Původ a raný rozptyl Homo sapiens je již dlouho předmětem populárního i vědeckého zájmu1. Téměř všeobecně se uznává, že H. sapiens (moderní člověk) se vyvinul v Africe, přičemž nejstarší známí fosilní zástupci našeho druhu jsou datováni do doby před přibližně 315 000 lety v Maroku (na lokalitě zvané Jebel Irhoud)2 a před přibližně 260 000 lety v jižní Africe (ve Florisbadu)3. V současnosti se však již ví, že H. sapiens (moderní člověk) se vyvinul v Africe. Kamenné nástroje srovnatelné s těmi, které byly nalezeny u obou těchto fosilií, byly vykopány v Keni (v Olorgesailie)4 a datovány do doby před přibližně 320 000 lety. Harvati a spol.5 v časopise Nature popisují svou analýzu fosilie z jeskyně Apidima v jižním Řecku, o níž uvádějí, že se jedná o raně moderní H. sapiens starý nejméně 210 000 let. Tato fosilie je nejstarším známým moderním člověkem v Evropě a pravděpodobně i v celé Eurasii a je o více než 160 000 let starší než další nejstarší známá evropská fosilie H. sapiens6.

Jaskynní komplex Apidima byl vykopán na konci 70. let 20. století. Dvě částečné lebky (lebky bez spodní čelisti), pojmenované Apidima 1 a Apidima 2, byly nalezeny v jediném bloku typu horniny zvané brekcie. Ani jedna z těchto fosilií nebyla dříve podrobně popsána. Apidima 2 zahrnuje obličejovou část lebky a byla identifikována jako neandertálská7. Apidima 1 se skládá pouze ze zadní části lebky a nebyla dříve definitivně přiřazena k žádnému druhu. Harvati a jeho kolegové použili ke skenování fosilií počítačovou tomografii a vytvořili 3D virtuální rekonstrukci každého exempláře. Analyzovali každou fosilii, aby posoudili aspekty jejího tvaru, a tím určili podobnost fosilií s fosiliemi jiných druhů.

Apidima 2 je silně poškozená v důsledku předchozího rozbití a deformace. Analýzy všech čtyř vytvořených rekonstrukcí fosilie odpovídaly tomu, že se jedná o raného neandrtálce. Apidima 1 je také poškozená, ale exemplář není příliš deformovaný, takže zrcadlení její pravé a levé strany poskytlo dobrou rekonstrukci. Rozsáhlá srovnávací analýza autorů naznačuje, že tato fosilie je raným příslušníkem H. sapiens. Zadní část lebky je zaoblená jako u H. sapiens a chybí jí klasické neandertálské znaky, jako je charakteristický týlní „chignon“ – výčnělek v zadní části lebky, který má tvar vlasů svázaných do drdolu.

Dřívější datování8 fragmentu Apidima 2 metodou zvanou analýza uranových řad ukázalo minimální stáří kolem 160 000 let. Harvati a jeho kolegové uvádějí rozsáhlejší soubor datovacích analýz uranové řady, které překvapivě ukazují, že Apidima 1 a Apidima 2 jsou různého stáří, přestože byly nalezeny v těsné blízkosti. Apidima 2 je stará přibližně 170 000 let, což je v rozmezí stáří ostatních neandertálských fosilií nalezených po celé Evropě (obr. 1). Apidima 1 je datována na stáří nejméně 210 000 let, což je mnohem více než všechny ostatní obecně uznávané fosilie H. sapiens nalezené mimo Afriku.

Tento nález odhaluje, že nejméně dva druhy homininů (lidé a lidští příbuzní z větve rodokmenu po našem odštěpení od šimpanzů) obývali jihovýchodní Evropu přibližně před 200 000 lety. Objev fosilie H. sapiens v Apidimě vyvolává otázky, co se s touto populací stalo. Vzhledem k tomu, že tento H. sapiens existoval v době, kdy existují podstatné důkazy o přítomnosti neandertálců na jiných evropských lokalitách, byl součástí populace, která nebyla schopna úspěšně konkurovat neandertálcům, zejména v nestabilním klimatu té doby? Možná se jednou nebo vícekrát oba druhy navzájem nahradily jako hlavní skupina homininů přítomná v této oblasti.

Takové vzorce nahrazování charakterizují rozšíření moderních lidí a neandertálců v oblasti Levanty na Blízkém východě před 250 000 až 40 000 lety. Homo sapiens nahradil neandertálce v celé Evropě přibližně před 45 000 až 35 000 lety6 a nakonec dal vzniknout prapůvodní populaci dnes žijících Evropanů1. Tyto důkazy z Apidimy spolu s dalšími nálezy ukazují, že moderní lidé se nejednou stále tlačili z Afriky a Levanty na sever a západ do Evropy. Spíše než o jediný odchod homininů z Afriky za účelem osídlení Eurasie muselo jít o několik rozptylů, z nichž některé nevedly k trvalému osídlení těmito homininy a jejich potomky.

O pochopení doby a místa úspěšných i neúspěšných rozptylů homininů (včetně moderních lidí) z Afriky je obrovský zájem. Předpokládá se, že k prvnímu rozptylu homininů z Afriky došlo při odchodu příslušníků druhu Homo erectus asi před 2 miliony let. Druhá vlna odchodů nastala, když se do Evropy asi před 800 000-600 000 lety přesunul předek druhu, z něhož nakonec vznikli neandrtálci.

Třetí skupinou migrací z Afriky byly migrace druhu H. sapiens. Mnoho klíčových fosilních nálezů z Izraele dokumentuje rané příklady těchto disperzí. Fosilie, která zahrnuje oblast čela lebky nalezené na tamní lokalitě zvané Zuttiyeh, je datována do doby před 500 000 až 200 000 lety a analýza tvaru fosilie naznačuje, že jde buď o raného neandertálce, nebo o populaci předků jak neandertálců, tak H. sapiens9. Fosilie ze Zuttiyeh vykazuje podobnosti s fosiliemi z Florisbad a Jebel Irhoud9 a dřívější studie10 naznačovala, že Zuttiyeh by mohl být raným H. sapiens. Tomuto názoru se vzhledem k podobnosti s tvarem čela fosilie z Florisbadu přikláním. Budoucí analýza by mohla odhalit, že Zuttiyeh je ještě starším moderním člověkem než Apidima 1; nicméně nepochází z Evropy.

Čelist raně moderního člověka z jeskyně Misliya v Izraeli byla datována přibližně do doby před 194 000-177 000 lety11. Další fosilie raně moderního člověka byly nalezeny v lokalitách Skhul a Qafzeh v Izraeli a jsou datovány do doby před přibližně 130 000-90 000 lety12. Zdá se, že všechny tyto fosilie raně novověkých lidí z Eurasie představují něco, co by se dalo nazvat „neúspěšným“ šířením z Afriky – dostali se na Blízký východ a do jihovýchodní Evropy, ale v těchto oblastech se neudrželi. Existují důkazy, že tyto populace byly na těchto nebo sousedních lokalitách nahrazeny neandrtálci.

Dále na východ byly v oblastech od Saúdské Arábie po Austrálii nalezeny fosilie raných H. sapiens v Asii, datované do období před nejméně 90 000 až 50 000 lety13. Tyto asijské fosilie, stejně jako evropské exempláře H. sapiens z doby před 50 000 až 40 000 lety, mohly pocházet z populací, které dosáhly trvalého, úspěšného šíření a přispěly k původu některých žijících lidí.

Vzhledem k tomu, že fosilie z Apidimy 1 a exempláře z Misliya a Zuttiyeh jsou pouze částečné lebky, někteří by mohli namítat, že tyto exempláře jsou příliš neúplné na to, aby bylo možné s jistotou určit jejich status H. sapiens. Mohly by se k určení druhu, z něhož pocházejí, použít molekulární přístupy? Ne vždy je možné získat DNA z dávných fosilií. K určování druhů se však začíná používat analýza dávných proteinů zachovaných ve fosiliích, metoda označovaná jako paleoproteomika (viz go.nature.com/2xkosom). Ve srovnání s analýzou starověké DNA vyžaduje paleoproteomika méně specializované zacházení s fosiliemi, aby se zabránilo jejich kontaminaci. Nedávno byla použita14 k analýze zkamenělé čelisti nalezené v Číně, která je stará přibližně 160 000 let, což umožnilo exemplář identifikovat jako záhadného hominina zvaného denisovan, jehož vzácné fosilie byly nalezeny také v Denisově jeskyni na Sibiři.

Možná bude paleoproteomika využita k ověření identity fosilií Apidima. Tuto metodu by bylo možné použít i na soudobé fosilie z Asie (jejichž stáří se odhaduje na 300 000-150 000 let), které dosud nebyly definitivně přiřazeny k žádnému druhu. Tyto fosilie jsou zajímavé tím, že mohou odhalit, kolik druhů homininů mohlo v této době žít. Možná, že některé z nich jsou také H. sapiens, i když o tom pochybuji. Mezi nejúplnější z těchto exemplářů patří lebky z Indie z lokality zvané Hathnora15 a z Číny z lokalit Dali16, Jinniushan16 a Hualongdong17. Dokud nebudou tyto fosilie studovány pomocí paleoproteomiky, poskytují nám analýzy, jako je ta Harvatiho a jeho kolegů, nejlepší představu o složité historii našeho druhu a našich blízkých příbuzných v době, kdy se tyto populace rozptylovaly z Afriky – od prvních neúspěšných rozptylů až po migrace, které se nakonec podařily.