V roce 1463 Londýn zakázal obuv svých nejfantastičtějších mužů. Tito šviháci se ve své šviháctví stali směšnými a začali se procházet po ulicích obutí v dlouhých botách ve tvaru mrkve, které se zužovaly do neforemných špiček, některé dlouhé až pět palců za špičku. Těmto botám se říkalo „crakows“ nebo „poulaines“ (termín se používal i pro označení samotných špiček) a dvůr krále Eduarda IV. je nakonec shledal natolik urážlivými, že vydal zákon zakazující špičky bot, které přesahovaly dva palce za špičku.

Možná jeden z nejhloupějších a nejvíce fascinujících trendů středověké módy, tyto boty se pravděpodobně poprvé objevily kolem roku 1340 v polském Krakově – oba názvy odkazují na tento původ – podle Rebeccy Shawcross, autorky knihy Shoes: An Illustrated History (Ilustrovaná historie). Shawcrossová působí také jako referentka pro zdroje obuvi v Northamptonském muzeu a umělecké galerii v Anglii, které tvrdí, že má největší sbírku bot na světě (12 000 párů, ale bohužel jen jeden nepoškozený pár poulain).

Evropa koketovala s obuví s dlouhou špičkou již od roku 1200, ale nikdy ne v takové délce a s takovou sytostí. Páni a v menší míře i dámy v Evropě 15. století nosili tyto boty téměř výhradně po více než sto let. Každý, kdo si mohl dovolit boty, nosil poulaine, ačkoli delší špičky byly obvykle vyhrazeny šlechtě, která si mohla dovolit potulovat se v obuvi zdánlivě určené pro pády z výšky.

Pro smetánku středověké Evropy nebyly poulaine ani tak módním výstřelkem jako spíše symbolem. „Pokud jste byli vysoce postavení a měli jste dostatek bohatství, chtěli jste to dát najevo,“ říká Shawcross. „A abyste toho dosáhli, museli jste špičku dotáhnout do extrému.“ Boty s absurdně dlouhými prsty byly drahé a svému nositeli zjevně bránily v efektivní účasti na jakékoli fyzické práci. Byly tedy také ukazatelem volného času a luxusu, oproštěného od cizí námahy nebo tyranie praktičnosti.

Poulaines – podobně jako děti nebo nekorzetová ňadra – se nemohly udržet. Aby se špičky udržely vzpřímené, vycpávali je středověcí ševci měkkým organickým materiálem, často mechem, vlasy nebo vlnou. „Bez vycpané špičky se stává, že se docela třepí,“ říká Shawcross. „Vůbec to nevypadá, že by je nosil někdo s vysokým postavením.“ Podle Jackie Keilyové, vedoucí kurátorky Londýnského muzea, které se pyšní jednou z nejpůsobivějších sbírek poulain, materiál také pomáhal zabránit tomu, aby se špička poulainy za mokra kroutila. Zvláště jedna bota, získaná z archeologických vykopávek na nábřeží, se může pochlubit skromnou špičkou, ale jemným listovým vzorem.

Další dochovaný exemplář, který Shawcross zmiňuje, obsahuje nepohodlně vypadající kus velrybí kosti používaný jako výztuha (rovněž prvek špičkových korzetů). Poulaines měly také jistý druh sex-appealu, byly střiženy tak, aby vynikly barevné hadice kolem pánova kotníku – v té době považované za docela sexy. „Je to doba, kdy se tuniky zkracují a mladí muži by ukazovali své nohy,“ říká Keily. „Takže nízko střižené boty by zdůrazňovaly a prodlužovaly nohu, a to až k tomu dlouhému bodu.“

Většina poulain, které se dochovaly dodnes, byla vyrobena z kůže, ale středověcí Evropané by použili všechny možné látky, říká Keily. Vyšší vrstvy společnosti například používaly vyšívané textilie, samety a hedvábí. Takové boty mohly být ručně malované nebo leptané složitými vzory. Ačkoli se tyto bohaté poulainy objevují na mnoha středověkých malbách, žádné skutečné příklady se nedochovaly. Londýnské muzeum má ve své sbírce jedny z nejfantastičtějších známých poulain, které se pozoruhodně zachovaly díky nasycenému bahnu řeky Temže.

Poulaines vynikají o to více, že středověká móda se často řídila čistými liniemi a praktickým, cudným minimalismem, říká Shawcross. (Poulaines podle Keilyho také znamenaly vzácné období v dějinách, kdy pánská móda předčila dámskou, co se týče čistých výstřelků). Snad nejlepším vysvětlením této matoucí okázalosti je, že boty se objevily krátce poté, co černá smrt zabila 30 až 60 procent evropské populace. „Mohla to být reakce na určitý druh strohosti,“ říká Keily. „Mor zanechal v krajině spoustu lidí, kteří ztratili blízké rodinné příslušníky, generaci truchlící. Najednou bylo méně lidí, kteří měli více peněz na utrácení za oblečení.“ Takže poulaines mohly být jakousi maloobchodní terapií, jak se vyrovnat s překvapivým zmizením 25 milionů lidí. Keily poukazuje na jiné módní trendy, které následovaly po rozsáhlých ztrátách na životech, například na nápadné vzory, které se objevily v 50. a 60. letech 20. století po druhé světové válce.

Podle dnešních měřítek byly poulaines dlouhotrvající módní záležitostí. Shawcross však říká, že středověké trendy často přetrvávaly sto i více let, což bylo způsobeno pomalým a zdlouhavým šířením kultury napříč městy a zeměmi při absenci jakýchkoli široce rozšířených médií. Až do 18. století se móda objevovala na vrcholu společnosti a pak pomalu pronikala dolů, třídu po třídě, a často trvalo roky, než se dostala do venkovských oblastí.

Nakonec anglická koruna pocítila potřebu zasáhnout, částečně kvůli lascivním konotacím, které s sebou nesly stále se prodlužující špičky prstů. „Lidé si mysleli, že čím delší špička, tím mužnější nositel,“ říká Shawcross. „Ale některým lidem se tato konotace nelíbila.“ Parlament přirovnal nošení bot k veřejné neslušnosti a přistoupil k omezení nejrůznějších pikantních módních výstřelků: „Žádná osoba v panském stavu, včetně rytířů, eskvizitorů a gentlemanů, nesmí nosit šaty, kabátec nebo plášť, který nezakrývá genitálie a hýždě. Rovněž nesmí nosit žádné boty nebo holínky s cípy delšími než dva palce. Žádný krejčí nesmí zhotovit takový krátký oděv nebo vycpaný doublet a žádný švec nesmí zhotovit takové piké,“ uvádí se v zákoně z roku 1463. Jediným dalším městem, o němž je známo, že se postavilo proti botám, byla Paříž, která je zakázala v roce 1368.

Byla to móda a móda přichází a odchází. Podle Shawcrosse do roku 1475 poulajny zmizely. Za vlády krále Jindřicha VIII. udělala evropská obuv tvrdý obrat k širokým botám s krabicovou špičkou. V reakci na to Anglie později vydala zákony omezující šířku těchto kostkovaných bot. „Král měl muže, kteří chodili a chytali lidi a měřili šířku jejich prstů,“ říká Shawcross.

Široké pánské boty zažily v Anglii v 50. letech 20. století překvapivou reprízu v podobě obuvi s příznačným názvem winklepicker. Ačkoli byly mnohem méně extrémní než nejdramatičtější poulaines, nositelé winklepickerů si také vycpávali špičky bot bavlnou nebo hedvábným papírem, aby je udrželi na nohou – jako středověcí lordi. V následujících desetiletích tento styl několikrát ožil a naštěstí pro britskou hudební scénu se parlament k winklepickerům zatím oficiálně nevyjádřil.