoví, o kterých byste si mysleli, že to zvládnou. Ale jsou i jiní.“

Znal jsem ve třídě kluka, kterému bylo osmnáct, na střední škole hrál golf a nějak mu platili za tanec. Z rozmaru se rozhodl pro BUD/S, a když se dostal do výcvikového tábora, nevěděl, co je to Pekelný týden. Úplný hlupák. Ten týpek je teď v týmu a pokud vím, má solidní pověst.

Námořníci z EP, O3 a Joe Navies chodí na BUD/S a žalostně propadají. Navzdory tomu, co si myslí výběrová komise, každý jednotlivý Pekelný týden nade vší pochybnost dokázal, že Flotila námořnictva nedělá z kluků v BUD/S lepší lidi. Na druhou stranu: alkoholici z bratrstev, stepaři, sráči z akademie, hráči počítačových her, drobní kriminálníci a surfaři, co kouří trávu, to drtí. Tak v čem je to tajemství? Po velmi dlouhé a frustrující cestě si myslím, že jsem na to (pravděpodobně) přišel.

Kluci, kteří nejenže projdou programem, ale také mají skvělou kariéru a pověst v Týmech, jsou prostě opravdu pevně zakotveni v tom, kdo jsou a proč tam chtějí být. Prostě si dělají to svoje a Týmy jsou náhodou jednou z těch věcí. Neobklopují všechno ve svém životě kolem trojzubce. Nemusejí se snažit úplně změnit, aby byli žabími muži.

Takže co to znamená pro VÁS, kteří projíždíte porno SEAL na Youtube a Redditu? Znamená to, že pokud jsi na základce nebo na začátku střední školy, tak prostě dělej sebe, chlape! BUD/S se stane, až se stane, ale teď je čas zjistit, kdo jsi TY.

Přidej se do divného klubu ve škole, jdi po škole, pozvi na rande sexy kočku, dej si kopačky, obejmi mámu, dělej všechny věci, které chceš dělat jako OSOBNOST. Absolvuj předměty a připrav se na úspěch, jasně, ale neber to moc vážně kvůli daleké budoucnosti.

Co se mě týče, promarnil jsem spoustu času děláním věcí, které jsem dělat nemusel, ale statisticky vzato mám ještě šedesát let na to, abych udělal něco opravdu hodnotného. Za rok mi končí smlouva u námořnictva a podal jsem si několik přihlášek na vysokou školu na nějaké zábavné státní školy. BUD/S se mnou možná ještě přijde potom jako NAV-VET, ale o tom moc nepřemýšlím. Už vím, jak se na to za pár měsíců zase připravit. Chci projít programem jako MOJE OSOBA, ne jako nějaká akademie nebo robot flotily, kterým mě chce mít Člověk.

Mimo práci surfuju a lezu a pořád cvičím jen tak pro zábavu. Také jsem znovuobjevil svou kreativní stránku v podobě vlastní firmy na výrobu grafických triček. Věci jdou nahoru.

Doufám, že to někoho nasměruje správným směrem. Hodně štěstí, chlapi!