Po ukončení vztahu s mým tehdejším partnerem jsem si řekl, že už se nikdy nikomu neotevřu stejně.

Tímto mi moje tělo dává najevo: „Tohle nás dlouho bolelo, už to nebudeme opakovat.“

Několik let poté mě každých pár měsíců žádala, abychom se sešli a vyříkali si to. . . Na což jsem občas přistoupil.

Napůl zvědavá, napůl optimistická.

Říkala, že je lepší člověk. Dal jsem si tu práci, abych zjistil, jestli je to pravda, a v hloubi duše jsem viděl, že je, pomyslel jsem si. Tak proč bych jí nedal druhou šanci?“

Moje srdce se před ní uzavřelo.

Hlouběji než v hloubi duše jsem věděl, že je pro mou bytost zhoubná.

Každé naše setkání, kdy jsme o nás mluvili, jsem ukončil slovy dej mi čas.

Moje vědomí bylo racionální, ale všechno ostatní bylo stále v šoku. Podvědomě jsem věděla:

Nechci připustit ani variantu, že bych tím mohla znovu projít.

Ve skutečnosti jsem jen čekala, až se mé srdce rozhodne. V hlavě jsem si vyvolával všechny ty scénáře a v podstatě jsem nechal své srdce, aby si vybralo.

Víte, když vás fyzicky bolí tělo a vy se naslepo šťoucháte v místě, kde si myslíte, že vás bolí, abyste zjistili, kde je nejsilnější signál bolesti, protože pak váš mozek může předpokládat, že to je původ bolesti?

Připadalo mi, že takhle rozmlouvám se svým srdcem.

Dobré chvíle byly skvělé a špatné chvíle byly nejhorší v mém životě.

Po nějaké době přemýšlení mi bylo jasné, že každý můj pocit byl se zdviženým štítem. Tak to bylo. Pochopil jsem, že s ní nemohu být.

Stal se ze mě nesmírně opatrný člověk. Cokoli, co mi připomínalo ty nejhorší zážitky, ve mně vyvolávalo pocit, že mám vnitřnosti jako pěst na oko. Slovně jsem se proti tomu ohrazoval jako reflex.

Moje podvědomí se staralo o to, abych žil, a ne jen přežíval.

Věděl jsem to, ale nevěděl jsem to. Až mnohem později, když jsem si to zapsal.

Vždycky byla skvělá, když byl její mozek plně na místě. Dostala pomoc a zdálo se, že je zase tou skvělou dívkou, pomyslel jsem si. Změnila se.

Měla svůj život v pořádku a podle toho, co mi říkala, si ho užívala, ale něco jí chybělo, co se jí nikdy nevrátilo.

Řekl jsem jí, že to není tebou, ale mnou.

Vysvětlil jsem jí, že jsem jí odpustil všechno zlé, co se stalo, ale mé srdce nemělo stejné slitování. Možná ji zbavilo viny, ale prostě už s ní nechtělo mít nic společného.

Ten strach se stal izolací pro zdi kolem mého srdce. Dodnes věřím, že právě tohle znamená: „To ne ty, to já.“

Schopnost jasně a slovně souhlasit nebo být v duševním souladu se situací, ale něco uvnitř vám silně říká něco jiného.

Každý se může změnit k lepšímu – ale bolavé srdce se nikdy nevyléčí, jen se opraví. Zrekonstruované, aby bylo větší, ale ne aby se používalo stejně.

Zejména ne s člověkem, který bolest způsobil.

Budeš milovat a budeš znovu hluboce milovat, ale tentokrát budeš mít únikové tlačítko, které jsi předtím neměl. Není to tvoje chyba, že tvé instinkty existují. Nakonec, když jim budeš opravdu naslouchat, poznáš, že je to lepší.

Tvé srdce ti bude navždy vděčné.

Tvé srdce ti bude navždy vděčné.