Tento zvláštní úspěch je spojen s jedním zásadnějším. Většina, ne-li všechny živé „Louskáčky“ v této oblasti byly zrušeny, včetně toho, na kterém hercům této inscenace nejvíce záleží. Jeho umělecký vedoucí a choreograf Troy Schumacher a téměř všech 23 tanečníků jsou členy New York City Ballet, jehož referenční balanchinovskou inscenaci letos neuvedou. (Záznam z roku 2019 se vysílá do 3. ledna na televizi Marquee.)

Napínavý „Louskáček“ na odlehlém sídle je však možný i během pandemie. Při této pečlivě promyšlené akci se maskovaní hosté shlukují do sedmi až osmi sociálně vzdálených lusků, samostatně vybraných skupin po dvou až šesti lidech. Říkám „hosté“, protože vstupenky si přesně řečeno koupit nemůžete. To pandemická omezení neumožňují. Místo toho jsou pozváni upisovatelé, kteří přispějí minimálně 5 000 dolarů, aby přivedli skupinu. Čtyřicet procent míst je nabízeno zdarma místním neziskovým organizacím a nezbytným pracovníkům – a několika kritikům, jako jsem já, abychom mohli vyprávět příběh.

Komornější „Louskáček“ je v jistém smyslu redukovaný. Při úvodní scéně večírku je tu jen nukleární rodina – maminka a tatínek, Fritz a Marie (v podání dospělých) – plus vlídný Drosselmeyer s darem kouzlit a tři lusky diváků choulících se v rozích. Je však pozoruhodné, kolik toho zůstalo zachováno: útulná atmosféra, dvě tančící hračky, čtyři obří myši.

Čajkovského hudba zní z potrubí, ale někteří hosté zažijí intermezzo ve zdobeném pokoji, během něhož houslistka Lauren Cauley zahraje kousek skladatelovy Šípkové Růženky (v nové elektroakustické úpravě Dariana Donovana Thomase). Je to příjemný doplněk večírku a také součást ne zcela bezchybného tempa a rozestupů – zaměstnává první hosty, zatímco později příchozí sledují opakování úvodní části. V momentech, kdy se proces zadrhne, můžete pozorovat a obdivovat nicméně působivý mechanismus.