James Hansen, profesor historie na Auburn University a důvěryhodný životopisec Neila Armstronga v knize „First Man: Armstronga“ (Simon & Schuster 2005) přispěl tímto článkem do rubriky SPACE.com Expert Voices:

Uplynul rok od smrti Neila Armstronga 25. srpna 2012 a lidé se stále snaží vysvětlit pozoruhodně jedinečnou povahu mimořádně uzavřeného muže, který byl prvním člověkem na Měsíci. Přízračný televizní obraz v neohrabaném skafandru, který sestupuje po žebříku čtvrt milionu kilometrů daleko a jako první z našeho druhu stanul na jiném nebeském tělese, byl prakticky souhrnem toho, koho jsme znali jako Neila Armstronga v době jeho historické mise Apollo 11.

Tento ikonický astronaut zamrzlý v čase, 20. července 1969, zůstal pro většinu lidí jedinou Armstrongovou identitou až do jeho smrti o 43 let později. Naštěstí díky tomu, že Neil v roce 2002 souhlasil s tím, abych napsal knihu, kterou považoval za svůj definitivní životopis, jsem měl vzácnou výsadu poznat Neila Armstronga takového, jaký skutečně byl: přízemní, ale hluboce komplexní a brilantní trojrozměrnou lidskou bytost.

Proč si Armstrong vybral mě, univerzitního profesora historie, abych napsal jeho životní příběh, je otázka, kterou jsem se mu nikdy neodvážil položit; přesto je to jedna z nejčastěji kladených otázek od doby, kdy vyšla kniha První člověk: Armstronga“, která vyšla v roce 2005. Pokud jde o Neilovy důvody, proč se rozhodl aktivně se podílet na mém projektu tím, že mi poskytl přístup ke svým dokumentům, umožnil mi zhruba 55 hodin nahrávaných rozhovorů a poslal mi více než 600 informativních e-mailů, mohu jen spekulovat:

Byli jsme oba Středozápaďané, se způsoby mluvy a způsoby společenského styku, které si byly velmi blízké. Oba jsme také byli potomky matek a otců, jejichž rodiny se živily zemědělstvím. Také mi připadalo, že pro Neila je zásadně důležité, že se nesnažím o senzaci v jeho kariéře nebo osobním životě a že oceňuji, co inženýři dělají (a jak to dělají), a technickou stránku jeho celoživotních – nejen kosmických – úspěchů. Rozhodně mi neublížilo, že věřil, že mi může důvěřovat. Největší kompliment, který mi po vydání knihy vysekl, byl, že jsem napsal přesně takovou knihu, jakou jsem mu řekl, že napíšu.

Když jsem Neila poznal, nikdy jsem nezapomněl na hrdinské aspekty toho, kým byl a čeho dosáhl – jak bych také mohl? Ale Neil byl tak dobrý a čestný člověk, že tato ikona rychle ustoupila do pozadí mé mysli a já si ho a pozoruhodného života, který vedl, vážil z mnoha jiných velmi dobrých důvodů, z nichž většina souvisela s jeho základní lidskostí.

Po celý svůj život, ať už dělal cokoli, Neil zosobňoval základní vlastnosti a základní hodnoty vynikajícího člověka. Neptejte se jen jeho kolegů astronautů; zeptejte se jeho kolegů z posádky námořních letců v 51. stíhací letce, kde jako sotva dvacetiletý mladík nejenže odlétal 78 bojových misí nad Severní Koreou, ale prokázal mimořádnou úroveň odhodlání, obětavosti, spolehlivosti, touhy po poznání, sebedůvěry, houževnatosti, rozhodnosti, čestnosti, inovativnosti, loajality, pozitivního přístupu, sebeúcty, úcty k ostatním, integrity, sebedůvěry, rozvážnosti, soudnosti a mnoha dalších vlastností.

Jedna historka, kterou mi Neil vyprávěl a kterou nikdy nikomu jinému nevyprávěl, se týkala letu nad Severní Koreou, který podnikl při bojové hlídce za úsvitu v roce 1951. Když Neil ve svém letounu F9F Panther přelétal nad hřebenem nízkých hor, viděl před sebou rozložené řady neozbrojených severokorejských vojáků, kteří před svými polními kasárnami prováděli každodenní kalanetiku. Mohl je kosit kulometnou palbou, ale raději sundal prst ze spouště a letěl dál. Jak mi Neil řekl: „Vypadalo to, že mají dost těžké chvíle při ranním cvičení.“

Nikdo jiný z jeho stíhací letky, s kým jsem dělal rozhovor, tuto historku nikdy neslyšel, protože Neil ji nikdy nevyprávěl, ale bez váhání ji přijali jako pravdivou. Sami by všichni vystřelili ze svých zbraní, přiznali, ale v Neilovi bylo něco příliš čestného na to, aby zabíjel muže, kteří nebyli v pozici, kdy by se mohli bránit. Neil byl zcela neoblomný v tom, že tu historku ve svém životopise nechce, a já ji teď, po jeho smrti, vyprávím s jistou neochotou.

Co se týče prvního přistání na Měsíci o 18 let později, žádný člověk by nezvládl jasnou záři mezinárodní slávy ani okamžitou proměnu v historickou a kulturní ikonu lépe než Neil. K Neilově mírné a skromné povaze patřilo vyhýbat se publicitě a držet se skutečné práce v inženýrské a pilotní profesi, kterou si zvolil; nebyl prostě typem člověka, který by kdy usiloval o to, co považoval za nezasloužený zisk ze svého jména nebo pověsti.

Neil byl předním členem týmu, který dosáhl prvních výprav lidstva do hlubokého vesmíru – a vždy zdůrazňoval týmovou práci 400 000 Američanů, kteří se podíleli na úspěchu programu Apollo. Byl na vrcholu této pyramidy, ale nebylo nic předurčeno k tomu, aby se stal velitelem prvního přistání na Měsíci nebo prvním člověkem na měsíčním povrchu. Jak vždy vysvětloval, bylo to hlavně dílem štěstí, souhry náhodných okolností. Přesto dokázal to, co dokázal, a chápal, jak velkou oběť, jak úžasné nasazení a jak mimořádnou lidskou tvořivost si to vyžádalo. Byl nesmírně hrdý na roli, kterou sehrál při prvním přistání na Měsíci, ale nechtěl dopustit, aby se z toho pro něj stalo cirkusové představení nebo stroj na vydělávání peněz.

V zásadních ohledech se Neil rozhodl přenechat tuto konkrétní etapu svého života učebnicím dějepisu. Bylo to podobné, jako kdyby golfista Bobby Jones po vítězství v Grand Slamu už nikdy nehrál soutěžní golf nebo Johnny Carson po odchodu z „The Tonight Show“ už nikdy nevystupoval v televizi. Ne že by Neil žil po Apollu 11 životem samotáře – to je mýtus, který vytvořili novináři frustrovaní z toho, že s ním nemohou získat rozhovory. Po Měsíci žil Neil velmi aktivním životem s mnoha dalšími úspěchy na kontě – ve výuce, ve výzkumu, v podnikání a průmyslu, v průzkumu. A to všechno žil se ctí a poctivě, přesně tak, jak by měl žít člověk s „The Real Right Stuff“.

V mimořádně skromném, nenápadném a soukromém způsobu, jakým žil svůj život po Apollu 11, bylo zřejmé, že Neil pochopil, že tento slavný čin, který pomohl uskutečnit pro zemi v létě 1969 – slavný pro celou planetu – bude neúprosně oslaben do očí bijící komercí, zbytečnými otázkami a hlukem moderního světa. Ušlechtilost jeho charakteru mu prostě nedovolovala, aby se něčeho takového účastnil. Byl to člověk, který se nedal koupit, a to za žádnou cenu.

Nikdy nebyl sám sebou, jak ukazuje následující osobní anekdota. Poté, co v roce 2002 vyšlo najevo, že píšu Armstrongovu biografii, hostil herec a režisér Clint Eastwood Neila a jeho ženu Carol a mě a mou ženu Peggy na noc ve svém soukromém golfovém klubu Tehama v kopcích nad Carmel Bay v Kalifornii; Clint měl zájem natočit podle knihy film společnosti Warner Brothers. Druhý den ráno Eastwood pozval Neila a mě, abychom si s ním zahráli golf. Když jsem mířil ke golfovým vozíkům, viděl jsem, jak Neil sundává svůj bag s holemi z Clintova vozíku a dává na jeho místo můj bag. „Co to děláš, Neile?“ Zeptal jsem se. „Říkám si, že Clint si s tebou bude mít o filmu mnohem víc co říct než se mnou,“ zněla Neilova odpověď. „Jsem si jistý, že tohle Clint na mysli nemá,“ vysvětlil jsem. „Musíš jet s Clintem.“ Pravdou bylo, že Neilovi by bylo úplně jedno, jestli se o jeho životě někdy natočí film. Věděl, že mi na tom záleží, a to byl jediný důvod, proč souhlasil s návštěvou Eastwooda. Není divu, že si oba muži příliš nerozuměli: Neilovi se nelíbilo násilí v Clintových filmech a Clint si zřejmě více cenil vesmírných kovbojů než skutečných inženýrů-astronautů. (Eastwood se vzdal práv na film ve prospěch studia Universal, které se jich loni také vzdalo. Vyprávění Neilova životního příběhu je pro Hollywood zřejmě příliš nuancované.“

Neil byl také muž, který vždy držel slovo. Po vydání knihy „První člověk“ v roce 2005 se instituce, na které jsem učil, Auburnova univerzita v Alabamě, velmi snažila Neila přesvědčit, aby přednesl náš nástupní projev. Neil řekl, že nemůže. Před několika lety odmítl pozvání od Milosrdných sester, aby pronesl promoční řeč na jedné z jejich škol v Ohiu, s tím, že již nebude pronášet promoční projevy. Nemohl zradit dobré sestry tím, že by promluvil v Auburnu.

Byl to velmi skromný člověk, ale ve své skromnosti dokázal být nesmírně vtipný nebo pronikavý. Jednou na golfovém turnaji profesionálů k Neilovi na greenu přistoupila nějaká dáma a prohlásila k němu: „Nejste vy někdo, koho bych měla znát?“ „Ano,“ odpověděl Neil. Geniální a sebeironická odpověď Prvního muže zněla: „Asi ne.“

Pro úvodní epigram k „Prvnímu muži“ jsem vybral podle mého názoru hlubokou větu z knihy „O umění žít“, kterou napsal americký mytolog Joseph Campbell. Věta zněla: „

Neil si tuto výsadu užíval a všichni bychom měli být rádi, že se to stalo právě jemu – a nám.

Vyjádřené názory jsou názory autora a nemusí nutně odrážet názory vydavatele. Tento článek byl původně publikován na stránkách SPACE.com.

.